Nejstarší zmínka o obci Kunratice, dnes součásti Prahy, pochází z roku 1287. Mezi její nejznámější majitele patří především samotný král Václav IV., který často pobýval a nakonec i zemřel na zdejším Novém hradu, jenž pro něj měl být tím, čím byl Karlštejn pro jeho otce. Nás však víc zajímá konec 19. století, kdy vesnice procházela rychlým rozvojem a přibývalo v ní hostinců, včetně dnešního Lokálu U Zavadilů.

Hostinec pivovarského účetního

Restaurace v ulici K Verneráku je skutečně velmi stará. Dochovala se nám zmínka z dubna 1893, že Karel Lang, toho času účetní hornokrčského pivovaru, zakoupil hostinec v Kunraticích u Prahy s číslem popisným 70, tedy právě dnešní Lokál U Zavadilů. Jak dlouho už předtím fungoval a kdo jej vlastnil, nevíme. Rodinný podnik se z něj stal záhy díky Josefu Zavadilovi, jenž jej pravděpodobně koupil právě od účetního Langa již v roce 1893 nebo roku následujícího. Měl tady přitom početnou konkurenci – v nevelké obci fungovalo hned sedm dalších výčepů. 

Jak se vůbec dokázalo tolik restaurací v jedné vesnici uživit? Mohl za to především rozkvět spolků. Ty rozvíjely kulturní, společenský, vzdělávací, politický a mnohdy i sportovní, tehdejším jazykem řečeno tělovýchovný, život občanů, přičemž zejména ty profesní přinášely svým členům mnohé výhody v podobě podpory v nemoci, hledání nového místa, a dokonce i zajištění posledního rozloučení. Navrch tyto spolky přitahovaly svým samostatným, na Vídni vesměs nezávislým životem, který tak představoval jakousi malou tichou opozici, a to i v případě, že vůbec nešlo o politický spolek. Až by se chtělo říci – jak typicky české!

Na pivo do Kunratic

Každopádně hospody a spolky žily v dokonalé symbióze. A tak nás ani nepřekvapí, že nejstarší zpráva o restauraci U Zavadilů, kterou se nám podařilo dohledat, hovoří o tom, že právě zde 16. prosince 1894 o třetí hodině odpolední proběhla ustavující valná hromada „tělocvičné jednoty Sokol v Kunraticích“. Sokolů bylo hodně, ale stabilní zázemí zde držel také Podpůrný a vzdělávací spolek Čechoslovan, založený roku 1896. A i ten měl úctyhodný počet členů, bylo jich ke dvěma stovkám.

Své kroky sem ovšem nemířili zdaleka jen členové kunratických spolků. Krásné okolí obce svádělo k celodenním výletům z nedaleké Prahy, proto si tady dávali dostaveníčko napříkald pánové z občansko-politického klubu Rovnost z Královských Vinohrad či Baráčníci z Karlova. V srpnu 1908 sem zvala Beseda Hus na přednášku, již vedl samotný Václav Jaromír Ráb, duchovní, spisovatel a později generální vikář Starokatolické církve. 

Na spolkových sezeních nešlo jen o vzdělávání, často nechyběla muzika, tombola nebo poháry v kuželkách, které se tehdy těšily mimořádné popularitě. Ostatně muzika se u Zavadilů nehrála jen k tanci, ale také k poslechu. Vnučka mistra výčepního a majitele hostince Marie Zavadilová v roce 2011 v rozhovoru s redaktorem Kunratického zpravodaje Svatomírem Mydlarčíkem vzpomínala: „Každé úterý se zde v salonku scházeli můj strýc s přáteli a hráli na hudební nástroje. Například strýc Josef Zavadil na violoncello nebo pan Banseth na klavír.“ 

Pořádek hlídal dráb

Majitelé mohli zvát ke stolům skutečně velké společnosti, protože disponovali nejen tradičním sálem v hlavní budově – kde restaurace sídlí dodnes –, ale ještě měli přes ulici zahradu s altánem a samostatným sálem. Majitel tuto zahradu uvedl do provozu v létě 1914, krátce před vypuknutím první světové války. Ostatně dejme slovo přímo panu hostinskému, který sem zval výletníky v červnu zmíněného roku: 

„POZOR! V úctě podepsaný dovoluji si zdvořile oznámiti, že při mé známé restauraci zřídil jsem pohodlnou, stinnou lesní zahradu, která všem pánům výletníkům pro osvěžení velice prospěje. Též pro ctěné spolky dělám zvláštní výhody. Kuželník i velké verandy pro volnou zábavu k disposici. Též upozorňuji na chutně upravené levné obědy a na moji zvláště oblíbenou domácí šunku a jiné veškeré domácí uzeniny. Pak známé dobře vyležené velkopopovické pivo. Ku pravdivému přesvědčení co nejuctivěji veškeré P. T. pány výletníky zve Josef Zavadil, restauratér a uzenář Kunratice. Stanice dráhy Krč.“

Doplňme, že pivovaru Velké Popovice byl hostinec věrný rovné století, až do poloviny 90. let. Konec konců díky spojení s plzeňským pivovarem se na pípu znovu vrátil černý kozel i dnes, byť hlavní chmelovinou na čepu je prazdroj.

