Přišlo mi to tenkrát strašně líto; o gentrifikaci se ale tehdy ještě tolik nemluvilo, na rozdíl ode dneška, kdy web deníku Guardian obsahuje samostatnou sekci Gentrifikovaný svět a určité vrstvy městského obyvatelstva tento termín skloňují tak často, že už je skoro povinné se u toho ušklíbnout. Instagram stories tehdy ještě taky nebyly, takže jsem si jen trauma uložila do podvědomí, bez konkrétní nálepky, a šla si dál po svým.

Ne tak gentrifikace; společenská přeměna nízkopříjmových čtvrtí na naleštěné bašty středních a vyšších tříd postupně budovala v Čechách pozice stejně jako předtím na Západě. (Tenhle termín zavedla britská socioložka Ruth Glass, když v roce 1964 popisovala přeměnu londýnských dělnických čtvrtí jako Islington. Jedno z prvních vyhlášených deli bister šéfkuchaře Yotama Ottolenghiho otevřelo právě tam. Náhoda? Nemyslím si.)

Vlastně je velmi symbolické, že jsem se s tímhle postindustriálním strašákem poprvé setkala právě v gastronomii; restaurace jsou (kromě rostoucích cen podlahové plochy) jedním z nejviditelnějších symbolů gentrifikace a často i terčem protestů proti ní (viz příklady z Londýna nebo Montrealu). Vlastně je to logické, vzhledem k tomu, jak esenciální úlohu má jídlo a jemu zasvěcená místa jak v pro člověka jako jednotlivce, tak pro jeho sociální život. (Přeloženo do normální řeči: Každej jíme a pijeme a máme svou pekárnu / hospodu / baristu atd., jejichž absence ve svý čtvrti bychom si okamžitě všimli.)

Jenže – restaurace jsou spíš průvodním jevem gentrifikace než jejím přímým původcem. „Starousedlíci někdy vnímají nové podniky jako hrozbu,“ říká v článku stanice KCET dlouholetá kalifornská obhájkyně dostupného bydlení a politička Maria Cabildo. „Když se na to ale podíváte blíž, zjistíte, že restaurace spíš následují již existující změnu na trhu s byty, než že by ji přímo vyvolávaly.“ Její tezi potvrzují nejen sociologové, ale hlavně konkrétní příklady měst: ceny ve Vancouveru stouply vlivem příchodu čínského kapitálu, z hippie San Franciska se stalo jedno z nejdražších měst Spojených států následkem dotcomové bubliny a přílivu bohatých startupistů ze Silicon Valley.

V pražském Karlíně byl impulsem souběh okolností: velké množství obytných i průmyslových prostor uvolněných povodní, bohatnutí Prahy i celkové dohánění životního stylu západních měst po vstupu do EU (čti „dorazily sem flat white, freelance a cyklostezky“). První přišly kanceláře, showroomy, umělci a mladé páry (lidé na volné noze či bezdětní jsou typickými „gentrifikanty“ – vyhledávají nižší nájmy a blízkost centra a nevadí jim nekonvenční prostředí okolí bývalých industriálních areálů či ghett). Teprve po nich následoval Můj šálek kávy, Tea Mountain nebo Eska.

Cenová spirála

Je to ale samozřejmě had zakousnutý do vlastního ocasu – v první vlně prolomí bariéru ti odvážnější (třeba Šálek), tím se zvyšuje kvalita života a společenský ruch přitáhne další, zhusta bohatší rezidenty a jejich kupní síla zase další a další podniky. Kromě Karlína tohle skvěle demonstruje Krymská (primárně umělecká scéna kolem Café V lese a Korso Krymská dala vzniknout spoustě dalších míst a postupně se přelévá dál do Vršovic) nebo Náplavka (původně spíše punkové popíjení na dlažbě mezi řekou a Bajkazylem přitáhlo takové množství osvěžoven a cizinců na vodě i na souši, že se z ní stal mainstream).

A když je o nějakou oblast zájem, trh samozřejmě reaguje nájmem bytových i nebytových prostor, což může mít za následek jakousi druhou, kanibalizující gentrifikační vlnu: místo osidlování dříve nevyužitých prostor a rozšiřování nabídky jsou vytlačováni existující nájemci ve prospěch mohovitějších lokálních podnikatelů i nadnárodních řetězců (Starbucks, Rozvařilovi, já vám to řikala.) Vyšší kupní síla se pak odráží i v cenovkách na vývěsních tabulích.

