Ještě v druhé polovině 19. století v této oblasti mnoho domů nestálo a ty, které tam byly, vesměs vzal čas. Zato koncem století se místo naprosto proměnilo, zavládl tam čilý stavitelský ruch. Letná se stala neobyčejně živou, a navíc umělecky zajímavou lokalitou, proto se celé oblasti přezdívalo Bubenečský nebo Letenský Montmarte.

Umělecká čtvrť

Mělo to prostý důvod: v letech 1898–1902 na jižní hranici Královské obory vyrostla majestátní budova Akademie výtvarných umění a v nových domech v okolí si našlo bydlení nejen mnoho slovutných pánů profesorů, ale postupně také jejich žáků. Během pár let se místní ulice (a spolu s nimi i hospůdky) proměnily na jedno z center našeho uměleckého světa. Potkali jste tu osobnosti jako Vojtěcha Hynaise, Antonína Slavíčka, Josefa Václava Myslbeka, Jana Štursu nebo Stanislava Suchardu. 

V činžácích tak už rovnou vznikaly podkrovní ateliéry nebo přízemní sochařské dílny ve vnitroblocích. Rozdělení bylo logické – barvy si do podkroví přinesete snadno, ale vynášejte do vyšších pater sochařské materiály! Všichni ti umělci, a pochopitelně nejen oni, se také potřebovali scházet někde jinde než v Akademii. Proto byla hospůdka pomalu na každém rohu a v každé jste také nějaké umělce potkali. 

Výjimkou nebyla ani ta v zatáčce nad tunelem buštěhradské dráhy v ulici Nad Královskou oborou v domě architekta Václava Vítězslava Chytrého. Tento významný občan Bubenče ozdobil Prahu řadou krásných domů, ovšem navrhl (a provedl) také oplocení Stromovky. Spolupracoval na některých projektech Vácslava Havla, dědečka pozdějšího prezidenta, a již na počátku 20. století velmi plédoval za připojení obce ku Praze. A v neposlední řadě bývá právě V. V. Chytrému připisován návrh lokality pro konání slavné Jubilejní zemské výstavy 1891, tedy na výstavišti v Bubenči.

U Tunelu nebo U Volavků?

Od samého počátku byl v domě nad Stromovkou jak ateliér v podkroví, tak hostinec v přízemí. Tři sousedící domy stavitele Chytrého vyrostly na přelomu let 1904–1905. Podle dobové dokumentace autor dokončil nákresy v únoru 1904 a stavba musela být realizována velmi rychle. Už v listopadu 1904 je tady jako nájemník evidován malíř Václav Kejmar, dům tedy již sloužil svému účelu. A také tu už byla restaurace. Svědčí o tom například inzerát v Národní politice ze 7. srpna 1906:  „Číšnice inteligentní přijme se. Praha VII, U Královské obory 232.“ 

Kdo byl prvním místním hostinským, nevíme jistě, ale mohl by to být František Volavka, rodák z náchodského Machova. Jeho jméno tady prokazatelně figuruje v roce 1910. Restaurace tehdy dostala oficiální název podle lokální zajímavosti, tunelu buštěhradské dráhy z roku 1868 (jde o nejstarší železniční tunel na území dnešní Prahy). Nicméně jménem U Tunelu se jí mezi místními příliš často neříkalo. Za monarchie i první republiky platíval obyčej, že se hospodám říkalo podle jména hostinského, jelikož právě on podniku udával tón a charakter. A tak se na Letné nesedělo „v Tunelu“, ale U Volavků, či posléze U Stránských a nakonec U Pavelků. 

Malířské ateliéry v podkroví

Majitelé domu, mezi nimiž nechyběla ani známá selská rodina Prokůpků z Kutlíř u Kolína, podporovali vedle provozu restaurace také ateliéry, kde zpravidla pracovali dva i tři malíři současně. Zdá se, že prvním umělcem, jenž si ateliér najal, byl akademický malíř, člen spolku Mánes, krajinář a portrétista pronikavého pohledu a ostře zašpičatělých knírů Václav Kejmar. Studoval s Maxem Švabinským, s nímž jej pojilo blízké přátelství, a společně jezdili i na studijní cesty po Evropě. Václav si zamiloval zejména Chorvatsko. Trávil tam hodně času a maloval místní přírodu i lid. Po návratu své obrazy vystavoval mimo jiné právě i ve svém ateliéru nad restaurací. 

