Jak jste se dostal k vyzdobení interiéru karlínského Lokálu Hamburk?
Oslovilo mě studio Najbrt. Bylo to lákavé, málokdy vám totiž řeknou: Nám se líbí, co děláte, a přesně v tomhle duchu to chceme. Většinou je to spíš taková přetahovaná. Zkrátka šlo o nabídku, která se neodmítá.

Co vás inspirovalo?
Každý Lokál vznikl v domě, kde už hospoda byla, a je spojen s místní historií. V domě U města Hamburku byla přístavní putyka. Setkal jsem se s architektem Petrem Kučerou, který provádí zájemce po Karlíně, a ten navrhl tematizovat výzdobu podle historických karlínských „nej". Bylo jich hodně, takže se s nimi dalo dobře pracovat.

Došlo i na Karlínské hochy, jak se kdysi posměšně přezdívalo Gottwaldovi, Zápotockému a Slánskému…
Dostali VIP stěnu. Gottwald se svou suitou věrných vyhrál v roce 1929 sjezd a založil stalinistickou frakci. Starší komunisti, kteří prohráli, jim pak hanlivě říkali karlínští hoši, protože sekretariát KSČ, kde Gottwald pracoval, byl právě v Karlíně. To ale hosté samozřejmě nemusí vědět, moje obrázky jsou spíš hravé než popisné. Třeba místo první plynové lampy nebo žárovky jsem nakreslil žárovku napojenou na plynovou bombu. Je to zkratka, karikatura. V ostatních Lokálech taky nepátrám po tom, proč tam jsou zrovna tyhle kresbičky. Buď se mi líbí, nebo ne…

Jaká byla cesta od prvních náčrtů až po realizaci?
Do interiéru, který se v té době připravoval, jsem si přinesl schválené kresby a pak jsem je na obložení překreslil křídou v té velikosti, která mi pro daný prostor připadala nejlepší. Musel jsem trochu improvizovat, na místě jsem přidával další ilustrace… A pak jsem všechno vyřezal frézou.

Bylo to hodně náročné?
Bylo, fyzicky i na soustředění. Frézu jsem viděl poprvé v životě, předtím ani na obrázku. Byla to exkurze do jiného světa.

Jak dlouhá?
Deset dní, ale nevydržel jsem rýpat déle než čtyři hodiny. Za dvě hodiny jsem si navíc začal strašně věřit, zrychloval jsem a věděl, že je to cesta do pekel. Že to obložení asi nebudou vyměňovat podle toho, kde mi co ujede.

A ujelo?
Jen na dvou místech, ale to nikdo nepozná. Každopádně to byla výzva. Pět dní jsem nebyl na mailu, chodil jsem domů málem po čtyřech... Uvědomil jsem si, že moje práce je poslední roky dost stereotypní. Schůzky, telefonáty, práce u počítače. Tohle bylo vytržení.