Jak se zrodil nápad na tyhle stoličky?

Jako klauzurní úkol. Měli jsme vymyslet stoličky z papíru, z kovu a ze dřeva, a já si tu dřevěnou nechal až na konec, což byla chyba. Můj vedoucí ten nápad smetl s tím, že je to nesmysl – nepůjde to vyrobit, nebo hrozně draze.

Nedal jsem si říct a přesvědčil truhláře, aby to přece jenom zkusil. Prohlásil, že tam mám hrozně složité spoje, takže ať počítám tak se čtrnácti dny; jenže já měl na odevzdání už jen týden! A on mi druhý den volal, že to má hotové – a že to perfektně drží. Zvládl to přes noc.

Co bylo na výrobě tak těžkého?

Je to osmistěn, který se navíc kosí dolů a tam jsou ještě další zkosení. Úhlů je tolik, že to moc nejde vypočítat. Nařezat jednotlivé části tak, aby všechno přesně sedělo, je hrozně složité. Ale můj truhlář má rád výzvy, a navíc je ohromně schopný.

To máš štěstí, zvlášť při dnešním úpadku řemesel…

Přesně. Jinak bych to musel zkusit sám.

Jsi manuálně zručný?

Jo, rád si svoje věci dělám sám. Ve škole bohužel máme hodně malou dílnu, ale letos jsem byl na stáži ve Stockholmu a tam jsem nachytal strašně moc zkušeností. Asi dva měsíce jsme měli workshopy a pak jsme se měsíc připravovali na velkou závěrečnou výstavu. Byl jsem tři týdny zavřený v dílně a vyrobil si čtyři nebo pět laviček úplně sám, od začátku do konce.

S vedoucími, schopnými designéry, jsem se jenom poradil, jak vyřešit spoje, ale jinak jsem pomoc nepotřeboval. Nejdřív jsme tedy s kolegy absolvovali týdenní kurz práce se stroji, aby vedoucí dílny zjistila, jak na tom jsme, a pak už jsme dostali čip a mohli si dělat, co potřebujeme. Tak jsem si rovnou vyrobil i noční stolek, protože jsem ho nechtěl kupovat.

Odreaguješ se při práci rukama?

Rozhodně! Nenávidím, když musím něco dělat počítači, a ani mi to zase tolik nejde. Radši si připravím fyzické modýlky v určitém měřítku, abych zjistil, jestli bude výrobek držet. U stoličky to ovšem nešlo; zkoušel jsem to z kartonu, ale nebyla stabilní. Když jsem pak měl objednávky na další stoličky, šel jsem za truhlářem, protože jsem u toho chtěl být. Práce se dřevem a jeho vůně se mi moc líbí, zvlášť když je to dubový masiv.

Chceš se dál zaměřovat právě na nábytek? Co tě na něm baví?

Že je k něčemu! Že ho používají lidé. V ateliéru skla jsme měli jako semestrální úkol přinést objekt na stůl, čistě na ozdobu. Dělalo mi hrozný problém vymyslet něco, co není užité, co je jenom umění. Nakonec jsem vymyslel variabilní objekt, do kterého můžete zastrkovat sklíčka a sledovat, jak prosvítají barvy. Nedokážu dělat věci, které jsou vlastně k ničemu.

Na druhé straně chci, aby všechno bylo nejen funkční, ale i hezké. Mám rád barvy a vždycky se ptám lidí, jaké tam mám dát. Jak se jim to líbí. Ve Stockholmu mě totiž naučili, že design si člověk nedělá jenom sám pro sebe, ale hlavně pro ostatní.

Tento článek jsme otiskli v podzimním časopise A*, který dostanete zdarma v restauracích Ambiente. Berte si, dokud je – další, zimní číslo právě odešlo do tiskárny!