Kapky z historie Lokálů: Průšvih Nad Stromovkou
Lukáš Berný
Lukáš je spisovatel, editor a rozhlasový moderátor. Ve svých dílech se soustředí hlavně na historii pražských hospod, hostinců a kulturního světa. V roce 2014 vydal první díl edice Kde pijí múzy, který popisuje historii známé hospody U Zlatého tygra. Na první díl navázal dalšími třemi knihami popisujícími minulost slavných hospod od Starého Města až po Hradčany. Jeho knihy jsou nabité fakty, vtipnými historkami i zajímavými „špeky“ z hospodského života.Když jsme se v jednom z minulých dílů našeho seriálu věnovali počátkům historie Lokálu Nad Stromovkou, zmiňovali jsme výčepního Františka Volavku. Ten opustil náš hostinec – oficiálně tehdy nazývaný U Tunelu – v létě 1911. A nahradil jej nový majitel Antonín Stránský, který bude s podnikem spojený nejen poslední léta monarchie, ale také většinu éry první republiky. Proto se tu v dalších letech vžije pojmenování hostince „U Stránských“.
Co dům dal
Antonín krátce před převzetím hostince dovršil Kristova léta. Narodil se 31. ledna 1878 v obci Řetová nedaleko Ústí nad Orlicí, zprvu jako nemanželské dítě tamního tkalce. Do Prahy se s manželkou Marií přestěhovali krátce předtím, než lokál převzal, tedy v roce 1911.
S místem vzápětí srostl, stejně jako s podnikem, který vedl pravděpodobně až do konce života. Byl hrdým Sokolem, přičemž se díky tomu v jeho podniku bubenečští Sokolové také scházeli, konali členské schůze, drželi valné hromady, pořádali přednášky (např. o Miroslavu Tyršovi) a spřádali plány, kde získat prostředky na dostavbu bubenečské sokolovny. Ve zdravém těle zdravý duch, ale trochu piva mu neuškodí, sportovci se u Stránských scházeli pravidelně, ať už to vedle Sokolů byli fotbalisté, volejbalisté nebo členové týmů stolního tenisu.
Rachot rozhlasu
„Nad Královskou oborou v nárožním hostinci V tunelu, jehož vlastník si zřídil přijímací stanici s amplionem, nepochybně aby dokázal, že jde s duchem doby, vířil, hlučel, rachotil program pražského rozhlasu. Exotický foxtrot vídeňské provenience vystřídaly slovácké písně, jež nějaký skladatelský břídil upravil v banální směs s banální instrumentací, vzbuzující nutkavě představu sokolského výletu s hudbou.“
Těmito slovy nás do našeho hostince prvorepublikové éry vede spisovatel, dekadent a symbolista Jan Maria Augusta ve svém jediném románu Kterési květnové noci z roku 1930. V duchu románu nám však prostředí popisuje spíše v ponurém tónu. „Hluk, jehož účelem bylo zmenšiti pocit samoty, strašlivý pocit samoty, vířil kolem. Město se svými denními starostmi zmizelo kamsi do dálky. Jeho hluk byl přehlušen rytmem hudby. A kolem stolů seděli lidé, majíce před sebou po sklenici vyvětralého piva. Náhodně spojeni za týmž stolem prchali před samotou a před tichem všichni pohromadě a přece každý z nich tak zoufalý sám. Nucená družnost; úsilná snaha setřásti všechen prach všednosti a utonouti v zábavě. Snad mají pravdu, ubozí, alespoň v té chvíli, hledajíce laciného opojení.“
Tak dekadentně si však restauraci Antonína Stránského nepředstavujme, naopak zábava tu mnohdy hýřila všemi barvami, máme kupříkladu doloženo, že byla na pana výčepního v roce 1920 opakovaně podávaná stížnost, že nedodržuje tzv. policejní hodinu (úředně nařízený čas uzavření provozoven) a zábava v restauraci vesele plyne až do druhé hodiny ranní. V té době byla v Praze policejní hodina nastavena na 23:00.
