Lokál u Bílé kuželky se otevíral rok po Lokálu v Dlouhé. „Měli jsme velká očekávání a obrovský tým připravený obsloužit stovky hostů. Jenže on nikdo nechodil,“ vzpomíná Petr Opálka, který pracoval v Kuželce od začátku. Míšeňská ulice tehdy příliš nežila a starousedlíci do Lokálu nechodili. „Jen se tu čas od času objevila skupinka starších lidí, kteří se hrnuli do podzemí s tím, že jdou tancovat,“ směje se někdejší manažer Tomáš Hrušovský.

Mistr výčepní Lukáš Svoboda tehdy ještě pracoval v Konviktu a třikrát denně běhal přes Karlův most. Při slalomu mezi lidmi přišel na nápad, jak využít spodní patro Kuželky s výčepem – a vznikla Škola čepování. „Taky jsem chtěl, aby se pivo pilo u parapetů a hosté u nich byli obsluhováni,“ dodává. Číšníkům se do toho moc nechtělo, ale hostům se postávání u „podprsníku“ zalíbilo: nemuseli si dělat rezervace a mohli v klidu pít pivo. Dnes jsou parapety nezbytnou součástí všech Lokálů a jsou obsypány lidmi v létě i v zimě.

Štamgast je pán!

Komorní prostředí Kuželky umožňuje obsluze výjimečnou péči o stálé hosty. „Například pan Kubičko a jeho pes Kuba k nám chodili se železnou pravidelností. Kuba u nás měl uskladněné granule. Vždycky jsme mu je vylepšili omáčkou z denní nabídky, pak jsme mu do misky nalili jedno načepované mlíko a pes celé odpoledne prospal pod stolem,“ říká Tomáš Hrušovský. Když se jednou panu Kubičkovi udělalo nevolno a musela pro něj přijet sanitka, výčepní Libuška si Kubu vzala na noc domů.

Mezi štamgasty patří i Jirka z Galerie Míšeňská. Chodí každý den na polévku. „Miluje naše celestýnské nudle, dává si zásadně dvojitou porci. Já mu polévku přinesu a potom mu vždycky musím v galerii otočit cedulku ,Přijdu hned‘. Zjistili jsme totiž, že v ten den pokaždé prodá obraz,“ přidává historku výčepní Tomáš Hrnčíř.

Další ze stálých hostů Miroslav Antl bydlí v Mostecké ulici a do Kuželky chodí ode dne otevření. „Kuželce nemám co vytknout, k narozeninám jí přeju všechno nejlepší. Jen tak dál!“