Kdy jste začaly spolupracovat s Eskou?

Tereza: Na podzim, tohle jsou naše první dekorace, a teď na jaře se probudily k novému, barevnějšímu životu. Rovnou jsme vytvořily celoroční koncept toho, jak by se měly dekorace vyvíjet.

Anna: Pro tuhle nás inspirovalo nadšení farmářů, kteří pěstují gigantickou zeleninu. Jednoho jsme pracovně nazvaly pan Cibula, protože má komickou fotku s opravdu monstrózní cibulí. Přišlo nám to zábavné, tak jsme tenhle motiv použily.

Tereza: Celý koncept jsme zaměřily nejen na samotné potraviny, ale hlavně na lidi, kteří stojí za tím, co pak hostům přistane na stole. Tedy v tomto případě na farmáře. Chtěly jsme zdůraznit osobní přístup.

Jak často budete výzdobu obměňovat?

Anna: Sezonně, čtyřikrát do roka. Tohle byla jarní obměna. Předtím na Vánoce jsme přes židle přehodily svetry, na kterých byly vyšité různé druhy zeleniny – mrkev, ředkvička, kapusta…

Nemátlo to hosty? Ty židle vypadaly jako obsazené…

Anna: Ze začátku to pár lidí zmátlo, nicméně reakce byly pozitivní. Hosté si dokonce zjišťovali, jestli ty svetry nejsou k mání. Takže teď jsme s manažerem otevřely diskusi, jestli s nimi ještě něco neprovést. Dekorace neděláme jenom pro Esku a naše boční vize je, aby měly další život a nebyl z nich jen odpad. Spousta lidí by je ráda využila dál, a to je nám sympatické. Možná to těmi svetry odstartujeme.

Tereza: Lidé na naše dekorace často reagují slovy – to bych chtěl, kde si to můžu pořídit? Většinou se koupit nikde nedají, protože je vyrábíme samy, a když splní svoji funkci, buď se vyhodí, nebo rozdají. Takže teď docela intenzivně přemýšlíme nad tím, jak pojmout koncept „druhého života věcí“.

Jak jste se vlastně dostaly ke spolupráci s Ambiente?

Anna: Přes mého profesora Michala Froňka; studovala jsem u něj v ateliéru. Interiér Esky navrhovala jeho žena. Eska zrovna hledala někoho na dekorace a on nás doporučil.

Co přesně jste studovala, respektive studovaly?

Anna: Obě jsme dělaly UMPRUM, já produktový design, Terka módní tvorbu. Spolupracujeme už třetím rokem.

Tereza: Seznámily jsem se na univerzitě ve Zlíně, na bakalářském studiu.

Pocházíte odtamtud?

Tereza: Já z Valmezu, takže vlastně ano.

Anna: Já z východních Čech. Začaly jsme spolu bydlet, potom jsme se ve stejnou dobu dostaly na UMPRUM a chtěly jsme spolu něco podniknout. A už se to vezlo.

Tereza: Nejdřív jsme každá navrhovala svoje věci a jenom jsme je ve dvou prezentovaly na Designsupermarketu. To bylo před čtyřmi lety. Pak přišla nabídka na dekorace v obchodě a ty už jsme vymýšlely společně.

Jaké to je, pracovat ve dvou? Nesoupeříte spolu?

Tereza: Má to velké výhody a malé nevýhody. Ale vždycky jde hlavně o to, umět se domluvit. Je fajn, že každá máme jiné zázemí. Já se pohybuju víc v módě, Anička zase v produktu, každá jsme silnější v něčem jiném. Víme to o sobě a respektujeme to. Když dostaneme zakázku, která je blíž módě, víc do ní zasahuju já, a naopak.

Anna: A pokud není spokojená ani jedna, musíme vymyslet jiný kompromis, anebo některá z nás ustoupí.

Tereza: Střídáme se v tom. Jedna přijde s nápadem, a druhá řekne buď „super“, nebo „šlo by o tom přemýšlet i jinak…“

Anna: Je to manželství.

Tereza: Intenzivní!

Anna: Obdivuju všechny kreativní dvojice, které to spolu táhnou už spoustu let!

Tereza: Mnohdy se na sebe ani nemůžeme naštvat, protože zadanou práci prostě musíme odvést. Nejde jenom tak bouchnout dveřmi a odejít.

Ale to je taky poučné, ne?

Anna: To ano. Učíme se potlačovat zlozvyky, které máme z předchozích „vztahů“.

Tereza: Není to vždycky růžové, ale zase je super, že na to člověk není sám. Na každého občas přijde krize, kdy nedokáže nic vymyslet, nebo se mu zrovna nechce. Takhle má vždy toho druhého, který ho na chvilku zastoupí.

Anna: Na druhé straně trochu zpohodlní. Když víte, že máte oporu, můžete si dovolit na chvíli zvolnit.

To je přece přirozené!

Tereza: Určitě, to je jedna z kladných stránek.

Anna: Někdy si tím obhajujeme, že přece nejsme roboti. Nicméně obě máme perfekcionalistické sklony a jedna z nás se musí probudit dřív a říct – na tomhle už se zasekáváme moc dlouho.

Tereza: Někdy potřebujeme třetí stranu. Konzultanta, kterému předložíme své názory a on to rozsekne.

Anna: Souvisí to i se sebedůvěrou, kterou postupně získáváme.

Jaký je váš tvůrčí záběr?

Anna: Obě jsme zaměřené primárně na produkt, ale baví nás zasazovat ho do prostředí.

Tereza: Přesně, dělat to komplexně. Nebaví nás vytržený produkt, který nekomunikuje. Takhle jsme se dostali k instalacím.

