Nejhlučnější a nejnezbednější! Jaká je historie U Zelené žáby?
„Starožitná firma hostinecká U Zelené žáby je v Praze dosti populární,“ dočteme se před 160 lety o hostinci stojícím u hranic Židovského a Starého Města. „Večer je v tam těch končinách již pusto, ale jenom v ulicích; za to panuje čilejší ruch uvnitř domů a především sluší tu jmenovati pověstnou Zelenou žábu. Tam schází se vybraná společnost každodenních hostů, a ti pili odjakživa na zdar vlasti, a pro spásu národa křtili novorozené naše naděje hned pivem, neboť to se jim nechat musí, že byli vlastenci kapitální mezi nimi…“ Ukázka je z povídky Labyrint nesmyslů publikované v roce 1863, jejíž anonymní autor označil sám sebe za „privilegovaného a všemi mastmi mazaného apoštola Humoristických listů“.
Žába očima mistrů pera
K místním stolům nás ovšem během let pozvaly desítky všelijakých spisovatelů, a to včetně ikon naší literatury, jakými jsou Alois Jirásek, Zikmund Winter, Popelka Biliánová, Josef Hais Týnecký, Josef Kajetán Tyl nebo Ignát Herrmann. Důvod je nabíledni, o hostinci bylo všeobecně známo, že funguje odpradávna, a tak tvořil oblíbenou kulisu zejména historických románů. Pokud chtěl autor opravdový a zároveň prastarý podnik, byla Žába sázka na jistotu.
Kdybychom na okamžik pustili literární fantazii spisovatelů do reálného života, mohli bychom říct, že sem na pivo zašel mladičký přemyslovský král Václav III., stejně jako později jeho jmenovec Václav IV. „Nejživěji, nejhlučněji, ba lépe řečeno nejnezbedněji a nejrozpustileji vedli si v pověstné krčmě U Zelené žáby, kam od let přicházeli marnit jmění své a otců svých bohatí hejskové nejenom ze stavu panského, rytířského, ale i vídati tam bylo v přestrojení ty, kteří opatrně skrývali svoje tonzury pod kápí nebo birety,“ psal literární historik Jan Ort ve svých Příbězích uplynulého času (1977).
Václav IV. chodil v přestrojení
Vůbec nejčastěji jsou připomínány návštěvy Václava IV., který byl pověstný svou náklonností ke sklenici vína či piva a o němž se vyprávělo mnoho legend, včetně právě těch, že chodil v přestrojení v doprovodu svého věrného kata do pražských putyk. Jednak aby zjistil skutečné mínění lidu o své osobě a potom si také odpočinout od vladařských starostí.
Pokud se podíváme do dobových kronik, jediného zdroje našich představ o panovníkově osobnosti, dostáváme z nich naprosto odlišné karikatury, závislé na vztahu kronikáře k českému králi. Podle jedněch je Václav demokratický lidový král, jenž skutečně osobně v přestrojení kontroluje, zda obchodníci nešidí míru piva nebo kvalitu chleba; podle druhých je sadistický psychopat, který nechal vlastní ženu schválně zadávit loveckými psy a vzpurného kuchaře napíchnout na rožeň místo prasete. Jak už to tak bývá, pravda asi bude někde uprostřed.
Kde v těchto příbězích začíná a končí realita, dnes opravdu těžko odhalit. Václavovi bylo takřka jistě lhostejné, co o něm soudí obyčejný lid, a ony proslulé sociální výpravy mezi živnostníky zní až příliš pohádkově, ovšem koneckonců to mohla být i nějaká obdoba tehdejšího prezentování královy politiky, řekněme takové hradní „public relations“. Navíc Václav IV. byl taky jenom člověk z masa a kostí, a že od svých politických povinností neustále utíkal, ať už k číši, nebo k honům do lesů, na tom se shodují všechny historické prameny. Tak co by se občas do nějaké té krčmy neschoval?
Ostatně dělají to i dnešní panovníci a prezidenti, nemusíme chodit daleko. Václav Havel a Jacques Chirac zašli na pivo ke Kalichu, s Billem Clintonem náš prezident popil pro změnu U Zlatého tygra a s Lechem Wałęsou U Kocoura, podpis jeho nástupce Václava Klause najdete na zdi ve slavné Demínce a Miloš Zeman osobně otevřel obnovenou hradní restauraci Vikárka. Tak proč by na korbel piva nemohl zajít Václav IV., kterého navíc v obyčejném oděvu nemohl mezi běžným lidem takřka nikdo s jistotou poznat?
Žába historická aneb Zlatá
Oproti tomu s jistotou víme, že jedním z prvních doložených majitelů domu U Zelené žáby byl Pavel de Tost, jenž zároveň pracoval u dvora Václava IV. jako registrátor, tedy úředník, který měl na starost knihy se záznamy důležitých listin. Náhoda, či snad nějaká spojitost s královými tajnými návštěvami v šenku?
Nejstarší zpráva o domě pochází z roku 1403, název „U žáby“ se vůbec poprvé v souvislosti s ním objevuje v roce 1428 a tehdejší majitel Jan z Týna se ženou Kateřinou začal být díky tomu titulován jako Jan ze Žáby. Historička Marie Ryantová se ponořila do minulosti domu a dohledala smlouvu z roku 1434, kdy Kateřina od Žáby kupovala od Jana řečeného Rožmberk žitavské víno. Nejstarší zmínka o hostinci je tedy stejně stará jako bitva u Lipan.
