Samozřejmě za tím musí stát kvalita. A tak Londýňané stojí frontu na zmrzlinu připravovanou s pomocí tekutého dusíku v nádobách robotu Kitchen Aid, ze kterých se tajemně line dým a prostředí připomíná spíš laboratoř. Porce zmrzlinárny Chin Chin Labs jsou sice dražší, než je obvyklé, ale kdo by odolal kombinacím typu jahody s koprem a příchutím sena nebo vánočního stromečku?

Zbudovat kavárnu v prostorách někdejšího podzemního veřejného záchodku? I to je v Londýně nejen možné, ale taky úspěšné. V malé kavárně The Attendant, kde zůstalo původní dlaždičkové ostění, oddělující jednotlivé pisoáry oblými vlnami, i některé splachovací nádoby, je kupodivu velmi útulno. Navíc tu mají skvělý „pohár“ z chia semínek, kokosového mléka a granátových jadýrek.

A co takhle kdyby k vám přijel kuchař na svém Harley Davidsonu, na který si namontoval gril, a ošlehl vám steaky i klobásky z vlastní výroby? Autor nápadu, kuchař Leon Borja je nadšenec a poznáte to nejen podle vytetovaných slov „beef“ a „pork“ na jeho prstech. Miluje vaření, cesty i svého Harleye a podařilo se mu všechny tři vášně propojit. Jeho Harley Dogs servíruje pokrmy na černém nádobí, které Leon v sedmi kufrech přivlekl z rodné Brazilie.

Když se loni v létě na tři měsíce otevřela restaurace Bunyadi, v níž hosté hodují nazí u bambusem ohraničených stolků při světle svíček, čekací listina prý čítala na dvacet osm tisíc dychtivců. Dost astronomická cifra, zvlášť při kapacitě čtyřicet dva míst. Nic naplat, vždycky jsem měla pocit, že v Londýně je možné všechno, takže čemu se divit.

Tradice nade vše

Na druhé straně Londýňané jsou na své tradice hrdí a rádi si pochutnají na klasice. Ostatně není zdaleka tak nudná, jak se tvrdí. Anglický pub, tedy hospoda, je zakonzervovaná historie, a podívaná je to skvělá.

Podnik, obvykle na rohu ulice, v jehož názvu často nechybí slovo „Arms“ (např. King’s Arms, Harwood Arms, Canton Arms), má okna z maličkých skleněných tabulek a v černém nápisu se skví zlatá písmena lákající na ochmelená „ales, stouts and lagers“. Na stěnách kromě tabule s nabídkou visí i spousta velkých zrcadel a pípa připomíná oltář.

Nedělní klasikou je tradičně pečeně a v létě před puby postávají hloučky businessmanů, kteří ve svých novodobých oblecích krásně konstrastují s historií v zádech.

Open air i železniční podloubí

Prodejci jídla se rádi sdružují, a tak je najdete na různých jedlých trzích. Kerb v Camden Town, Pop Brixton v Brixtonu nebo Boxpark v Shoreditch či Croydon. Dvě posledně jmenovaná místa se odlišují v tom, že tu vývařovny a kavárny sídlí v přebudovaných dopravních kontejnerech, což dodává místu industriální nádech.

Provozovatelé bister a jiných podniků milují i podloubí železničních tratí, které má klenuté stropy a nabízí spoustu prostoru, kde vonné výpary nevytrhávají z letargie bytové nájemníky. V tomto prostředí se výborně daří například pekárně E5 Bakehouse nebo moderní výčepovně Mother Kelly’s. V podloubí železnice se vlastně koná celý Maltby Market.

Dvě růžičky květáku, jeden stroužek česneku

Supermarkety přetékají nabídkou nápaditých polotovarů, neb Angličané většinou nemají na vaření čas. Nebo tuto bohulibou činnost na rozdíl ode mě považují za ztrátu času. Setkat se můžete i s očištěnou či nakrájenou zeleninou a posledně jsem valila oči, když jsem zjistila, že v renomovaném řetězci se zdravými potravinami Whole Foods si můžete koupit na váhu tři kostičky dýně, dvě růžičky květáku nebo stroužek vyloupaného česneku. Řeknete lenost, ale spousta lidí je tu single a celý květák holt nespotřebují. Trh se zkrátka přizpůsobí poptávce.

Krom toho jsem si všimla, že jakákoli travnatá plocha, nejen park, je v létě posetá postavami, které si přišly venku sníst oběd v podobě sendviče či salátu. Pracující lid si přes týden oběd v londýnských restauracích moc nedopřává.