Hned na začátku jsem měl kurz pro osm právníků. Byli to velcí fanoušci dobrého piva, ať už hladinky nebo šnytu, a několik z nich jsem dobře znal, ale byl jsem zaskočen tím, že se ani jeden nehrnul do čepování. Prý nemají červené diplomy na to, aby čepovali! Musím přiznat, že utáhnout kurz prakticky jen na teorii mi dalo dost zabrat. Ale všechno dobře dopadlo – a i na to čepování nakonec došlo.

Vždycky mě potěší, když si někdo kurz s chutí zopakuje. I tohle mě žene k tomu, abych na to šel pokaždé trochu jinak. Jedna folková skupina si střihla školu čepování dokonce třikrát za jediný rok!

Asi nejraději ovšem vzpomínám na to, jak jsem jednou v neděli přišel na soukromý kurz – a na seznamu byly samé ženy. Byl jsem zvědavý, kdo to bude a proč, čekal jsem cokoli, ale dámy mi vyrazily dech. Hned mi totiž ukázaly obálku s vánočním dárkem od muže (každá ho měla napsaný od vlastního). Stálo v něm zhruba tohle: „K tomu, abys byla dokonalou manželkou, už ti chybí jen jedno: umět čepovat pivo. Proto půjdeš do školy – školy čepování.“

U žen ještě zůstaneme. Tuhle se mi na kurzu objevila taková hezká blondýnka. Když jsme zkoušeli pít pivní mléko, zvládla ho na ex a pod čtyři vteřiny… uf! A pak si ještě dala hladinku.

Během pěti let prošlo školou čepování i 11 majitelů nových minipivovarů. Chystám se je objet a zkontrolovat v převleku za indiánskou babičku…

A nakonec jedno číslo: školu čepování už absolvovalo 501 nadšenců. Těším se na všechny další!