V první části kuželkovské historie jsme mimo jiné konstatovali, že hospoda dlouho nemohla najít svébytného hostinského. To se změnilo, když podnik 15. listopadu 1899 na několik let převzal energický Jan Janoušek. Zrenovoval místnosti, pro větší pohodlí hostů nechal udělat novou ventilaci a zřídil také zahrádku. Nabízel smíchovské (později roudnické) pivo za šest krejcarů a plzeňské za jedenáct. Pro zájemce měl v nabídce i „vévodské černé“. 

Vyhlášenou se stala místní kuchyně, o kterou se starala choť výčepního Albína Janoušková. Hosté si mohli výhodně předplatit obědy, stály pak 35 krejcarů. V čem hostinský na předchůdce navázal, byla zábava. Každou středu tu k poslechu, ale hlavně k tanci hrál populární orchestr Josefa Čermáka, absolventa pražské konzervatoře a později i vojenského kapelníka uznávaného i v zahraničí.

Pojďme do atmosféry Bílé kuželky ještě za císařpána nahlédnout očima spisovatele Jana Ohrensteina alias Jana Ostena v roce 1916, kdy publikoval povídku Záliv. V ní jeden z hrdinů, mistr krejčí Václav Koubek, právě vede ke Kuželce revidenta-úředníka pana Skalického. „… brzy stáli před nízkým domkem, jehož přízemní okna byla jasně osvětlena. Z průjezdu vešli nalevo do místnosti. Byla to typická malostranská hospůdka, klenutá, asi s pěti stoly, pokrytými čistými ubrusy, s kulečníkem uprostřed. U kulatého stolu seděli čtyři lidé, kouřící z dýmek. Mistr se s nimi pozdravil, podal všem ruku, nabídl šňupeček a přisedl si se Skalickým. Nepředstavil ho – nebylo to tady asi zvykem – ale Skalický poznal, že je vítán. Podle hovoru poznal, že je jeden z pánů, vysoký, oholených tváří a rtů, nějaký pan komorník, jeden byl nějaký člověk od úřadu, druzí dva řemeslníci.“  Kuželka byla zkrátka typickým zázemím místních lidí všech profesí. „Místnost se pomalu naplnila, přišli jacísi studenti, kteří dali se do hry na kulečníku; jiní hráli u stolu v karty. Byl to hostinec starý a dobře navštěvovaný malostranskými obyvateli.“ 

Zkrátka nevelká, nenápadná hospůdka pro Malostraňáky. V závěru 19. století na sebe i v tisku upozornila malým neštěstím. Sklepník Jan Sláma rozdělával oheň v plynových kamnech, nepočínal si však opatrně, a tak se mu nahromadilo příliš mnoho plynu, a když Sláma škrtl sirkou, aby hořák zapálil, došlo k explozi. Kuželku naštěstí nepodpálil a hostům se nic nestalo, zato nešťastného sklepníka vezli do nemocnice s popáleninami obličeje…

Krásný Ferdinand, který prohrál ženu v kartách

U Bílé kuželky se, tak jako takřka všude, vybíraly finanční prostředky pro národní účely – pro obnovu vyhořelého Národního divadla i pro vlasteneckou Matici školskou. Právě za Janouška se u místních stolů začínaly objevovat zajímavé tváře naší kulturní scény. Na počátku století na Malé Straně bydlel Vilém Mrštík a dochoval se dopis jeho bratru Norbertovi, v němž si romanopisec stýská, že „pracuji-li doma, uniká mně Praha, hledím-li si Prahy, uniká mně práce, a tak nevím, jak si hned poradit…“ Inu poradil si tak, že občas mezi prací zašel mimo jiné ke Kuželce. Spisovatel a redaktor Karel Juda se ve stejné době zase posmíval Pražanům, že než aby sportovali a cvičili tak tělo i ducha, raději posilují svaly v restauraci, ať už v Míčovně, nebo v Bílé kuželce. 

Tehdy se zde také scházela společnost kolem legendárního Františka Ferdinanda Šamberka, všemi přezdívaného „Krásný Ferdinand“. Tento herec, režisér, spisovatel, autor divadelních her a bonvián si ještě zahrál v kočovné společnosti Josefa Kajetána Tyla a dotáhl to až do Národního divadla. Kolovalo o něm mnoho historek, ta asi nejbizarnější tvrdila, že svou krásnou ženu prohrál v kartách u Pinkasů.

Šamberk do Kuželky chodil s mnoha slavnými kolegy. U jeho stolu sedával například Karel Veselý, zvučný tenor a Jeník z Prodané nevěsty, Antonín Janoušek, další z hudebníků a pěvců Národního divadla, nebo Karel Schmaus, jenž původně chtěl být lékařem, ale nakonec ho také zlákal zpěv a divadlo. I on stanul na jevišti Zlaté kapličky, ač velkou část života sbíral úspěchy zejména v Německu. 

Šamberkův utopený havelok

Josef Skopal, další ze členů Šamberkovy kumpanie, zachytil ve svých vzpomínkách i jeden příběh spojený s Kuželkou: „Přišel tehdy se svým nerozlučným druhem, tenoristou Karlem Veselým, a byla to podívaná na tyto dva kamarády, jak vešli do dveří lokálu. Šamberk ve svém pověstném, velmi obnošeném zrzavém haveloku se širokým límcem, jakousi pelerínou splývající až k bokům, s rovněž tak opotřebovaným širákem na hlavě a vedle něho ještě ne čtyřicátník, jak z módního žurnálu vystřižený elegán Karel Veselý,“ uvádí své vzpomínky Skopal a připomíná, že k největším lákadlům podniku patřila právě zmíněná kuchyně paní Janouškové. 

