V osadě Karlín jsou „velmi krásné domy, jež by i v místě residenčním budily pozornost, což platí zejména o krásné budově pana Novotného, jež jest osadě skutečnou okrasou“. Taková slova se dočteme v časopise Květy roku 1839 a vztahují se ke klasicistně empírovému domu s čp. 81, který je dodnes známější pod názvem U města Hamburku či jednoduše Hamburk. 

Vyrostl zde na přelomu let 1828–1829 a od samého počátku tu pravděpodobně fungovala šenkovní místnost (hostince směly podle zvláštního nařízení v Karlíně sídlit pouze v rohových domech). Dům měl ideální lokaci coby zájezdní hostinec s možností přespání, a to zejména pro obchodníky či cestující řemeslníky, kteří do Prahy mířili za obživou na svých pravidelných štacích. Kolem centrálního dvora byly stáje, kočárovny a kůlny, aby zde mohli obchodníci ustájit koně a „zaparkovat“ své vozy. 

V citaci zmíněný pan Novotný byl stavitel a první majitel domu, celým jménem Wenzel (Václav) Novotný, jehož iniciály WZ dodnes najdeme v kovaném zábradlí na balkoně v centrální části budovy. Název U města Hamburku je vždy dáván do souvislosti s vodní trasou, která po Vltavě a Labi obě místa propojuje (v Karlíně tehdy – od roku 1822 – ještě fungoval říční přístav). Mohlo to mít vliv na volbu názvu, nicméně šenky U města Hamburku bychom ve stejné době našli také třeba v Jičíně, Plzni, Slaném, Mělníku nebo Mariánských Lázních. Dát do názvu některou z evropských metropolí totiž vzbuzovalo dojem světovosti a byl to tehdy módní způsob pojmenování domů.

Prozatímní kaple v lokále

K nejstaršímu období provozu máme jen kusé informace, zdá se však, že si renomé vybudoval velmi rychle. Karel Vladislav Zap, autor populárního pražského průvodce, vypíchl šenky Hamburk a U města Lipska mezi předními karlínskými lokály. Doslova o nich říká „znamenití hostinci“. Jednu z prvních zpráv spojenou s podnikem nám potom zachytil sám Karel Havlíček Borovský. Zmiňuje jej ve svých Národních novinách ze 4. května 1849, kdy varuje před petiční akcí na podporu tzv. oktrojované ústavy, proti níž se postavili mnozí čeští politici. Jeden z těchto archů se dle Havlíčkových informací nalézal právě v našem Hamburku a šéfredaktor varuje, aby tam snad někdo „z omylu a neopatrnosti nepodepsal tuto krásnou žádost“. 

V Hamburku přicházela politika na přetřes často, ovšem krátce měl i zcela jinou, a sice duchovní funkci – na počátku 50. let 19. století se sem dokonce na chvíli nastěhoval stánek Páně. Po odtržení Karlína od olšanské fary totiž chybělo místním obyvatelům zázemí pro vykonávání církevních úkonů, a tak než byla vybudována prozatímní kaple, dočasně kaplanovi Janu Duchkovi posloužily prostory v domě U města Hamburku. Majestátní kostel sv. Cyrila a Metoděje se potom začal stavět roku 1854. Na jeho základní kámen tehdy přišel poklepat samotný císařský pár František Josef I. s chotí Alžbětou, přezdívanou Sissi. Musela to být veliká sláva, a to karlínské občany jistě nenapadlo, že z oken lokálu Hamburk bude možno pozorovat císaře ještě při dvou dalších příležitostech. 

F. J. Rubeš zachraňuje rodinu hostinského

Na přelomu 40. a 50. let 19. století se stal občanem Karlína spisovatel František Jaromír Rubeš, autor slavných Deklamovánek nebo novely Pan Amanuensis na venku, jež patřily k nejoblíbenějším českým humoristickým knihám 19. století. Rubeš v Karlíně krátce pracoval jako úředník státní správy a navázal zde vztah s Barborou Pirníkovou, dcerou Josefa Pirníka, hostinského z Hamburku. 

Rubeš se tehdy s Barborou seznámil kvůli krizi v její rodině, kterou řešil ze své úřední funkce. Více nás do zákulisí tohoto vztahu nechá nahlédnout další spisovatel, a sice Josef Ladislav Turnovský: „Otec Pirník, muž prudké povahy, byl totiž na manželku svou z neznámých příčin zanevřel a rodinu svou opustil. Rubeš vlídným domlouváním toho dovedl, že manžel a otec vrátil se domů k svým povinnostem. Vděk Pirníkovy mladistvé dcery změnil se ve vroucí lásku, která nezůstala bez ohlasu.“ 

A tak se hostinský z Hamburku málem mohl pyšnit skutečně vzdělaným a slavným zetěm;  bohužel Rubeš zemřel již roku 1853 ve věku pouhých 39 let. Barbora bývá tradičně vnímána jako jedna z Františkových literárních múz. Ona sama zůstala jejich lásce věrná a nikdy se nevdala, po mnoha letech dokonce pramínek spisovatelových vlasů věnovala muzeu ve Skutči, kde Rubeš žil a zemřel. 

