Co všechno zažil Myšák?
Zakladatel cukrárny František Myšák se narodil v Přeborovicích na Strakonicku do rodiny sedláka, jako druhorozený z devíti dětí. Ve čtrnácti letech v roce 1884 přišel do Prahy na učení. Vyučil se v cukrárně pana Jandy ve Vodičkově ulici, kde zůstal dvacet let. V roce 1904 se oženil – vzal si dceru malého venkovského sládka Anežku Holoubkovou. Ve stejném roce převzali Jandovu cukrárnu. „Byli selfmademany a nikdy na svůj původ nezapomněli. Postupem času se jim podařilo vybudovat znamenitý, moderní podnik – bez kavárenských povalečů, ač k tomu příležitost sváděla. Byla to spíše rodinná a studentská cukrárenská kavárna, bez nočního provozu, zavíralo se ve 20 hodin,“ vzpomíná ve svých pamětech jejich syn Karel Myšák.
Cukrárna byla původně na místě dnešní pasáže divadla ABC, v domě, kterému se říkalo V Jámě. Roku 1911 koupili Myšákovi dům hned naproti ve Vodičkově ulici. Tam se celý podnik přestěhoval – skládal se z přední prodejní místnosti, kavárenské místnosti a malé zadní přípravny s plotnou. Odtud vedly schody do dílny. Projekt cukrárny vypracoval vynikající pražský reprezentant geometrické moderny Josef Rosipal.
V roce 1922 nechal František Myšák dům rozšířit o tři patra. Doprostřed cukrárny byl na zakázku vyroben expresionistický prodejní pult, v prvním patře byla kavárna, spojená s cukrárnou mramorovým schodištěm. Přestavbu domu provedl architekt Josef Čapek a interiéry upravil architekt Piesche.
Pomerančové placičky a karamelový krém
Cukrárna byla rodinný podnik. Myšákovi měli tři syny: Karla, Františka a Antonína. Tatínek se jako cukrář staral o kvalitu výroby, maminka o organizaci. František a Antonín se oba vyučili v oboru a později v cukrárně pracovali i jejich manželky, strýc, teta, neteře i synovec.
Mezi originální recepty cukrárny Myšák patří pomerančové placičky a karamelový krém. K typickým dezertům v nabídce patřily ledovky, indiánky, debošky, trdlovec nebo modelované ovoce. Velmi oblíbené byly tzv. zmrzlinové formy. Byly to zmrzliny různých příchutí, vyklopené z cínových forem ve tvaru květin nebo různých figurek. Lidé si je objednávali na svatby a oslavy. U Myšáka prodávali i tzv. divadelní bonbony v lýkových pytlících, aby mlsající během představení nerušili šustěním.
Synové Myšákovi často vzpomínají na vznik Macharova dortu. Pojmenování vzniklo v roce 1919. Ke stálým hostům tehdy patřil známý básník a prozaik Josef Svatopluk Machar. Zamiloval si tady pařížský dort s čokoládovou smetanou. Jednou si nechal z dílny zavolat a představit autora tohoto dortu, cukráře Václava Hořeního. Hoření měl z pochvaly velkou radost a jako velký Macharův ctitel se básníka zeptal, zda by po něm mohl dort pojmenovat. Tak vznikl Macharův dort a tento název se udržel po celou existenci Myšákovy cukrárny.
„Masaryk miloval meruňky.“
K Myšákovi chodila celá řada slavných osobností – spisovatelé (např. Guth-Jarkovský), hudebníci (třeba Ema Destinnová), výtvarníci, sportovci i herci. Myšák dodával dezerty oběma prvním československým prezidentům. „Masaryk miloval meruňky. K jeho 80. narozeninám jsme jimi dort doslova narvali. Na třípatrový korpus jsme umístili figury představující čtyři roční období a po stranách dílo ozdobili orchidejemi. Přes dort ležel marcipánový pergamen s nápisem Lex Masaryk,“ vzpomínal František Myšák mladší. „Dodneška mě však mrzí, že T. G. M. neochutnal z toho všeho ani kousek – dort vystavili na Hradě za vitrínu s ostatními dary, takže brzy nebyl vůbec k jídlu.“
„Považuji za nutno zdůraznit, že všechny výrobky byly jen z hodnotných surovin. Margarín nesměl překročit práh dílny. Za války ovšem přišly samé náhražky. Otec byl z toho všecek nešťasten. Říkával, že to je chemie a ne cukrařina,“ pamatuje jeho syn. Za první republiky pekli cukráři v Myšákovi všechno domácí, kupovali pouze čokoládu. Například ovoce na zimu sami zavařovali.
