Zbytky po surrealistickém dýchánku Andrého Bretona ve vrcholné formě? Nikolivěk, to jen vysoce aktuální výstava Food dal cucchiaio al mondo (Jídlo od lžíce po celý svět), která právě probíhá v římském Národním muzeu umění XXI. století (MAXXI), v souladu se současným trendem nabízí návštěvníkovi mnoho perspektiv, z nichž lze nahlížet jídlo jako fenomén formující své bezprostřední i vzdálené okolí.

Méně klestí, více emancipace

Zdánlivá kakofonie je tedy ve skutečnosti široce pojatým konceptuálním „sborníkem" na téma potrava a její existence v sociálním prostoru, od mikroměřítka titulní lžíce-člověka po makroúroveň planetárního koloběhu potravin. Nijak zvlášť sevřený tvar výstavy (a velkoryse volný plán výstavních prostor) vybízí ke svobodnému procházení šesti hlavních okruhů (tělo, domov, ulice, město, krajina, svět), a hlavně k zamýšlení se nad přesahy, které zdánlivě prostá potřeba nasytit (se) může mít.

Třeba v rovině emancipace: možnost uchovat a přenášet jídlo – proto ta lednička i nedaleká jásavě plastová kolekce Tupperware ze šedesátých let – uvolnila ženám v domácnosti ruce i denní rozvrh. Nejrůznější modely kamínek pro země třetího světa, podporované OSN a neziskovými organizacemi, zase díky efektivnější spotřebě umožňují ženám trávit méně času sběrem paliva. A jelikož se při této činnosti velmi často stávají terčem útoků a násilí, kamínka tak přispívají k jejich bezpečnosti…

Na lehčí (i když…) notu hrají třeba obrazovky s dokola běžícími pořady o vaření – jejich zmnožení sugestivně zesiluje sdělení, jak obsesivní podoby může současný trend „televizního jídla" nabývat. Nejsilněji si to uvědomíte ve chvíli, kdy kamera v dramatických přechodech z celku na detail snímá soustředěné výrazy účastníků dětské verze pořadu Masterchef. Jejich nažehlené rondonky i pečlivě prováděný fine-diningový plating soutěžních pokrmů diváka transportují do neználkovského světa děsivě dokonalých zmenšenin šéfkuchařů.

Architektonická smetánka

Jednu z nejpříjemnějších dovedností jídla, totiž sloužit jako základní kámen společenské události či kvalitního veřejného prostoru, tematizují exponáty jako White Limousine. Dlouhatánský zářivě bělostný povoz (skutečně je mobilní) s vybavenou kuchyní pochází ze slavného tokijského ateliéru Bow-Wow. Limuzína je inspirována japonskými historickými pouličními stánky yatai a představuje instantní #communaltable: přistav, začni vařit, rozdej židle, voilà – z náhodných kolemjdoucích jsou rázem spolustolovníci! (Aktuální #streetfood vlna? Jasně, akorát už od roku 2003…)

Neotřesitelnou pozici jídla na společenském výsluní (prvního světa) dokládá i jeho spojení se špičkovou architekturou, zde například renesance městských tržnic v podání renomovaných studií jako MVRDV nebo Miralles/Tagliabue (rotterdamská Markthal, respektive Mercat de Santa Caterina v Barceloně). Nebo supermarkety Superstore, které oponují banální architektuře zaměnitelných plechových budek novostavbami navrženými na míru konkrétního místa i industriálními konverzemi. Nebo osobitá moderní sídla vyhlášených vinařství v italském Jižním Tyrolsku. Nebo videorozhovor se šéfkuchařem Thomasem Kellerem o budování nové kuchyně pro jeho legendární French Laundry ve spolupráci s norskou kanceláří Snøhetta. Nebo… jako fanoušek dobré architektury se tu zkrátka dost kvalitně nakrmíte.

A bude hůř… nebo taky ne

Výstup do patra znamená naopak čím dál serióznější a apelativnější ponor do politických přesahů a problematiky koloběhu potravin. Vše vrcholí rozsáhlou expozicí věnovanou jejich asymetrické distribuci a plýtvání; enormní množství grafů a čísel by si zasloužilo atraktivnější zpracování nebo aspoň pozici blíže počátku výstavy. Takhle si je vychutná jen opravdový datafreak.

Monumentální freska Granary naštěstí zaujme víc: hravě ilustrovaná časová osa od starověkého Egypta po současnost dokumentuje, jak ovládání sýpek – zásob obilí jakožto zásadního zdroje – v historii představovalo klíčový faktor i symbol držení moci. Výrazným tématem je #udrzitelnost a potravní soběstačnost – například v podobě lakonických agitačních plakátů z válečné Anglie, na kterých špičkoví kreativci a grafici své doby apelují na šetrné zacházení s potravinami i zbytky jako nutný akt patriotismu a obrany vlasti.

Jak se jen historie s jemnými nuancemi opakuje, napadne vás při pohledu na dnešní hnutí Agricivismo a jeho burcující (a nutně trochu simplistní) výzvy k #urbangardening i další koncepty využití všech volných ploch ve městě k agroprodukci. Například ty v úvodu zmiňované střešní úly od – surprise, surprise – ateliéru Snøhetta (samozřejmě jsou vybroušeně skandinávsky krásné, ekologické a udržitelné, Umwelt zu Liebe).

Takže? Možná trochu moc doširoka rozlité a s kolísavou úrovní exponátů, ale inspirativní. Jestli vás baví jídlo, architektura a míříte do Říma, neváhala bych. Výstava potrvá do 1. listopadu.