Bavil mě už jen ten provokativní název (v překladu Vaječná děvka) a čekala jsem od toho podniku hodně. V USA mají pět poboček, další v Tokiu a Kuwait City. Na průzkum jsem se těšila, protože mapovat kulinární Londýn mě baví.

V deset dopoledne vcházím do prázdného podniku s chytlavě žlutým kávovarem a ještě netuším, že zklamání tu zažiju na všech frontách. Z nabídky, která mohla být o tolik bohatší. Z chutí, které nebyly omračující a nenalákaly mě k tomu, abych si to chtěla zopakovat. Z bistra, které konceptem připomíná McDonald‘s – tedy sněz to rychle a běž!

V neposlední řadě je naprostým fiaskem servírování jídla uvnitř podniku v jednorázových obalech, často plastových. V době, kdy se potravinářské podniky snaží vyhýbat plastům, kdy britské supermarkety jako Waitrose či Sainsbury‘s nahrazují plastové sáčky na ovoce a zeleninu těmi odbouratelnými nebo vícepoužitnými, je americký přístup značně ignorantní.

Sedm tisíc vajec týdně

Manažer podniku Mario Macias, který v L. A. absolvoval měsíční intenzivní zaučení, mi vypráví, že otevřeli 7. srpna a první týden měli čtyřicetiminutové fronty. Za týden tu spotřebují sedm tisíc vajec z volného chovu. Z toho pět tisíc padne jen za víkend, kdy je Portobello Road obležená turisty. Pečivo podle jejich receptury pro ně peče místní pekárna.

Kupodivu ledem překapávaná káva ani espresso vůbec nejsou chuťově špatné, jen proč to proboha u stolů podávat v plastových kelímcích, a ne v porcelánových šálcích?! Tak, jak je to v podnicích kolem běžné...

Brioška plněná míchanými vejci sedí na papírovém tácku se zapíchnutými dvěma plastovými vidličkami. Fairfax je jedním ze dvou ikonických jídel, a tak jsou očekávání velká. V jídelníčku náplň hlásá míchaná vejce, sriracha majonézu, karamelizovanou cibulku a čedar. Když to jíte, máte ze všeho jednolitou oranžovou směs, což u mě zachraňují plátky avokáda, které jsem si tam nechala přidat. Ne že by to bylo nedobré, ale rozhodně vás to nevystřelí z trenek. Průměr, čemuž ale cena (9 liber a víc za pokrm) neodpovídá.

Jejich druhým trhákem je Slut, tedy bramborová kaše servírovaná ve skleničce, kde se ve vodní lázni hodinu pošíruje na povrchu rozklepnuté vejce. Posypat sekanou pažitkou, a tradá s tím k zákazníkovi! Podle pokynu obsluhy vše důkladně rozmíchávám. Dobré, ale potlesk chuťových buněk se nekoná ani tentokrát. Navíc nerozumím tomu, proč mám k bramborové kaši přikusovat téměř suchou bagetu. Kdo má jídlo rád, ten ví, že s vejci i jejich podáváním si jde rozhodně vyhrát víc. Pokud jsem měla to nejlepší z jídelníčku, nechci ani vědět, jak vypadá zbytek.

Vlastně ještě jednu specialitu jsem tu ochutnala: podmáslový biscuit s medovým máslem. Záhy objevuju, že se plastovým nožem nelze do másla probojovat. Je totiž přiklopené průhledným víčkem. Nakonec se ukáže, že biscuit je vlastně scone, tedy ne sušenka, jak by Brit čekal, ale pečivo. Pochoutku, v níž je cítit hlavně prášek do pečiva, s díky nechávám ležet na stole. Stačí návštěva dvou osob, a je zasypaný jednorázovými odpadky.

Měli zůstat u foodtrucku

Podnik, který se kolem oběda zaplnil, opouštím s úlevou. Pokud máte rádi vejce, zamiřte raději do nedalekého bistra Eggbreak, kde je umějí nápaditěji a podávají je na krásném anglickém porcelánu s kovovými příbory.

Eggslut, který před osmi lety rozjel Alvin Cailan v Los Angeles ve foodtrucku, má podle mě jedinou chybu. Měl zůstat foodstruckem. Nebo je dost možná jen Londýn ve srovnání s Amerikou o krok napřed. Minimálně v kultuře stolování, náročnosti na chuť a zájmu o používání odbouratelných materiálů šetřících životní prostředí.