Ráno

Ach! Dneska mám den volna! Možná mě tak rychle vytáhl z postele právě tenhle fakt – možná to ale byla taky vidina mandlového croissantu ze Savoye k snídani. Nevím, ale druhý den mi chutná ještě o trošku víc. V posteli, se šálkem kávy.

Dřív jsem si ho chodila „podrobit“ do Osady, ale od jisté doby tam už ty ze Savoye nemají, takže se do kavárny teď stavuju spíš odpoledne na kávu.

S posledními kousky ranní dobroty se ptám sama sebe, kam se vezmu na rande. Dělám to ráda. Říkám tomu rande s Prahou. Jako moderátorka se neustále setkávám s lidmi, a ačkoli jsem velmi společenská, tyhle dny si ráda užívám sama. Ale venku! V podnicích, restauracích a hospodách!

Dopoledne

Prolítnu koupelnou, a už jsem prakticky v letenském parku. Procházím se kolem Expa. Jedno z mých oblíbených míst. Občas tu můžete zahlédnout taneční páry a já si se sluchátky v uších romantizuju každou vteřinu. Došla bych až k Metronomu, kde ráda sedávám, ale tentokrát mám namířeno jinam. Jdu kolem Našeho masa, kde jsem jednu dobu bývala jako doma. V den otevření jsem tam totiž potkala Japonku, která si nedovedla objednat, a tak jsem se v tom okamžiku stala překladatelkou/zachránkyní a během překládání jsem se dozvěděla i leccos o mase. A tam jsem taky pochopila, co to znamená být srdcař a proč zrovna srdce je logem Masa. Dneska je ale neděle, a tak má řeznictví zavřeno. Jinak bych tu asi pořídila Pražskou šunku, anebo bych si rovnou dala svůj oblíbený stařený burger.

Dneska si ale jdu tak trochu zahrát na dámičku. Paradoxně projdu kolem Lokálu v Dlouhé a vzpomenu si na všechna ta studentská léta, kdy jsem tu posedávala s pivem na obrubníku. To jsem ještě nevěděla, že mám intoleranci na pivo a víno. Jinak bych nebyla žabař a dala si hrušku. Spíš dvě.

Po pravici mám Haštalské náměstí, a ačkoli tudy jdu po milionté, stejně se koukám, jak kdybych všechny ty krásy Prahy viděla poprvé. Jestli mě někdo sleduje, automaticky mi připíše status japonského turisty.

Odpoledne – čas oběda!

Vězeňská ulice! A těsně před sochou Franze Kafky je moje oblíbené Lambo! Teda pardon, Pastacaffé. Nejraději sem chodím v létě a sedávám venku na vysokých židličkách, sleduju dění a pozoruju lidi, ale teď je ještě docela zima, a tak vcházím dovnitř. „Dobrý den!“ vítá mě mile má oblíbená blonďatá číšnice. „Dobrý den, jak se máte?“ ptám se obratem a v ten moment mi dochází, že už je čas oběda a já teprve říkám první slova nahlas. Rozehrajeme spolu klasickou hru s meníčkem, ale obě víme, co si dám. Pokaždé si totiž objednávám to samé. „Můžu poprosit o gnocchi s kozím sýrem a špenátem, ale s tagliatellema?“ „Jasně!“ „Díky!“

Sedím a dívám se velkou výlohou ven. Namotávám dlouhé těstoviny na vidličku a zasypávám je parmazánem. Patří k mým comfort food. Vyvolávají ve mně totiž pocit, jako kdyby mě zrovna někdo objal. „Kávičku?“ ptá se slečna, když mi bere vyluxovaný talíř. „Ne, ne, děkuju! Zaplatím,“ odpovídám a beru si kabelku. Na kávu mám v plánu vyrazit někam jinam. Ačkoli tady k ní dostanete roztomilou sušenku!

Odpoledne

Posilněná procházím Pařížskou a zase přirozeně vplouvám do modu „japonský turista“. Mířím totiž na Staroměstské náměstí, kde si klasicky udělám pár fotek na iPhone. Přes Nové náměstí dojdu až na Národní třídu a extrémně se loudám. Tady jsem totiž bydlela, když jsem se přestěhovala do Prahy. Byl tu internát a jako pubertální studentka herectví jsem měla pocit, že žiju sen! A taky jo. Kavárny typu Montmartre a Řetězová nebo nejlevnější víno z večerky před Betlémskou kaplí, to bylo moje!

V CAMPu si dávám rychlou kávu a omrkávám, co nového se plánuje v Praze. Tohle místo má děsný kouzlo. Připadá mi to jako takové malé Japonsko. Minimalismus. Soustředění. Plánovaní. Krása. Čas. Čas! Kolik je vůbec hodin? Dívám se na mobil a zjišťuji, že docela dost, a tak mířím na tramvaj. Cestou mi ale dojde, že se před nedávnem otevřelo U Kalendů, takže si pro zítřejší snídani skočím tam. Miluju jejich motanec! A když už tu jsem, beru si i chleba, do Esky to totiž mám daleko. Prohodíme pár slov a já se zase cítím vítaná.

A 17 už jede! Moje nejoblíbenější tramvaj. Vyhlídková.

Projedeme kolem Národního divadla, kolem Smetany Q, Karlova mostu, Rudolfína, Filozofické fakulty (kam bych měla zajít, ale dělám, že ji nevidím) a přes řeku zpátky na Strossmayerovo náměstí.

Skočím pozdravit do Cobry, ohlásit, že se večer asi stavím na panáka whiskey, a chvilku se bavíme o tom, jak to celý den šlo na mé i na jejich straně. Každý tenhle malinký rozhovor mi víc a víc zlepšuje den.

Večer

Přicházím domů, odemykám a s panem Motancem s panem Chlebem vcházíme dovnitř. To byl ale krásný den!

Samozřejmě mi to za chvilku nedá a honí mě mlsná. To je ten správný okamžik na smažené kuře z Čestru, za mě mimochodem totální Japonsko na talíři. Pak na pizzu z Nuovy anebo trhaný z Bufetu, ale dneska už randění stačilo. Nesmím zase tolik tlačit na pilu, musím trochu dělat drahoty!

Večer si udělám jednoduchý. Čerstvý chleba s máslem. A pepřem. Nic víc, nic míň.

A jen tak si lebedím. Možná sama, ale nikdy ne osamocená. A možná i proto mi ve všech zmíněných podnicích tolik chutná a proto se tam tak ráda vracím. Protože i když přijdete sami, jste ve skvělé společnosti. A už teď se těším, až se zase sama nesama pozvu na rande.