1. typ: „Tak jsem tady…“
Tyto kuchaře není třeba vnímat negativně. Po spolehlivých zaměstnancích je vždycky poptávka. Dělají, co jim je řečeno; nezpochybňují to, ale ani nepřicházejí s vlastními nápady. Na směnu se dostavují na minutu přesně, a jakmile mají hotovo, opouštějí kuchyň fyzicky i mentálně. Důležité na tom je, že se vůbec objeví. Pokud jste šéfkuchařem nebo majitelem restaurace, pak dobře víte, že spolehlivost je sakra cenná vlastnost.

2. typ: „Je to jenom práce.“
Tato kategorie mě nepřestává udivovat. Jasně – lidé, kteří svou práci vnímají čistě jako výdělečnou činnost, se běžně vyskytují ve většině profesí, ale nedokážu pochopit, jak může tenhle přístup někomu dělat dobře. Typ „hlavně si vydělat na živobytí“ je těžké sousto pro ty kolegy, kteří se snaží najít v tom, co dělají, smysl. Není to zrovna příklad osobní motivace, no ne?

Kuchaři, kteří se na práci v kuchyni dívají čistě jako na „živobytí“, většinou postrádají skutečné nadšení pro jídlo. Ocenění a docenění toho, jak se pěstují různé suroviny, radost z přípravy dokonale vyváženého pokrmu, hrdost na kreativitu „svého“ týmu – to všechno jim chybí.

Samozřejmě, že všichni pracujeme v prvním plánu proto, abychom měli dost peněz na bydlení a spol., ale pro tenhle typ to tím hasne. A to je na můj vkus dost povrchní přístup.

Kuchaři, kteří v kuchyni našli své poslání, vědí, že radost z vaření je radostí ze sebevyjádření, z dávání těm, kteří si pochutnávají na „jejich“ pokrmech, a z toho, že jsou součástí dynamického kreativního týmu.

3. typ: „Tohle mě fakt baví!“
Ano, tihle kuchaři si naplno užívají čas strávený v kuchyni a vůbec svou práci. Ať už konkrétní chod připravují, dolaďují, nebo servírují, dělají to s chutí a nasazením. Můžou, ale nemusí být ponoření i do kultury jídla, rozumět všem souvislostem, nebo být experti na suroviny a jejich zdroje, ale jdou do toho naplno. Jsou nabití energií a posílají ji dál.

Pro tyto kuchaře je vaření (a všechno kolem!) zábava a zásadní součást životního stylu. Rozhodně nepracují jenom pro peníze – ve své profesi se našli a chtějí být součástí „komunity“. Jsou to piráti a dobrodruzi, kteří jsou ve svém živlu, když z tiskárny teče záplava objednávek.

Když dojde na přesčas, ještě si plácnou, a po směně plynule pokračují „na jedno“ se spřízněnými dušemi, které sdílejí jejich vášeň pro teplo v kuchyni. Šéfkuchař ví, že tihle nadšenci přijdou i zítra a každý další den – už jen kvůli pravidelné dávce adrenalinu.

4. typ: „Vaření je poslání.“
Kuchaři, kteří zjistili, že vaření je smyslem jejich života, jsou samostatnou kategorií. Jsou naprosto pohlceni vším, co se nějak dotýká jejich profese, počínaje ingrediencemi, s nimiž pracují, a konče historií oboru.

V kuchyni tráví tolik hodin, že už by bylo skoro praktičtější se do ní přestěhovat. Těžce vydělané peníze obratem investují do nástrojů, přístrojů a pomůcek, případně do knih o gastronomii anebo do jídla v restauracích, ke kterým vzhlížejí. A zrovna tak investují i volný čas: dovolenou využijí ke stážím v jiné kuchyni, na farmě nebo vinici. Když už mají volnou minutu, kontrolují si, jestli mají uniformu v dostatečně reprezentativním stavu, tak jako u jejich velkých vzorů.

Tito kuchaři berou svou práci vážně a vnímají ji jako rozšíření své identity. Každá kuchyň potřebuje aspoň jednoho takového „srdcaře“, i když pokud se jich na jednom místě sejde až moc, akutně hrozí, že se ostatní kolegové dají ze samé frustrace na pití… Jde o kuchaře, který přirozeně směřuje k tomu, aby se jednou stal šéfkuchařem, vedl kuchyni vyhlášené restaurace nebo si otevřel vlastní podnik. O takových lidech pak čteme v kulinářských časopisech, kupujeme si jejich kuchařky, nemůžeme se dočkat, až ochutnáme jídlo, které připravili, a jejich životopis známe nazpaměť.