Kejmar byl žákem oblíbeného předválečného rektora bubenečské Akademie výtvarných umění, malíře a ilustrátora Maxmiliána Pirnera, který se specializoval zejména na romantické, mytologické a pohádkové motivy. Sušický rodák po vypuknutí války přenesl svůj kruh studentů přímo do ateliéru nad Stromovkou. Žáci k němu docházeli velmi rádi, cenili si nejen jeho uměleckých schopností, ale také humoru. Je více než pravděpodobné, že s nimi nejednou poseděl i v našem lokále.

Karel Holan a Vlastimil Rada

Pochopitelně ne s každým studentem si profesor Pirner rozuměl, a když jedna skupina žáků začala tak trochu natruc učiteli malovat naivistické obrázky ve stylu Rousseaua, neměl pro ně pochopení, a dokonce je tehdy odmítl klasifikovat. Byl mezi nimi i mladičký Karel Holan, který se do jedné z ateliérových místností nakonec nastěhoval také. 

Holan se narodil v Praze v Rybné ulici v budově pivovaru a zájezdního hostince, přičemž jako dítě trávil většinu času na dvoře, který byl v jeho očích plný pokladů. Právě proto později tak rád maloval různá špinavá zákoutí a periferii. O prostory nad Stromovkou se tehdy dělil s další legendou českého malířství Vlastimilem Radou a také s vídeňským rodákem Maximem Kopfem. S ním jej sice nespojoval rodný jazyk, zato děsivá zkušenost z první světové války, kam oba narukovali. Kopf žil většinu života rovněž v Praze, vyhnala ho až nacistická okupace, před kterou utekl do Spojených států. Výstavu v New Yorku mu nakonec otevíral Jan Masaryk.

Naříznuté ucho

S přihlédnutím k uměleckému prostředí a malířskému zázemí vyznívá úsměvně noticka z deníku Tribuna ze srpna 1928. Vzhledem k tomu, že zde působící umělci se, pokud je známo, nepotýkali s žádnými dramatickými duševními problémy, kterási múza sehrála souboj o příslovečné van Goghovo ucho v jiném patře. „Včera večer poprali se v Bubenči čp. 232 35letý strojní zámečník Alois Hering a 54letý sluha Josef Vilím pro nějaký starý bytový spor. Při rvačce byl Vilím zraněn na třech prstech pravé ruky a naříznuto mu bylo ucho. Byl převezen na kliniku prof. dra Schloffera, kde byl ošetřen. Hering utrpěl zranění nad čelem a na pravé straně hlavy. Byl ošetřen na strážnici. Případ vyvolal velký sběh lidu.“ Ucho bylo zachráněno a van Gogh místní dále inspiroval pouze svými nádhernými impresionistickými plátny. 

Bylo by lákavé zůstat u malířské palety a podívat se přes rameno dalším výtvarníkům, kteří zde tvořili v dalším období. Portréty maloval Emanuel Knížek, krajiny Vlastimil Kuřil, Vladimír Stříbrný se věnoval erotickým aktům, svá magická díla v ateliéru tvořil také Jaroslav Šerých.

Jisté je, že pokud k těmto umělcům právě nehovořily múzy u malířských pláten, jistě nejednou poseděli o pár pater níž v restauraci, která dnes nese název Lokál Nad Stromovkou.

Mohlo by vás zajímat

Kapky z historie Lokálů: Kam císař Karel IV. zašel „na jedno“

Náklonnost k pivu se nevyhýbá ani králům. Už Karel IV. věděl, že nejlepší pivo mají v Dlouhééé! Začtěte se do dalšího příběhu Lukáše Berného.