Jak chutná dobrý skutek? Příběhy lidí, kterým pomohl projekt Oběd pro dalšího

Držitel poukázky pak může přijít do Lokálu a dát si teplý oběd a domácí limonádu. Cílem akce je seznámit hosty Lokálu s příběhy lidí bez domova a dát jim možnost udělat dobrý skutek. A koho přesně můžete pozvat na oběd?

Oběd pro dalšího

Jak zakoupit Oběd pro dalšího?

Kde? Poukázku pořídíte u obsluhy v kterémkoli pražském a v brněnském Lokále, ale také v Café Savoy, Pizze Nuově, Esce, cukrárně Myšák a Bufetu. K dostání je i v e-shopech vybraných restaurací nebo v e-shopu Ambiente.

Za kolik? Poukaz na Oběd pro dalšího stojí 90 Kč.

Kam poukaz putuje? V současné době míří obědové kartičky do organizací Pragulic, Program Máří, Jako doma, Nový prostor, Klub svobodných matek, Metráž. Novinkou je spolupráce se sociálním kurátorem Prahy 1.

Koupit poukázky

HONZA H., 39 let, z Vysoké

Když potkáte na ulici Honzu, nenapadlo by vás, že by mohl být bez domova. Je elegantně oblečený, má jemné způsoby a dbá o sebe. Jak sám říká, „není problém sehnat oblečení, ale problém je si ho někde vyprat.“ Honza, původem z Moravy, začal před lety jako vysokoškolák a aktivní fotbalista sázet na sport. Z kratochvíle se stala závislost. Přesunul se do Olomouce, později do Prahy a nastoupil do rytmu azylových domů a ubytoven, který příliš nekonvenuje s tradičním zaměstnáním. Představte si, že v sedm ráno musíte odejít z domova, utlouci čas do čtyř, když vám začíná směna, a po třech hodinách spánku začít znovu…

Dneska se Honza ke svým závazkům z minulosti postavil čelem a snaží se s nimi něco dělat. Každý den ovšem musí vydělat 250 korun na nocleh a mořit své exekuce, takže mu na den zbyde kolem 100 korun. Do Lokálu by ho na oběd nikdy nenapadlo jít. Nejen proto, že si to nemůže dovolit, ale protože je-li člověk na ulici „klesne mu sebevědomí a do restaurace se stydí.“ I náhodné pohledy se mohou jevit jako projevy opovržení.

Možnost jít dát si darovaný oběd ho těší, nejen kvůli jídlu jako takovému, ale i prostředí restaurace. „Je to známka normality, možnost setkání a kdo by odmítl oběd?“

ZUZKA, 38 let, z Prahy

Zuzčin život byl o drogách a životě na ulici – brala pervitin a heroin. Ovšem po dvaceti letech „člověk vidí, že něco v životě je špatně a chce z toho vyskočit ven.“

Dnes Zuzka přešla ze závislosti na drogách k workoholismu, jak říká s nadsázkou. V azylovém domě ji našly dámy z Jako Doma, s Amnesty International jezdí povídat o předchozí kapitole svého života do škol. „Pokud by si jedno dítě vzpomnělo na moje vyprávění a nešlo do drog, má to pro mě obrovský význam.“

Na ulici vidí člověk věci jinak – naše klišé o tom, že bezdomovec si za svou situaci může sám, není dost často pravdivé – je potřeba vidět každý příběh zvlášť.

Jídla je dost, ovšem oběd v Lokálu je důležitou možností, jak se dostat do společnosti a udělat krok směrem k většině. Je to možnost užít si luxus toho, cítit se chvíli jako člen většinové společnosti. „Taky je to teplé jídlo, na ulici jíte tak maximálně rohlík s gothajem.“

RADANA, 53 let, z Prahy

Radana toho moc nenamluví a rozhovor s ní je spíš sledem krátkých odpovědí a upřímného smíchu. Už šest let prodává Nový Prostor na Můstku. Radana se v minulosti dostala do spirály dluhů, která ji přivedla na ulici a odcizila vlastní rodině. Dnes bydlí na ubytovně, žije současností a nad budoucností moc nepřemýšlí.

Kdyby mohla něco udělat jinak, tak by si nepůjčovala, „ale už se to stalo." V mládí si Radana přála být archeoložkou, nakonec je ve vestibulu metra socioložkou-amatérem. „Lidi jsou uspěchaný, věčně s mobilem u ucha, nemaj' čas se zastavit, jdou jak stádo.“

Na obědy v Lokálu se Radana těší: „Když prodáváš Nový Prostor, máš úplně jiné starosti než kam jít na oběd, musíš vydělat na ubytovnu a časopisy na další den.“

Jakmile dojde řeč na Radaniny zájmy, nadšeně vypráví, že má ráda horory a akční filmy – v kině ovšem nebyla za poslední dekádu ani jednou. Asi nepřekvapí, že je to cena lístku, která ji odrazuje.

MILOŠ, 48 let, z Ústí and Labem

Miloš do Prahy přijel z Brna před dvěma měsíci, když nutně potřeboval změnit prostředí po osobní tragédii. „Přišel jsem se odrazit ode dna, začal jsem v azyláku, teď jsem na ubytovně.“

V Praze začal jen s tím, co měl na sobě – prodává Nový Prostor na Náměstí Míru.

V našem rozhovoru Miloš často mluví o osobní hrdosti, která ho motivuje „vyhrabat se z bordelu nahoru.“ Mluví pevným hlasem a sedí rovně.

Práce a život na ulici mu hodně sebrala, ale i dost dala. Poznal mnoho lidí, kteří se svým přičiněním i cizí vinou dostali na dno. Avšak Miloš ví, že „nechce skončit ožralej na lavičce.“

Sám o sobě říká, že je žralok. Je poznat, že si věří a že umí výborně jednat s lidmi. „Z deseti lidí, co oslovím, osmi prodám časopis.“ Na obědy v Lokále se těší a doufá, že budou vzájemně prospěšné jak platícím zákazníkům, tak prodejcům Nového Prostoru.

HONZA B., 55 let, z Prahy

Poslouchat Honzovo vyprávění je jako listovat trochu excentrickým a mírně neuvěřitelným životním románem. S odzbrojující energií Honza vypráví o svých undergroundových letech za minulého režimu, o svých úspěších v reklamní branži v devadesátých letech i o svých současných aktivitách – provádí Prahou a zachraňuje knihy z kontejnerů.

Honzu na ulici, kde je 12 let, přivedla láska. Jeho osudová žena si vybírala mezi vstupem do řeholního řádu a vztahem s ním. Nakonec dala lásce k Honzovi přednost před láskou k Bohu, ovšem jejich vztah nedopadl šťastně. Po tom, co se odloučili, Honzovi nezůstalo nic a nemohl se ani stýkat se svými dětmi. Nějakou dobu pobyl i za mřížemi za neplacení alimentů.

Dneska koluje po několika domácnostech, je aktivní v bezdomoveckém divadelním spolku a se svou nezaměnitelnou energií a vypravěčským talentem se tak třeba stane vítaným zpestřením rodiny „lokálových“ štamgastů.