Pro nás jsou na příběhu zajímavé dvě věci. Jednak nám odkrývá jméno šenkýře Josefa Pirníka, který je nejstarším – byť jistě ne prvním – místním výčepním, jehož jméno známe. A potom díky němu víme, že otec moderní české humoristické literatury navštěvoval hostinec U města Hamburku. Mimochodem zašel sem i jeho přítel, další významný humorista této doby František Hajniš, který dokonce v roce 1848 kritizoval zmáhající se touhu Čechů po cestování Evropou a doporučoval raději cestovat po hostincích U měst Hamburku, Londýna nebo Paříže.

Vlastenecké sbírky

Hamburk od počátku plnil vedle role zájezdního hostince (potažmo levného hotelu) hned několik dalších funkcí. Jednak byla část domu vyčleněna na stálé byty, dále v rozlehlých prostorách fungovalo několik živností a v neposlední řadě byl samotný hostinec jedním z největších karlínských center kultury a zábavy. Topičův sborník literární a umělecký z roku 1917 uvádí, že se zde v minulosti s oblibou scházela „elegantní společnost“. Kromě nezbytného kulečníku tady pravidelně hrál pianista a pořádaly se taneční zábavy s hudbou. Jiří Všetečka píše, že sem k zábavě často zajížděly hrát populární vojenské orchestry, jejichž tehdejší slávu bychom mohli s nevelkou nadsázkou přirovnat k oblibě dnešních poprockových skupin. 

Pro význam hostince s hotelem hrála i skutečnost, že si mohl majitel dovolit vyhradit místnosti všemožným karlínským spolkům. Scházela se tady rovněž místní základna Sokola i kroužek šachistů, zkoušel zde pěvecký sbor Slavoj, prodávaly se vstupenky na tu méně, tu více velkolepé vlastenecké akce, vybíralo se na opravu Národního divadla po požáru i na stavbu pomníku Jana Husa.

Hvězdy z Národního divadla

Tak jako v mnoha českých hostincích, i v Hamburku se vybíraly příspěvky pro Matici školskou, spolek výrazně dotující zejména pohraniční české školy. Ale také tu probíhaly koledy pro děti jako v roce 1876, kdy zde během vánočních svátků spolek od sv. Ludmily podělil rovných sto šedesát dítek šatstvem, obuví a také čerstvými voňavými vánočkami. Spolek pro ten účel uspořádal nejprve slavnostní večer přímo v prostorách lokálu Hamburk, kde zazněly verše Heinricha Heineho, hudba Ludwiga van Beethovenova, národní písně a deklamovánky, přičemž karlínský spolek Slavoj zapěl i několik Smetanových písní. 

Zlatým hřebem bylo vystoupení hostů z budovaného Národního (tehdy ještě Prozatímního) divadla. Přijel zpěvák a skladatel Josef Lev, jeho kolegyně herečka Otilie Sklenářová-Malá (jíž režisér Jaroslav Kvapil nazval nejslavnější českou herečkou) a také operní pěvkyně slečna Eleonora z Ehrenbergů. Stejná dáma, která při premiéře Smetanovy Prodané nevěsty (o deset let dříve) zpívala roli Mařenky a následně též Jitky v opeře Dalibor. Večer tedy skutečně slavnostní, však taky Hamburk praskal ve švech a pro děti se vybralo 460 zlatých. 

Můžeme snadno nabýt dojmu, že byl Hamburk místem ušlechtilé zábavy, vlasteneckých akcí, koncertů a sbírek, tedy skutečně místo schůzek oné „elegantní společnosti“. To je všechno pravda, ale každá mince má dvě strany a odvrácenou stranou Hamburku byla především jeho levná hotelová součást, která se postupně stala semeništěm drobných zločinů. Ty potom pravidelně plnily redaktorské rubriky vyhraněné lehce senzačním informacím ze zločinného pražského podsvětí. K nim se ale dostaneme zase někdy příště.

Mohlo by vás zajímat

Kapky z historie Lokálů: Hamburk, brána plzeňského pro Prahu

Lokály navazují na dlouholetou tradici lokálních hostinců. Ponořte se do příběhů, které se v nich odehrály! Nový poetický seriál připravil „historik hospod“ Lukáš Berný – tentokrát o Lokálu Hamburk!