Za ty roky cestování jsem se naučil jednu věc: abyste něco viděli, zažili, pochopili, je třeba naplnit jeden základní předpoklad: nespěchat. Jsou místa, která miluju, a proto je navštěvuju opakovaně, ale snad ještě radši mám ta, kde se ocitnu poprvé. 

Téměř vždy se směju, když někdo říká, že zná Prahu velmi dobře. Moc tomu totiž nevěřím.

Praha má 500 kilometrů čtverečních a člověk, který by je měl dokonale prochozené (což je nejlepší způsob, jak poznat město), podle mě neexistuje.

Ať máte příklad. Za poslední dva týdny jsem čtyřikrát navštívil Winternitzovu vilu (jednu z posledních realizací Adolfa Loose a Karla Lhoty) a určitě to doporučuju i vám. Můžete se tam zastavit od neděle do středy, od poledne do šesti večer. Prohlídku interiéru můžete absolvovat vlastním tempem, všude si sednout, dívat se kolem sebe a přemýšlet, nikdo vás nežene jako na zámecké prohlídce.

Pokaždé, když jsem do vily přicházel nebo z ní odcházel, udělal jsem si čas na to, abych šel jinou cestou a objevoval zákoutí, kde jsem nikdy předtím nebyl. A viděl jsem fascinující místa – řadové domky hřbitova Malvazinky, park na Skalce, skrytou zahradní kolonii u Nikolajky, fotbalové hřiště na Bertramce nebo rodinné domy od Ernsta Wisenera, Františka Zelenky či Jana Gillara. Spoustu zanedbaných zkratek, které vedou zelenými částmi města.

Hrozně mě to bavilo.

Tohle dělám už dvanáct let, od roku 2008, kdy jsem se do Prahy přestěhoval natrvalo. A pořád nemám pocit, že bych Prahu znal – to ani náhodou.

Tipy:

Pražské palácové zahrady 

(dvě z pěti jsou momentálně zavřeny pro rekonstrukci), 

Vrtbovská zahrada.

Když chcete tyto překrásné zahrady vidět, musíte zaplatit vstupné. Není extra vysoké, přesto spoustu lidí odradí. A to je skvělé, protože uvnitř nikdy nepotkáte příliš mnoho návštěvníků a můžete si užívat nádherný klidný prostor s fascinujícími výhledy na město.

Pražské pasáže

V Praze existuje obrovské množství pěkných pasáží. Rád si jimi krátím, anebo taky prodlužuju cesty, jen abych je viděl – Lucerna, ABC, Rokoko, Černá růže, Broadway, ČNB, Zrcadlová pasáž, Adria, Lindt, u Stýblů, Světozor. Zvláštní slabost mám pro Štěpánskou pasáž, přestože není zrovna v nejlepším stavu. Rád zajdu do kavárny Swim, která stojí na jednom z jejích konců.

Super Tramp Coffee

Kavárna, u které jsem měl ze začátku strach, že úplně zlikviduje jeden z mých nejoblíbenějších průchodů centrem města – propojku mezi rohem Opatovické ulice a Lazarskou. Naštěstí se tak nestalo a průchod si zachoval tajuplnou atmosféru. Když jím půjdete, můžete zaskočit i na rozsáhlou skrytou zahrádku pivnice U Kotvy.

Bazén v Podolí

Fantastická stavba architekta Richarda Podzemného, navíc zasazená do prostoru bývalého lomu. I když je teplo, při každé návštěvě na chvíli zajdu do vnitřní haly s padesátimetrovým bazénem a obdivuju konstrukci, která nese střešní tribunu.

Zahrada v Jirchářích

Když budete poblíž, vemte za kliku a vstupte. Sedněte si, nemluvte, jen tak se dívejte kolem, potom odejděte – a nikomu o ní neříkejte.

Kostel Nejsvětějšího srdce Páně 

Kostel od Jože Plečnika na Vinohradech navštivte hlavně kvůli věži, zvonici a rampovému prostoru mezi skleněnými hodinami. Není snadno přístupný, ale když nasadíte trochu úsilí, dovnitř se dostanete.

Chrám sv. Mikuláše na Malé Straně

Moje nejoblíbenější stavba v Praze vůbec. Můžete se vydat i na zvonici, kde bývala pozorovatelna StB. Ale vnitřní prostor kostela, ten je tak nádherně dynamický, že je mi tam často úplně do breku. Fantastická práce.

Lokál U Bílé kuželky

Přede dvěma lety jsem přestal pít alkohol, tak už tu nebývám tak často jako dřív. Ale i tak se občas zastavím, sednu si na obrubník a pozoruju ten relativně malý, zdánlivě nenápadný dům, jehož autorem je Kryštof Dientzenhofer, shodou okolností autor lodě nedalekého chrámu sv. Mikuláše.

Karlův most

Vím, budete se smát, proč nám někdo doporučuje něco tak notoricky známého. Proč? Protože není vůbec jisté, že ho dobře znáte. Posledních sedm let chodím přes Karlův most v průměru dvakrát denně, takže to je už pár tisícovek návštěv, a pořád objevuju nové věci. Je to tak komplexní stavba! Stojí za to vídat ji v různých denních dobách i atmosférických situacích.

CAMP

Místo, kam chodím za jedním ze svých zaměstnání. Ale i kdybych tu nepracoval, nejspíš bych se tu pravidelně stavoval na kafe, v čítárně, na přednášky, diskuse, filmové večery, výstavy.

Když už tu budete, zkuste se dostat na terasu k věžím nedalekého Emauzského kláštera a do jeho betonového krovu. Jde to a stojí to za to.

A jedna poznámka závěrem. Nezlobte se, ale existuje řada míst, která jsem si zamiloval a rozhodně vám o nich nechci říkat. Mně o nich taky nikdo neřekl, našel jsem si je sám. Možná proto je mám tak rád.