Kapky z historie Lokálů: Kramářská píseň o číšnici z Dlouhééé
Ačkoliv bychom si podle základních pravidel žurnalistiky měli nechat pointu až na konec, prozraďme to hned v úvodu – ano, byl. Když jsme pátrali po důkazu, ukázalo se, že ho pro nás už bezmála před stoletím nevědomky objevil populární prvorepublikový novinář a spisovatel Eduard Bass. Probíral se tehdy starými písněmi, až ho jedna zaujala víc než jiné…
„Když dlouhý táhneš lok…“
Eduard Bass měl k pražským hospůdkám blízko. Nebyl sice takový pijan jako Jaroslav Hašek a možná neměl zmapovanou kdejakou zastrčenou vinárničku na levém i pravém břehu Vltavy jako Ignát Herrmann, ale i tak jich znal dost. A kupříkladu U Zlatého tygra, U Schnellů nebo U Medvídků patříval ke ctěným štamgastům, jaké si hostinští rádi předcházeli. Však také pan redaktor a spisovatel své oblíbené hospůdky mnohokrát zvěčnil ve svých pracích. Úsměvné noticky o tygrovském hostinském Skořepovi plnily odlehčenou rubriku Z denního života v Lidových novinách, vinárníkovi Petříkovi z Perštýna věnoval dojemný nekrolog, šantán U Medvídků zachytil ve fejetonech, slávu plzeňského Prazdroje (a pivnice U Schnellů) zase zvěčnil v básni dedikované americkému letci Chamberlinovi:
Přec jenom v naší vlasti / má plzeňské svůj říz!
Jen u nás pěna hustá / nahořklý věnčí mok
a zvolna, podle gusta / svůj dlouhý táhneš lok
Eduard Bass si navíc dobře uvědomoval, že hospoda je leckdy i místem, kde se rodí kultura a kde se svého času formovalo národní uvědomění. Jako když právě skrze hospůdky popisoval dobu Františka Palackého: „Mělo-li se jít k české Praze tehdejší, byl hostinský kvelb nejprostší a nejpřirozenější organizační jednotkou. Do klidných sousedských rozhovorů po denní práci nebylo těžko vnést jiskérky národního a politického zájmu, probudit ospalé sebevědomí, zaujmout výkladem věcí, které zvěstují velké a základní proměny v Evropě. Prostředí poskytovalo možnost úniku před policejními slídily, od vážného hovoru se mohlo hned přejít ve vtip, od debaty ke zpěvu.“
Švabach dosti pobledlý
A tak se není čemu divit, že důkaz o předchůdci Lokálu v Dlouhé ulici v pivovaru U Hrubého muže, který stával na místě dnešního domu, pro nás mimoděk objevil právě on. Když se totiž Eduard Bass probíral sbírkami Zemského archivu českého a hledal téma pro jeden ze svých článků do Lidových novin, zaujal jej špalíček ručně zapsaných lidových písní pravděpodobně z 18. století. „Psány jsou velmi pořádně, švabachem dosti už pobledlým, jehož čitelnost však víc trpí kuriosním pravopisem,“ píše Bass a dodává, že některé ze zachycených písní jsou velmi neumělé, dokonce nerytmické, sloky nepravidelné, a tudíž zcela nezpěvné, ale přesto (či právě proto) jsou si stylem velmi podobné.
Proto Basse napadlo, že je do špalíčku skutečných sebraných písní vepsal neznámý zapisovatel a zároveň básník-textař amatér. Jeho tvorba sice postrádala vzletnost sebraných děl kolegů, ale zdá se, že psal upřímně a z vlastních zážitků. Alespoň tak působí píseň, která je pro nás z celé sbírky nejpodstatnější:
Malé žádám strpení / budu něco zpívat,
že je v Praze jedna panna / tu nechci jmenovat,
jméno její řezníkům / je všem dobře známo,
sladovnickým, mlynářům / dobře povědomo.
