Jan, Zuzi (a nově i jejich syn Jonáš) spoluvytvářejí populární blog Taste of Prague a pořádají kulinářské prohlídky Prahy. Pravidelně se však vydávají třeba i na druhý konec světa, aby svým chuťovým pohárkům dopřáli dovolenou ve velkém stylu. Jaké jsou jejich tipy na prázdninovou cestu, po které se budete olizovat ještě doma?

Plánujete si, kam pojedete kvůli jídlu?
Určitě. Jídlo je hlavním motorem našeho cestování. V Paříži jsem byl asi sedmkrát a ani jednou jsme se k Eiffelovce ani nepřiblížili. Upřímně řečeno, památky nás moc nezajímají – jsme rádi, když je na cestě z restaurace A do restaurace B třeba zahlédneme, ale jinak nám jde hlavně o jídlo a pití.

Jak vypadají vaše kulinární cesty?
Jezdíme na ně celou dobu, co se známe. Kritéria pro výběr míst se liší. Někdy vyrazíme přímo za konkrétní restaurací a všechno ostatní se na to nabalí, jindy si zase na základě nějakého očekávání vybereme město, a teprve pak se díváme na konkrétní podniky. Kvůli sezonnosti naší práce jezdíme pryč v zimě, a to na delší dobu, takže se pokaždé snažíme najít třeba tři místa, kam bychom se během jednoho výjezdu rádi podívali. S miminkem je to samozřejmě trochu jiné. Do moc barů nás už teď nepustí.

Do jakých destinací byste se nevydali, protože vás tamní jídlo neláká?
Máme pocit, že každé místo má co nabídnout. Jde spíš o to, nastavit si reálná očekávání. Například asi nikdo nepojede do Prahy za mořskými plody. Teda doufáme. Pokud nás nějaká lokalita neláká, je to spíš tím, že toho o její kuchyni moc nevíme, než že bychom si vyloženě řekli, že tamní jídlo nebude dobré. Vyhlášených destinací je ovšem tolik, že je pořád kam jezdit.

Kde vám nejvíc chutnalo?
Asi v Tokiu. Úroveň i celkem běžných míst je neskutečná, nikdo tam nic neodflákne. Zdá se, že to Japonci prostě nemají v povaze. Navíc je tam silný důraz na kvalitu vstupních ingrediencí a na to, odkud se daná surovina dováží. Každý region Japonska se totiž vyznačuje něčím jiným. Navíc je tam skvělý servis, takže Zuzka začala po návratu okamžitě šetřit padesátikoruny na další letenku do Japonska. Vážně.

Kam v Čechách zajet na dobré jídlo mimo větší města?
Vždycky nás překvapí, co dobrého dostanete k vínu od kvalitních vinařů na venkově. Ale musí to být vážně dobří vinaři. Třeba takový Thir v Táboře, Na Štěpáně, nebo vaření ve vinařství Krásná hora či u Galů.

Jak se před cestou připravit? Hledáte tipy na TripAdvisoru, na sociálních sítích nebo třeba u jiných food bloggerů?
TripAdvisor nikdy nepoužíváme, protože jeho uživatelé málokdy recenzují místa ve svém trvalém bydlišti. Tím pádem nemáte šanci získat „místní“ pohled na věc a nahoru vám vyjedou dost podivné věci. Schválně se na TripAdvisoru podívejte na deset nejoblíbenějších restaurací v Praze. Nebude to dávat žádný smysl. (Třeba teď jsou v první desítce čtyři indické podniky.)

Jídlo nás zajímá, takže sledujeme na sociálních sítích spoustu lidí, kteří se v oblasti gastra pohybují a cestují za ním. Ptáme se přátel v Čechách i zahraničí. Vzhledem k tomu, co děláme, známe lidi v podstatě po celém světě, což je moc fajn.

Jak poznat dobrou restauraci i bez doporučení?
Když uvnitř sedí René Redzepi asi to bude fajn... Je fakt, že někdy je to těžké. Ale platí klasické poučky: v dobrém podniku bývá plno a hosté jsou místní, nikoli turisté. Také menu musí dávat smysl – lokálně i rozsahem. Pokud někdo vaří všechno „od Bacha po Vlacha“, asi půjdeme dál. Právě to je skvělé na Japonsku – každá restaurace se specializuje na jedinou věc a nenajdete tam bistro, které by dělalo sushi i tonkatsu i yakitori zároveň.

Některé restaurace ale stojí za to, i když mají komerční úspěch, nemyslíte?
Popularita takových podniků musí z něčeho vycházet. Pokud si drží konstantní kvalitu a majitelé jsou na svůj podnik a produkt náležitě hrdí a váží si ho, bude to fajn i s hromadou turistů kolem. Vlastně nesnáším Katz Deli v New Yorku – jak na vás už při vstupu řvou a vodí vás jako stádo a neustále vám něco připomínají. Ale pak si sednete a zakousnete se do sendviče a fakt je to pořád dost dobrý. U nás takhle fungoval Tygr – polovinu osazenstva tvořili neustále kouřící štamgasti a tu druhou vyděšení turisté, ale pořád je to instituce.

Co byl váš největší kulinární risk na cestách?
Stalo se, že jsem něco jedl a říkal si, jak mi asi bude zítra. Ale kromě pouličního jídla v Bangkoku moc neriskujeme, všechno plánujeme předem.