„Průšvih“ Karla Švihy
Příznivci národních socialistů se v restauraci pravidelně scházeli už za Františka Volavky, zvali sem příznivce i na edukativní přednášky, které často vedl Šebestián Träger, výše postavený člen strany a další z místních bubenečských sousedů. Stal se poměrně známou postavou, často hovořil na slavnostních akcích, zastával místo člena obchodní a živnostenské komory, přispíval do stranického listu České slovo, kandidoval do říšské rady a v neposlední řadě natolik úspěšně podnikal, že se opakovaně finančně postavil za některé kolegy v nouzi. Pan výčepní jistě hosta, jakým byl pan Träger, obsluhoval velice rád a s úctou. Ovšem zdání někdy klame…
Národní socialisté se před první válkou těšili největší oblibě a důvěře mezi nejchudšími pracujícími vrstvami. V čele strany stál pozdější ministr národní obrany Václav Klofáč a druhým nejvýznamnějším mužem strany byl advokát a soudce Karel Šviha.
4. března 1914 Národní listy otiskly velký článek, že poslanec Říšské rady a druhý nejsilnější člen národních socialistů Karel Šviha je konfidentem neboli donašečem rakouské policie. Nejednalo se o obvinění z nějakého porušování zákonů, spolupráce s rakouskou policií pochopitelně nemohla být protizákonná, provinění to bylo čistě morální a Švihu mohlo společensky zcela zničit.
Rozpoutala se dlouhotrvající každodenní bitva všech politických novin i plátků, kdy se jedny listy předháněly s druhými, kdo přinese jasnější důkazy o vině či nevinně poněkud nešťastného politika, který se sice ihned ohradil proti nařčení, ale… ale tak nějak méně intenzivně, než se čekalo. Šviha byl muž mírné povahy a do žaloby na Národní listy se mu zjevně příliš nechtělo. Situace však byla neúnosná a nakonec list zažaloval.
Soudní proces
Nejvážnějším důkazem proti Švihovi bylo svědectví úřednice policejního ředitelství Marie Voldánové, která potvrdila na svou čest, že se Šviha pravidelně dostavoval na úřad, vedl zde dlouhá tajná sezení a byl veden jako placený tajný agent. Celá aféra dosáhla takové síly, že se v ní na té či oné straně angažovaly politické špičky jako Tomáš G. Masaryk, Karel Kramář nebo Antonín Švehla a byla ze všech stran přirovnávána k neméně proslulému případu „národního zrádce“ Karla Sabiny.
Karel Šviha se hájil nevýrazně a uhýbavě, nejenže se mu nepodařilo přesvědčit nikoho z poroty, ale vlastně vůbec nikoho. Proces jednoznačně prohrál, zcela ztratil společenské postavení, odešel z politiky a stal se řadovým právníkem průmyslového podniku, přičemž zbytek života strávil zcela v ústraní veřejného dění.
Kafkův Proces
Dnes už víme, že důvodem Švihových vyhýbavých a nepřesvědčivých výroků byl ve skutečnosti fakt, že nespolupracoval s policií, ale s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem d'Este, s nímž vyjednával lepší pozici Čechů v budoucím uspořádání monarchie. Byl však arcivévodou vázán k mlčenlivosti a svůj slib neporušil, ačkoliv jej to nakonec stálo nejen kariéru, ale i společenské postavení.
Pro náš článek o historii Lokálu Nad Stromovkou je zajímavé, že se ještě v doznívající aféře objevila v mnoha novinách zpráva, které způsobila senzaci – skutečným udavačem nebyl Šviha, ale jiný významný člen národně sociální strany, a to Šebestián Träger. Ano, nám již známý řečník a častý host naší restaurace tehdy nazývané „U Stránských“. Jeho roli po Švihově pádu potvrdil i předseda strany Klofáč a korunní svědkyně Voldánová připustila, že si oba muže mohla splést, protože nosili stejný bobří kožich. S trochu nadsázky můžeme říct, že čest a společenskou pozici doktora Švihy zkrátka zničil jeden kabát.
Po válce sice bylo jméno Švihy očištěno, ale aféra už nikoho nezajímala a sám advokát zůstal v ústraní. Skutečný konfident Träger navíc v mezičase zemřel. V paměti Čechů ze všeho nakonec zůstalo jen prosté lidové spojení „něco prošvihnout“ a v jazyku se usadilo i nové slůvko „průšvih“. Nicméně ještě jednou věcí se kauza zapsala tentokrát do našich uměleckých dějin. Kulturní historik Bohumil Nuska našel tolik styčných bodů, až dokázal, že probíhající líčení s doktorem Švihou použil Franz Kafka jako základní inspirační linku při psaní svého slavného románu Proces.
Líbil se vám článek?
Sledujte naše novinky. Každý druhý pátek vám je pošleme.
