Vy jste své kresby-vtipy nerýpal do obložení sám?

Ne. To by dopadlo daleko hůř, já totiž nejsem moc řemeslně zručný. To by byla hrůza!

Nejste typ kutila?

Kdepak! Můj tatínek takový byl, a když viděl, že beru do ruky kladivo nebo jiný nástroj, hned mi ho vzal a říkal – Honzo, ty máš jiné vlohy, na tohle nesahej, mohl by sis ublížit.

Měl jste některé z „lokálních“ vtipů už v záloze? Kolik jste musel vymyslet nových?

Moře! Ale některé jsem měl už hotové nebo jsem je měl v hlavě. Tolik najednou bych jich dohromady nedal.

Pocházíte z Prahy, ne z Plzně. Jak se zrodil váš vztah k ní?

S Greenhorny, tedy ještě za komunistů se Zelenáči, jsme tam často přespávali, když jsme jezdili okolní štace jako Domažlice a Klatovy. Seznámil jsem se s řadou lidí z plzeňského pivovaru, kteří pracovali třeba v laboratoři a netušili, že z nich jednou budou kapitáni pivního průmyslu. A naše přátelství zůstalo. Taky jsem tam měl pár kamarádů trampů, pro které jsem se zastavoval, když jsem jezdil na čundry do západočeských lesů. Mimochodem příhoda s otomanem, na kterém seděli američtí vojáci a od té doby si na něj nesmí nikdo sednout, je pravdivá. Já zase nejsem tak zdatný, abych si všechno vymyslel!

Dodnes na tom otomanu nesmí nikdo sedět?

Už může. Když v devadesátém roce přijeli američtí veteráni, kamarád je tam doslova zatáhl, a tím se kouzlo zrušilo.

Vaše kapela měla loni 50. výročí. Bylo hraní v Lokálu součástí oslav?

Přesně tak. V listopadu bude koncert v Lucerně, ale jinak se nic nemění, republiku objíždíme jako vždycky. Jen jsme pro letošek přestali používat elektrické nástroje a hrajeme unplugged, s akustickými nástroji, jako když jsme začínali. Taky jsme se vrátili k úplně nejstarším písničkám.

Poznáváte se v nich ještě?

Ano. Někdy je v nich cítit určitá naivita, jsou otiskem doby, kdy jsme byli sešněrovaní železnou oponou. Ale dbali jsme na to, aby nebyly jalově naivní. Pro mě je to vzpomínání. Asi jsem sentimentální, jak už dědci bývají.

Kdy jste začal s kreslenými vtipy?

Jako mrňavý kluk. Na půdě jsem našel Kulíkovy humoristické kalendáře po dědovi a v nich byla spousta kreslených vtipů. Probíral jsem se jimi a brzy jsem začal kreslit vlastní.

Jste veselá povaha? Třeba komici bývají často melancholičtí lidé…

Teď už jsem asi trochu posmutněl, to dělají léta. Ale v mládí jsem býval velký smíšek a srandista.

Jak vznikla legendární postavička pytláka Říhy?

V kalendářích po dědovi byly i pytlácké historky a u nich rytinky s úryvkem textu. Na jednom byl hajný, kteří míří puškou na pytláka a křičí: „Dostal jsem tě, pytláku Řího!“ Tenhle citát mi utkvěl v paměti a já začal dělat sérii obrázků s pytláckou tematikou. To bylo v sedmdesátých letech, v dobách Dikobrazu. Měly velkou odezvu, psaly mi stovky všelijakých Říhů. Někteří skutečně věřili, že je to o nich! Ale pak to cenzura zatrhla, protože prý propagovaly pytláctví.

#Lokaly #LokalPodDivadlem #JanVycital #ilustrace