Personálky před sto lety
Myšákovi se o své zaměstnance dobře starali. „Personál v závodě se jen málo měnil – dělník u nás zpravidla zůstával až do doby, než se osamostatnil, prodavačky až do provdání,“ říká Myšák. Všichni zaměstnanci dostávali personální stravu – společné tabuli každý den předsedal Myšák starší nebo některý z bratrů a jídlo bylo stejné pro šéfy i podřízené. Personálky si podnik držel dokonce i za války. Na Štědrý den večeřela celá rodina společně se svobodnými členy personálu, takže u stolu bývalo až 25 lidí. „Jako něco neskutečného mi zní vzpomínka, že byly doby, kdy se v cukrářské dílně při práci zpívalo,“ vypráví Karel Myšák.
František Myšák starší měl zcela odmítavý postoj k inzerci. Vycházel ze zásady, že dobré zboží se chválí samo. Poměrně často mu také chodily nabídky na zřízení další pobočky, byl ale proti. Nelíbila se mu představa, že by musel být závislý na cizích lidech, a chtěl podnik udržet v takové velikosti, aby na něj stačil vlastními silami, jen s pomocí rodiny.
Firmu postupně přebírá syn František s bohatými zkušenostmi z celé Evropy. František Myšák starší umírá v roce 1941. Na konci války je cukrárna úředně uzavřena, největší rána ale přichází po únoru 1948. Podnik je znárodněn – František Myšák mladší v něm ještě nějakou dobu zůstává jako zaměstnanec, jeho přítomnost se ale časem stala nežádoucí. Naštěstí Myšák dál působí v oboru a na světových cukrářských soutěžích sklízí jeden úspěch za druhým.
František Myšák mladší
Mezi významné české cukráře patří i Myšákův syn a nástupce, František Myšák mladší. V cukrárně prakticky vyrostl. Během učení absolvoval praxe sice „doma“, ale pod přísným vedením – musel ovládnout všechny práce a vyzkoušet si všechny pozice.
Ihned po vyučení odjíždí na zahraniční stáže – do Varšavy, Ženevy, Paříže, Nice a Berlína. Po návratu pomalu přebírá vedení dílny. Dodatečně se musí vyučit nejen cukrářem, ale i číšníkem a kuchařem – pro vedení cukrárny se totiž vyžadoval průkaz způsobilosti i pro tuto živnost. U Myšáka se snaží prosadit moderní cukrářské metody, které se naučil v zahraničí, vyvíjí nové recepty a studuje odbornou literaturu a časopisy.
V létě 1941 umírá po náhlé nemoci Myšák starší a František definitivně přebírá firmu. Během druhé světové války je situace vážná – cukráři nemají k dispozici ani základní suroviny na pečení a koncem války musí být Myšák na rok úředně uzavřen. Nejtěžší období však přichází s únorovými událostmi roku 1948: „Rýsuje se konec soukromého podnikání a tlak je velký,“ zaznamenal Myšák vzpomínky ve své pozůstalosti. Úspěšné živnostníky režim rád neměl – v roce 1949 odvážejí Františka Myšáka do tábora nucených prací v Jáchymově.
Znárodnění mělo postihovat provozovny nad padesát zaměstnanců. U Myšáka jich bylo jen dvacet, jeho úspěch byl ale tak veliký, že byl podnik roku 1950 stejně znárodněn. Myšák v cukrárně zůstává coby zaměstnanec. O devět let později nově jmenovaný podnikový ředitel Myšáka propouští – je přeřazen na pytlování mouky. V sousedním podniku Tatran (jeho někdejší konkurenci) ho naštěstí najímají jako cukráře a František Myšák mladší tak může alespoň pokračovat ve svém oboru.
I přes nepřízeň doby slaví jeden světový úspěch za druhým. V roce 1958 se jeho marcipánové výtvory dostávají na Světovou výstavu v Bruselu; vytvořil na ni koš s houbami z marcipánu. Vše bylo k nerozeznání od skutečných hub nasbíraných někde v lese. V roce 1971 se konal Mezinárodní gastronomický festival v anglickém Torquay a František Myšák na něm, přestože byl již v důchodovém věku, za své výrobky z marcipánu získal zlatou medaili.
„Profesionál musí dělat svou práci tělem i duší. Na Silvestra 1958 bylo v Praze tolik sněhu, že se jeden z našich řidičů převrátil se 150 formami se zmrzlinou. Najali jsme osm taxíků, aby zákazníci dostali své. Tratili jsme na tom finančně, ale horší by bylo ztratit jejich důvěru.“
Pověst cukrárny naštěstí přežila i dobu vlády jedné strany. František Myšák, syn zakladatele firmy, zemřel v roce 1992 v 85 letech.
Líbil se vám článek?
Sledujte naše novinky. Každý druhý pátek vám je pošleme.