V Esce máte docela rozlet, že?

Anna: Pro nás je to tady hrozně uvolňující.

Tereza: Málokdy se nám stane, že bychom pracovaly pro klienta, který nám nechá natolik volnou ruku, že se nemusíme bát trochu si vyhrát, přijít s něčím vtipným, s nadsázkou. Tady víme, že to prostor i koncept unese. Takže je to úplně splněný sen.

Na druhé straně, není to moc výrazný prostor?

Anna: Je, ale čistým způsobem, takže to máme vlastně snazší. Když dostanete úplně prázdný prostor, nemáte žádné bariéry a nabízí se nekonečno možnosti. Není nic, co by vás limitovalo, ale zároveň usměrnilo.

Tereza: Určité limity jsou nakonec ku prospěchu věci. Tenhle prostor je navíc krásný a příjemně udělaný, takže se do něj vytváří snadno.

Anna: Přály bychom si, aby s námi i další klienti sdíleli smysl pro humor, který se snažíme do dekorací dát.

Proč? Co konkrétně to má s lidmi dělat?

Tereza: Pro mě je humor a nadsázka něco přirozeného, co automaticky uplatňuju všude, protože to vždycky odlehčí daný produkt nebo prostor. Je fajn, když se člověk něčemu pousměje nebo mu něco přijde vtipné. V životě je to ohromně příjemný element, pro mě naprosto zásadní.

Anna: Já bych řekla – proč ne? Člověk se musí zabývat tolika vážnými věcmi, tak proč dělat vážně i dekorace?

Nejspíš to může přispět k uvolnění, pokud sem někdo jde třeba na rande nebo pracovní schůzku…

Tereza: Ano, určitě to je i uvolňující prvek.

Anna: A prostředek k navázání komunikace. Rozhodně nejsme designérky, které by dělaly sterilní, dokonalé věci. Máme rády, když je ve všem cítit konkrétní člověk. Když dělám produkt nebo Terka oděv, každá si tam silně vtiskáváme svoji osobnost. Zatímco když tvoříme spolu, je to náš mix, mutant…

V čem spočívá „směs“ vás dvou? Zkoušely jste si to pojmenovat?

Tereza: Zkoušely, ale nedokázaly jsme najít správná slova.

Anna: Těžko se nám to vyjadřuje. Asi i proto jsme zatím nenašly ten pravý způsob, jak prezentovat naši práci.

Tereza: Ráda pracuju s prvkem kýče a Anička mě v tom trochu kočíruje. Vzhledem k tomu, že vyšla z produktového designu, víc přemýšlí nad funkčností a do dekorací vnáší i ohled na technickou stránku.

Anna: Nicméně shodneme se v tom, že když máme čas, tak si ho dopřáváme. Nic neuspěcháváme, většinou dlouho přemýšlíme o tom, jak zakázku uchopit. Když pak přijde čas realizace, jdeme do toho naplno a většinou to pak jde už rychle.

Ale přece jenom – zkuste nějak pojmenovat váš styl. Můžeme to brát jako brainstorming…

Anna: Zajímá nás absurdno a v obou nás rezonuje. Máme rády věci, které jsou něčím divné, kombinace na hraně. Baví nás hledat hranici, kdy už je to moc. Nikdy nejdeme na jistotu, což je občas stresující. Věříme, že takhle bude to ono, ale do poslední chvíle si nejsme jisté.

Tereza: Ve chvíli, kdy dekorace nainstalujeme, říkáme si – je to úplně dobré, nebo úplně špatné? A vlastně nevíme. Třeba po naší instalaci na posledním Designbloku jsme odjížděly potichu, ani jedna z nás nemluvila. Musely jsme si dát čas na to, abychom zpracovaly dojmy, nažily si vlastní práci… Na hraně je to i tím, že se rády dotýkáme kýče. Jednou mi kamarádka řekla – já nevím, jestli děláš úplně nové, nebo úplně staré věci. Anička hodně pracuje s humorem, já víc tíhnu ke divnokýči.

Jak tedy poznáte, že to je dobré? Že je to ono?

Anna: Takhle extrémní to máme s naší vlastní prací. Tam nemáme zábrany. Oproti tomu když jsme nainstalovaly tuhle výzdobu Esky, hned jsme si řekly – jo! To je zábavný!

Tereza: Stejně se ale prvního pohledu vždycky bojím. Jestli to do prostoru zapadlo, nebo ne.

Nakolik jsou pro vás důležité reakce lidí?

Tereza: Když mám vnitřní jistotu a vím, že tohle je to nejlepší, co jsem mohla udělat, tak je mi celkem jedno, co na to lidé říkají. Samozřejmě jsem ráda, když jsou reakce pozitivní, ale ani ty negativní mě pak tolik nerozhodí.

Anna: Vždycky je skvělé, když je reakce kladná. V případě, že si nejsme jisté, se nás negativní odezva dotýká a trápí nás. Takže ano, jsme na kritiku citlivé a řešíme, proč se to dotyčnému asi nezdálo. Nemáme to na salámu. U kritiky záleží i na tom, jak se člověk cítí, jaký má zrovna den. Zato chvála nás nakopne vždycky. Je fajn utvrdit se, že to, co vytváříte, nedělá radost jenom vám.

Tereza: Tím spíš, že děláme věci, které mají vzbuzovat emoce. Kdyby na nás lidé nereagovali, mohly bychom se rovnou zahrabat. Kdyby si našich dekorací někdo vůbec nevšiml, je to daleko horší než negativní odezva. Znamenalo by to, že naše práce je zbytečná. To se ale naštěstí nestává.

Pokud vám zajímá, co ještě holky dělají, můžete se podívat zde.