Příběh Nikkei se začal psát v roce 1908, kdy do Brazílie přišli první imigranti z Japonska, aby pracovali jako dělníci na kávových plantážích. Komunita se postupně rozrůstala a dnes žije v Brazílii okolo milionu a půl potomků japonských imigrantů, což je největší populace mimo Japonsko. Této komunitě se začalo říkat Nikkei.

První a druhá generace japonských přistěhovalců se téměř vůbec neasimilovala a udržela si tak silnou vazbu na japonskou kulturu a tradice – včetně jídla. Brazilským Japoncům se stýskalo po kuchyni, na kterou byli zvyklí z domova, a tak vznikly první japonské obchody a restaurace. Nejvíc jich je dodnes v São Paulu a okolí, kde žije téměř polovina příslušníků japonské komunity. Na japonskou restauraci tu narazíte prakticky na každém rohu – ochutnat můžete nejen sushi, ale třeba i ramen, polévku miso nebo nudle udon.

Hlavní motivace? Stesk po domově
Ve vývoji Nikkei ale došlo ještě k jednomu zásadnímu zlomu. Tři generace poté, co do Brazílie přišli první japonští přistěhovalci, japonská vláda změnila imigrační zákony a umožnila jim návrat do vlasti. Tři sta tisíc z nich této možnosti využilo.

Mnohým se ale doma začalo stýskat pro změnu po bohaté brazilské kuchyni. A tak se začaly v Japonsku otevírat restaurace a obchody s brazilskými pochoutkami – hlavně ve městě Hamamatsu, kam se většina někdejších imigrantů vrátila. Seženete tady legendární brazilské hovězí a dát si tady můžete třeba pão de queijo – brazilský sýrový chleba nebo feijoadu – hovězí a vepřové maso s černými fazolemi.

V Brazílii a v Japonsku se tak zrodily dvě samostatné a specifické komunity Nikkei. Fúzí těchto různorodých kuchyní se na talíři potkaly typické brazilské suroviny jako fazole, chilli, tapioka, mango, papája nebo guava s japonským zázvorem, wasabi, sójovou omáčkou, řasami a houbami šitake. Unikátním spojením odlišných chutí a vůní vznikla naprosto neobvyklá jídla. Brazilská Nikkei dala světu třeba tostadu se sashimi z tuňáka s růžovým grapefruitem, avokádem, wasabi a citronovým krémem nebo japonské houby pečené ve fólii s masem yuzu-pon.

Ty chobotnice nevyhazujte!
Nikkei je pevně svázána ještě z jednou zemí Latinské Ameriky – s Peru. Tam totiž žije druhá největší japonská komunita. Příběh je podobný tomu brazilskému: první Japonci sem přišli za prací, tentokrát na plantážích s cukrovou třtinou. Mnozí z nich v Peru už zůstali a tamní kuchyni obohatili možná ještě víc než tu brazilskou. Například Peruánce de facto naučili jíst mořské plody – ještě před padesáti lety tamní rybáři vyhazovali chycené chobotnice rovnou z lodi zpátky do moře. Neměli pro ně totiž žádné využití. To změnili až Japonci.

Ti si v Nikkei dovolili sáhnout i peruánské národní jídlo – ceviche. Tradiční pokrm z čerstvých syrových ryb s citronovou šťávou, chilli papričkami, cibulí a koriandrem se v Nikkei podává například se zázvorem a mořskými řasami. Nového využití se dočkaly i další suroviny, které jsou v této latinskoamerické zemi běžnou součástí jídelníčku: různé druhy brambor, quinoa, kukuřice, rajčata, vejce nebo třeba morčata. Oblíbený domácí mazlíček českých dětí je v Peru považován za pochoutku a jí se hlavně o svátcích.

V Peru ale není Nikkei jen obdobou místní kuchyně. Japonci ji pozvedli na další, vyloženě mistrovskou úroveň. V hlavní městě Limě je totiž restaurace Maido, která se v roce 2017 stala nejlepším podnikem v celé Latinské Americe. Zdejší šéfkuchař Mitsuharu Tsumura se zaměřuje právě na Nikkei. Servírují třeba tresku marinovanou v miso s křupavými ořechy, nigiri sushi, rýži z mořského ježka nebo hovězí žebírko pečené padesát hodin.