Jde o jakousi sestřenici kramářských písní, jejíž obsah se sice občas noří do neprůhledných a neumělých lyrických forem, ale jež popisuje neopětovanou lásku zpěváka-textaře k jisté velmi oblíbené číšnici. Autorovi veršů se do srdce dostala také, nechce sice dívku jmenovat, ovšem nabízí jasnou indicii, kde dívku hledat:
Chce-li někdo věděti / povím mu znamení,
v Dlouhej třídě na rohu / stojí muž kamenný,
ten je hrubý postavy / nemá žádné nohy,
nahoře mezi okny / malovanej druhý.
Tady už je pro nás píseň velice zajímavá. Autor totiž bezesporu popisuje dům U Hrubého muže ještě před přestavbou do současné podoby, tak jak ji znají hosté Lokálu Dlouhááá. A další verše dokazují, že při pivovaru opravdu fungovala i krčma. Nejprve se však zastavuje u oné femme fatale:
Není tuze veliká / prostřední persony,
modré oči, tvářičky / jako růže červeny,
pysky má korálové / kaštanové vlasy,
bílej čepec na hlavě / má po všechny časy.
To už nám před očima vyvstává místní číšnice z masa a kostí, modrooká krasavice kaštanových vlasů. Eduard Bass úsměvně konstatuje: „Ačkoliv tento popis by sotva stačil na zatykač a složen je z oblíbených ingrediencí písničkové krásy, ten ‚bílej čepec na hlavě‘ přece jen neomylně prozrazuje, že jde o číšnici od Hrubého muže.“ Jenže teď už přichází drama, kvůli kterému náš autor-skladatel píseň skládá:
Ráda mužský miluje / neb se myslí vdávat,
mládenci začínají / hezky s ní zahrávat,
na každého očima / jak jiskrama hází,
jak jedni pryč odejdou / hned se k jiným sází.
„Dyť to byl jenom špás“
Nemrava jedna! Modrooká slečna se v dalších slokách vydává hledat budoucího manžela na tancovačky, tu flirtuje s mlynářskými hochy, tu s vojáčky v pudrovaných parukách, jen našeho skladatele nevidí a nevidí. On si ji namlouvá, chodí do jejího hostince, a právě u místního stolu se ji snaží získat pro sebe. Ale ona jen do sklepa pro pivo běhá, stoly uklízí, a očka pro něj nemá. Nakonec se z nešťastného zamilovaného dokonce stává svědek toho, jak se dívka zakouká do samotného hostinského (dá-li se tak soudit ze všech možných cupidů, amorů a Venuší, kterými se nyní text jen hemží).
Vytáhne-li dost málo / ze šenkovny paty,
jestli s ní kdo rozpráví / špehuje za vraty.
A nešťastná láska se u pěvce nakonec mění v kousavé rozuzlení, kterým si to básník s krasavicí kaštanových vlasů vyřídí:
Mnoho štěstí vinšuju / na ten stav manželský,
vím, že chtějí proměnit / věneček panenský,
od malička slejchám / pravdivý přísloví,
co je komu k libosti, že se s tím nespraví.
A aby snad nebyl nařčen z toho, že je celá jeho báseň či píseň dětinským vyřizováním účtů, přidává poslední strofu, ve které laskavé čtenáře i modrookou krasavici ujistí: tuze si to neberou, dyť to byl jenom špás.
A tak písnička z 18. století končí vlastně vesele. Zhrzený skladatel se zase odmiloval, a i když svým čtenářům nezanechal dílo právě vysoké umělecké hodnoty, roztomilým způsobem nám popsal krčmu u prastarého staroměstského pivovaru nesoucího název U Hrubého muže. Tedy dávný hostinec, jenž je pradědečkem dnešního Lokálu v Dlouhé.
Líbil se vám článek?
Sledujte naše novinky. Každý druhý pátek vám je pošleme.