A přidává kouzelnou historku o tom, jak se herci po pár pivech občas nechali svést múzami přímo v lokále: „Tak jsme tam jednou za Janouškova klavírního doprovodu dávali parodii na Gounodovu operu Faust a Markétka, v níž Šamberk v dlouhém prostěradle hrál Mefista. Bylo k popukání vidět jej vylézat zpod stolu a slyšet jeho: ‚Tu mě máš!‘ Markétku hrál s dojemnou něžností Schmaus a Fausta Veselý a jeho vroucně zazpívaná milostná árie ‚V oko tvé nebeské‘ vzbudila potlesk celé hospody.“ 

Rozjařená společnost si večer užívala a s nimi jistě i další hosté v pivnici. Kdy se taky člověku poštěstí, že k pivu dostane soukromé vystoupení několika hvězd naší nejslavnější divadelní scény? Na konci večera pánové zamířili přes Karlův most na Staré Město, ale zaskočil je silný vítr. Šamberk měl jako vždy dlouhý plášť bez rukávů a vítr mu ho neustále zvedal do obličeje. Když se tak stalo poněkolikáté, rozjařený herec zaklel, havelok strhl a rázně hodil do Vltavy. Ikonický oblek vzal zasvé. 

Tedy vlastně ne tak docela. Když po několika dnech herec opět přišel k Bílé kuželce, hostinský Jan Janoušek se jen usmíval a po chvíli před užaslého herce položil čistý a vyžehlený havelok. Jeho majitel jenom nevěřícně zíral. To bylo tak: proud odnesl plášť do zátoky, kde sídlila firma dvorních malostranských klempířů Kindermann a Adler. Ti ke Kuželce chodili též a dobře věděli, komu pověstný havelok patří. A tak jej zachránili a vyčištěný ho přinesli do hostince. 

Herec se prý celým příběhem náramně bavil, pokračuje Skopal: „Šamberk nám pak vyprávěl, že ten kabát již několikráte někde zapomněl a dvakrát jej dokonce ztratil, ale vždycky mu jej někdo přinesl, a tak jej tentokráte k sobě přivinul se slovy: ‚Pojď na mé srdce, můj miláčku, a odpusť, co jsem s tebou učinil, já tě již nikdy neopustím!‘ A tak ten v celé Praze známý havelok nosil do posledních chvil svého života.“

Heřman Reese, hostinský s čepičkou

Nakonec i mistr výčepní Jan Janoušek malostranský lokál opustil, a nejen Kuželku, ale celou živnost. Dal se klidnějších státních služeb. Odysea hledání toho pravého hostinského tak pokračovala, až ho nakonec hospoda přece našla – od počátku roku 1903 je podnik na celé čtvrtstoletí spojen se jménem výčepního Heřmana Reeseho. Narodil se v listopadu 1868 v Opavě, ale dlouho měl trvalý pobyt hlášen v Mnichově. Oficiálně se občanem rakouské monarchie stal až v září 1909, to už ale u Kuželky pěkných pár let šenkoval. Se ženou Walburgou tady vychovávali děti Jaroslava s Marií. 

Přestože tu pan Reese sloužil coby mistr výčepu nejdéle, bohužel toho o něm mnoho nevíme. Musíme se spokojit s malým literárním portrétem Jana Ostena z již citované povídky Záliv: „Hostinský měl čepičku, vyšívanou korálky, jak ji nosívali hostinští v době, kterou tak krásně dovedli podati bratři Mánesové. Hostinský zakoušel nejvíc od mistra (Koubka), jenž ho tituloval ‚šenkýř Brynda‘, vypravoval o něm, že si kupuje již třetí dům a že by to nikdo nevěřil, jak je možno stavěti domy z vody a vysokých port. Ale pivo bylo skutečně dobré a i večeře, kterou si Skalický objednal, byla chutně upravena.“ Mimochodem šenkýř Brynda (přesněji Brinda) skutečně existoval a ve stejné době šenkoval v hradčanské pivnici U Černého vola.

To už se Kuželka začínala objevovat i v dílech dalších spisovatelů, jejichž kroky sem nepochybně také někdy zamířily. Kuželku ve svých knihách zmiňují spisovatelé Adolf Piskáček či Karel Juda. A přispěvatel časopisu Čech skrytý pod šifrou Th sem roku 1916 zasadil děj nerudovského příběhu Z naší doby. Popisoval (ne)přátelství pánů Tkaničky a Petrýda, kteří jako by vypadli z Malostranských povídek: „Ah, jaké to bylo přátelství! Pan Tkanička docela opustil svoji hospodu u Glaubiců a k vůli panu vrchnímu oficiálu chodil k Bílé kuželce! Pan Petrtýdes nemiloval hlučných hospod, a Bílá kuželka byla taková tichá, zastrčená hospůdka, vždyť víte…“

Ano, ano, víme, kdysi taková bývala: tichá, malá, zastrčená. Dnes prorostla do dalších částí domu a je mnohonásobně větší než za dob císařpána. Stala se jednou z nejoblíbenějších pivnic Malé Strany a volný stůl tady takřka nenajdete. Kouzlo starých časů z ní však sálá dodnes a věříme, že si na současném plzeňském pivu pochutnáte ještě víc než Malostranští kdysi na roudnickém.

Mohlo by vás zajímat

Kapky z historie Lokálů: Starci na chmelu U Zavadilů

Kunratický díl seriálu Lukáše Berného o historii Lokálů!