„Sociální změna umožňuje podnikům prosperovat, ale taky jim dává pocit, ze můžou za jídlo požadovat skoro cokoli, což pak ovšem vyčleňuje velkou část populace,“ ilustruje to Honza Valenta z Taste of Prague, když se ho ptám na jeho zkušenost s gentrifikací restaurací při cestách po USA. „Některé ceny běžných položek jsou pak pro normální lidi naprosto nepochopitelné, třeba fried bologna sendvič (jednoduchý toast s osmaženým vepřovým salámem podobným mortadelle, pozn. aut.) za 16 dolarů. To je, jako kdyby Naše maso prodávalo sekanou za dvě kila!“

Co na to město?

Města se proti tomu občas snaží v rámci své rezidenční politiky bojovat. Například v Montrealu radní trendy umělecké čtvrti Saint-Henri na podzim 2016 jednohlasně odhlasovali kontroverzní omezení počtu nově otevíraných restaurací. Maria Cabildo v době svého předsednictví neziskové Společnosti pro komunitu Východního LA (ELACC) pečlivě vybírala gastronomické nájemce rekonstruovaného komplexu Boyle Hotel tak, aby místním přinesli cenově dostupné potraviny i nová pracovní místa. (Členové neziskovky dokonce brali starousedlíky na návštěvy dalších poboček vítězné mexické pekárny La Monarca, aby jim ukázali, že se nemají čeho bát.)

Tenhle přístup ukazuje, že boj s negativními vedlejšími účinky gentrifikace není jen na restauracích či komunitě samotné (i když ta se občas nebojí vzít věci do vlastních rukou, viz obsazení několika londýnských kaváren vystěhovalými majiteli a štamgasty), ale hlavně na místních úřadech a celkovém pohledu na městské plánování.

V českém prostředí se vyvažování kvality života a komunity vs. ochrany soukromého vlastnictví teprve učíme a snaha o řízení městského rozvoje formou regulací (ať už památkových, urbanistických, či sociálních) často působí spíš jako rudý hadr na býka, a to nejen na voliče Svobodných. (Je paradoxní, že mytický Západ, k němuž obhájci volného trhu často vzhlížejí, jde už nějakou dobu jinou cestou).

Místní samosprávy navíc zdaleka nedisponují tak silnými prostředky, jak potvrzuje i Hanka Třeštíková, radní Prahy 7 pro kulturu a sousedské vztahy (a zakladatelka legendárního facebookového bojiště Letenská parta): „Proces gentrifikace samozřejmě velice vnímáme a snažíme se ho zmírňovat v rámci nástrojů, které máme k dispozici, ty jsou ale bohužel velmi omezené. Přímo restaurace neřešíme, ale snažíme se držet obecní byty s vstřícným nájemným i dost nebytových prostor pro levné potraviny a služby, abychom ve čtvrti udrželi seniory a sociálně slabší, kteří jsou gentrifikací vytlačováni jako první. Chceme na sedmičce zachovat všechny sociální skupiny a dát jim najevo, že o ně má radnice zájem. U soukromých majitelů to ovlivňovat neumíme a ani nechceme.“

Konec dobrý...

Gentrifikace a s ní přicházející vegetariánské restaurace a svatyně avokádových toustů s oltářem – pardon, baristickým pultem – z palet nebo OSB desek ale nemá jen negativní stránky. Přítomnost restauračních zahrádek a celkové oživení ulic rezidenčních čtvrtí přispívá k lepší občanské vybavenosti (ať už je řeč o obchodech, nebo cyklostojanech), nižší pouliční kriminalitě (viz též fakticky i esteticky působivé vizualizace městských statistik Herwiga Scherabona) nebo pestřejšímu komunitnímu životu. Losangeleská restaurace The Mar Vista ve stejnojmenné čtvrti chce na pozemku své restaurace založit komunitní zahradu pro děti z blízkých základních škol, její sousedé Un Solo Sol pořádají výstavy a koncerty místních umělců.

V Praze se zase gastronomické provozy staly společensky přínosnějšími nástupci zrušených heren (Cobra, Wildt na Letné) a palivem pro kulturu všeho druhu – za všechny jmenujme třeba Containall na Malé Straně a Stalinu nebo Přístav 18600. Nebo Kasárna Karlín, která se chlubí nejen největším pískovištěm v Praze a letním kinem se skvělou dramaturgií za přátelskou cenu, ale taky záměrně nízkou cenou piva, aby do podniku chodili i místní. A koneckonců i v tom oplakávaném Karlíně stále ještě existují podniky jako Na Růžku, kam po směně chodí personál z blízkých restaurací všech cenových úrovní na debriefing a zelenou.

PS Rozvařilovi jedou dál hned přes ulici v Bílé labuti.