V jaké fázi práce momentálně jste?

Z větší části ve fázi zadávání do výroby, ale třeba o lustrech ještě jednáme… Mimochodem celé ty tři měsíce, co na téhle zakázce pracuju, zaznamenávám trochu legrační debatu o tom, jestli Myšák je kavárna, nebo cukrárna. Tradičně je Myšák cukrárna, to ví každý; když řeknete „kavárna“, lidé vás opravují. Ale ono na tom v podstatě nesejde – takže říkáme prostě „Myšák“.

Jak jste interiér pojala?

Myšák má dvě patra. Dolní má asi 70 metrů čtverečních, je to spíš vstupní foyer, horní má kolem 180 m². Dole je původní podoba cukrárny, zrekonstruovaná ve spolupráci s památkáři. Některé prvky, například středový bar, se nedochovaly; zůstaly jenom vstupní vitríny a zreplikovaly se původní štuky a část výzdoby. Je to sice jen zbytek interiéru z dvacátých let, ale ucelený, takže do něj budeme zasahovat minimálně. Nejvýraznějším prvkem, který do něj doplníme, bude středový bar; bude oválný, karuselového typu.

Nakolik přesnou máme představu o tom, jak prvorepublikový Myšák vypadal?

Historický interiér byl dost ornamentální. Tehdy byla v módě velmi zdobná estetika inspirovaná Asií, hlavně Japonskem a Čínou. V přízemí tyto prvky zůstaly. Nahoře ale nezbylo vůbec nic. Dům totiž při poslední rekonstrukci, která proběhla před deseti lety, spadl a zůstala jenom fasáda. Celé první patro je tedy novostavba, železobetonový skelet překrytý sádrokartonovými pseudoštuky. Interiér budujeme celý znova.

Copak ta havárie tehdy nezničila i přízemí?

Částečně samozřejmě ano, celá zadní část včetně schodiště je novodobá. Ale je pojata velmi historizujícím způsobem, takže laik vůbec nepozná rozdíl. I štuky jsou zdařilé repliky dochovaných torz, vytvořené podle fotografií.

Jaké vlastně byly osudy té budovy?

Klasickou podobu dostala cukrárna Františka Myšáka ve 20. letech, kdy se přistavělo horní, kavárenské patro. V provozu zůstala i po znárodnění, takže starší lidé – včetně mojí tchyně – si ji pamatují ještě ze 70. a začátku 80. let, ale těsně před revolucí už tam byly obchody. Prodávalo se tam oblečení, klenoty… Cukrárna se na tu adresu vrátila až po rekonstrukci před deseti lety.

To je sice nedávno, ale je pochopitelné, že každý architekt má vlastní představu. Jaká byla ta vaše?

Návrh prošel vývojem. Zjistili jsme, že nejde moc vypustit ornamentální dekor, který u Myšáka odjakživa byl, jak původně, tak i po poslední rekonstrukci. Naše původní vize byla taková, že to tam vyčistíme, natřeme na vanilkovou a bude to dobrý. Chtěli jsme jednoduchou, až funkcionalistickou kavárnu – jenže ono to nefunguje. Aby to byl Myšák, musí tam být trocha dekoru a i kýče. Takže jsem se toho držela.

K jídlu se vážou emoce, a k tomuto místu má navíc spousta lidí sentiment. Asi není lehké navazovat na takovou tradici…

To není. To místo má tak silnou auru, až je to zarážející. Přitom z architektonického hlediska se rozhodně nedá srovnávat se Slavií a dalšími dochovanými a zrekonstruovanými kavárnami.

Proč to bez určité míry kýčovitosti nefunguje?

Protože pak je to hezká kavárna, ale není to „ten“ Myšák. Nemá to genia loci toho prostoru.

Vy ale nejste úplně dekorativní typ. Nemusela jste se do ornamentálnosti nutit?

Trošku jo. Nakonec jsem si na dekor přizvala spolupracovníky; zjistila jsem, že ho tam potřebuju dát v podobě umění, aby to pro mě fungovalo. Z čistě z architektonického hlediska to zařídit nedokážu. Bylo to samý štuk, samá kytička, nástěnka…

Architektonický těžký máslový krém?

Přesně tak. Přitom tam jsou hezké detaily, třeba krby. Jenže to máte dekoraci jak z doby Ludvíka XIV., do toho čínská váza, zdobný sloupek… Byl to trochu boj. Prošli jsme si fází, kdy jsme to všechno vyškrtli, jenže ono to tam chybělo!

Takže teď tam dekor vracíme, pomocí obrazů, atypických svítidel a prvků reflektujících skoro až rokokovou estetiku. Už tam nejsou štuky, spíš dekorace jako takové. Pevný itinerář – židle, stoly atd. – budou ale jednoduché. Klasické tonetky, mramorové stolky…

Mramorový stůl je přece elegantní sám o sobě!

To jistě. Všechny nás ale zarazilo, jak moc je v tomhle případě důležitá historie. S kýmkoli mluvíte a řeknete „Myšák“, hned vidíte tu úctu. Je to synonymum legendy.

Posunulo vás, že jste přijala takovou výzvu?

To každý projekt… ale přiznávám, že tady mě míra zodpovědnosti spíš vyděsila. Nepotřebuju se motivovat k lepším výkonům tímhle způsobem; když mám z prostoru obavu, spíš mě to brzdí. Naštěstí se v týmu vždycky našel někdo, kdo řekl – to dáme!

Jaký typ hosta a příležitosti jste si při zpracovávání návrhu představovala?

Je to vyloženě kavárenský provoz a tomu jsou přizpůsobené například velikosti stolů. Byli jsme se inspirovat v Paříži; tamní kavárny mají úplně malé stolky, pomalu dvacet centimetrů v průměru. Takže i u Myšáka budou budou malé a blízko sebe, aby lidé komunikovali a abyste měli stůl plný, ať si objednáte cokoli. I když se tam budou podávat taky snídaně a kromě dezertů i chlebíčky, není a nikdy to nebude restaurace ani brasserie, protože tam není kuchyň.

Hned u vstupu z ulice jsme vytvořili místa k sezení na rychlou kávu s dortem. Nahoře bude prostor na delší sezení.

Jak má celý prostor působit?

Má tu výhodu, že je sám o sobě neuvěřitelně prosvětlený, fasáda do Vodičkovy je to, co ho vytváří. Myšák je určen k dennímu a ne úplně intimnímu posezení. Sdílíte ten veliký prostor s ostatními hosty – stejně jako tady v Savoyi – a počítáte s tím, že to tak bude. Tak jsme si řekli, že to ještě podpoříme. V původním návrhu byly polopříčky, které místnost dělily a vytvářely pseudokóje; odstranili jsme je a prostor ještě víc otevřeli. Pomocí stmívání světel se tam ale dá vytvořit i večerní atmosféra, a pořád to bude působit dobře.

Je něco, na co jste zvlášť hrdá?

Hrdá jsem na to, že jsem si připustila, že tam bude dekor. Začali jsme jednat o atypických lustrech, které by vycházely z klasických pověskových, a na dalších dekoracích spolupracuju s výtvarníkem Michalem Bačákem.

Jak budou vypadat?

Michal Bačák dělá mimo jiné velmi precizní ilustrace-kresby. Je to přesně ten styl, který se tam hodí. K ornamentu a detailu má Michal přirozeně blízko; to, co pro Myšáka nakreslí, bude narážka na původní výzdobu s východními motivy, ale v moderním pojetí. Máme tam na to prostor dvakrát dva metry. I když dekorace fyzicky nedělám, baví mě být u toho, když se vymýšlejí. Nakonec je to super zkušenost!