Pořád jsme ale ve vesnickém hostinci, a to zpravidla znamenalo také sváteční a každonedělní tancovačky, jež se mnohdy protáhly až do ranních hodin. A protože tou dobou zejména mládež už měla nejen protancované střevíce, ale často také notně upito, nejednou to končilo nějakou tou fackou či přeraženým nosem. Kupříkladu zmínění karlovští Baráčníci proto v pozvánce pro své členy z roku 1900 neopomněli přidat doušku: „O udržení pořádku dbá místní dráb“. 

Ale ani dráb nemohl být všude. Tak jako na jaře roku 1896, kdy se v neděli před svátkem sv. Jana Nepomuckého konala jedna taková taneční zábava U Zavadilů a málem skončila velkým neštěstím. 

Z tancovačky do vězení

Do hostince se pochopitelně sjeli hlavně mladí, a to i z okolních vesnic, kapela hrála jako o život, všichni si večer náramně užívali a zábava pokračovala do pozdních hodin. Kolem druhé ranní usoudila Marie, služka z Nových Dvorů, že už je přeci jen čas zamířit k domovu. To se nelíbilo jednomu z jejích tanečníků, kamenickému dělníkovi Janovi z Libuše, který si u slečny myslel na víc než na další polku v kole. Dívka však neměla zájem a před hostincem to mladíkovi rázně dala najevo. Jenomže alkoholem posilněný Jan se rozhodl věc vyřešit po svém a vzít si, co chtěl, třeba i silou. Dívka začala křičet, což vzbudilo pozornost dalších mladíků. Zprvu se ovšem k žádnému hrdinskému činu neměli, ba naopak František, jeden z místních, začal kameníka povzbuzovat, aby si nebral servítky a „přitlačil“. 

Povzbuzený násilník tedy přitlačil a vzpouzející dívku zpohlavkoval tak, že jí tekla krev z úst i z nosu. Teprve nyní se všichni zalekli a konečně se v jednom z mladíků ozval hlas svědomí, zbité dívce pomohl na nohy a odvedl ji na četnickou stanici. Odtud následujícího dne putovala do všeobecné nemocnice, protože se ukázalo, že v důsledku ran jí praskl bubínek v levém uchu a nešťastná dívka na ně ohluchla. A to už si četníci také došli pro násilníka, jemuž rázem hrozil trest pro těžké ublížení na těle. Zatčen byl rovněž kunratický František, který kameníka povzbuzoval. 

Lékaři nakonec zranění vyhodnotili jako lehké, dívka se uzdravila, a protože ke znásilnění nedošlo, vyslechli si oba mladíci pouze mírnější, byť jistě ne příjemné rozsudky: Jan putoval na týden do těžkého žaláře zostřeného dvěma půsty, František tam výchovně zamířil na jeden den, rovněž bez stravy. Dominantní násilník musel dívce navíc vyplatit peněžitou pokutu necelých tří desítek zlatých, což zhruba odpovídalo měsíčnímu dělnickému platu. 

Tak to nakonec vlastně vše dobře dopadlo a chceme věřit, že svou životní lekci dostali i oba mladíci. Inu, ne každý den se v hostinci zakládá Sokol nebo hovoří múzy skrze ochotnické divadlo, jež se U Zavadilů hrálo nesčetněkrát. A jak jednou múzy někoho chytí, už jej nepustí. Ostatně o místním divadle i o tom, jak herce Miloše Zavadila, který tu jako chlapec roznášel pivo, dovedla jeho životní cesta až na opakované obědy s královnou Alžbětou II., si povíme zase někdy příště.

Mohlo by vás zajímat

Kapky z historie Lokálů: Hamburk, brána plzeňského pro Prahu

Lokály navazují na dlouholetou tradici lokálních hostinců. Ponořte se do příběhů, které se v nich odehrály! Nový poetický seriál připravil „historik hospod“ Lukáš Berný – tentokrát o Lokálu Hamburk!