Z pozdějších smluv také vyplývá, že např. v roce 1500 k domu patřila i košířská vinice. V té době dostala Žába svůj barevný přívlastek, ale tehdy ještě jiný – zatímco vedlejší dům se jmenoval U Černé žáby, náš s číslem 13 byl zprvu označován jako U Zlaté žáby, na zelenou byl přejmenován až v druhé polovině 16. století.
Zda byl po celá staletí v domě výčep piva či vína, úplně jistě nevíme, mezi majiteli domu se střídali lidé všemožných profesí od úředníků přes krejčí po lékaře, což ale na provozovanou živnost nemuselo mít vliv. Výjimkou nebylo ani to, že obě živnosti spravoval jeden a tentýž člověk. Každopádně se nám z proudu času informace o fungování šenku opakovaně vynořuje, takže to vypadá, že hostinec byl skutečně v provozu celou dobu. Zprávy o něm máme např. z roku 1653, kdy byl majitelem domu Jan Hosaur, starší cechu „cvočkářského, špendlikářského a platnéřského“. Do stejné doby umístil historik a spisovatel Zikmund Winter barvitý popis procesí ševců, kteří tehdy k Žábě přenesli své cechovní místnosti i pokladnu (S hlaholem trub, 1902).
Hostinec kata Mydláře
V té době byl stále pražským katem proslulý Jan Mydlář, podle legendy další ze slavných hostů pivnice. V tomto případě by to nemusela být pouhá legenda, Mydlář ještě za slavné popravy sedmadvaceti českých pánů bydlel v již nestojícím domku u židovského hřbitova, takže to k pivnici měl doslova pár kroků.
„O největší pitce, která se kdy konala U Zelené žáby, vypravuje ještě dnes hostinský i jeho denní hosté, jako by ji byli sami zažili. Je tomu však již tři sta let, co tu propil kat Mydlář deset kop stříbrných tolarů, které si vysloužil za práci toho dne: za hromadnou popravu českých pánů,“ připomíná Egon Erwin Kisch ve své vzpomínkové knize Tržiště senzací (1942).
V hostinci byl také po staletí připevněn ke zdi malý řetěz. Vyprávělo se, že k němu býval přikován právě Mydlářův korbel. Proč? To aby žádný host náhodou nepil ze stejné nádoby jako kat.
Revoluce 1848
Výčep jistě byl v provozu i v roce 1713, kdy byl za vlastnictví Šimona Bernarda Šípa prokazatelně součástí domu pivní a vinný šenk a majitel využíval vinice na pozemku Strahovského kláštera v Šárce. Ze 20. let 18. století známe poprvé i jméno místního výčepního, jímž byl nájemník Gottfried Rudisch.
Hostinec nacházející se v přízemní místnosti vlevo od vchodu měl ledový a vinný sklep, přičemž tehdy vynášel 150 zlatých ročně při nájmu 20 zlatých za rok. V přízemí domu zabíral pouze jednu část, v další fungovaly dva obchody, Rudisch byl totiž nejen hostinský, ale současně také krejčí (podobně jako později jiný slavný pražský výčepní Jakub Pinkas). Další z mnoha potvrzení existence šenku u Žáby napříč staletími pochází ze zápisu domovní berní komise z roku 1816.
Scházela se tu všemožná společnost, v některých dobách možná i taková, které nebylo radno zkřížit cestu. Často se objevují také zprávy, že to byl oblíbený podnik studentů, zejména mediků (však i kat Mydlář byl původně studentem medicíny). Někteří autoři sem občas situují i poněkud lehčí noční mravy, ovšem autorská licence může být zejména v beletrii pochopitelně široká.
Nicméně i mezi hosty se dlouhá léta vyprávělo, že právě u těchto stolů prý vypukla pražská červnová revoluce roku 1848, jež měla hnízdo na Starém Městě. „Není známo, zda jako následek kyselého vína, jež tehdejší hostinský čepoval, nebo z jiných důvodů. Proto také tvořila večer co večer látku k rozmluvě u různých stolů starousedlíků,“ popsal později své dojmy z kvelbu pražský Němec Gustav Meyrink.
Pověst o vzniku názvu
Vraťme se ale na úplný začátek. Proč vlastně vzniklo domovní znamení se zelenou žábou? V 15. století zde žil krejčí Marciáš Lokýtek, jenž měl slabost pro potulné kejklíře. S oblibou se sám učil jejich kouskům a jednou jej zaujalo kterési vystoupení hadího muže. A tak si řekl, že to zkusí také, dokonce si ušil zelený oblek podobný kejklířovu a začal proplétat nohy s rukama do možných i nemožných poloh. Jenže ouha, trénink chyběl a nebohý krejčí v jednu chvíli zjistil, že dál už nepohne údy ani tam, ani zpátky, a zůstal uvězněný v kozelci. V tu chvíli do místnosti vešla služebná, a když na zemi uviděla prapodivné stvoření v zeleném obleku, s křikem utekla. Vzápětí už se ozval její hlas na ulici: „Lidé zlatí, nešťastného Lokýtka spolkla obrovská žába!“
Vše se nakonec vysvětlilo a krejčího se podařilo rozmotat zpět do lidské podoby. Ale úsměvný příběh se už rozběhl po okolních domech, a brzy se tu neřeklo jinak než U Žáby. Praví pověst. Dle jiné – v dnešní době vyasfaltovaného města snad ještě více nepředstavitelné – získal dům jméno podle neustále kvákajících žab v místních mokřinách. Opět jen pokrčme rameny – kdo ví?
Jedno je ale jisté, vodu tady asi odjakživa pil jen málokdo. Hostinský, korbel piva sem! A vy, krásná šenkýřko, dolijte příteli čtvrtku červeného!
Líbil se vám článek?
Sledujte naše novinky. Každý druhý pátek vám je pošleme.
