Takže Tonda, jak mu říkáme doma, dnes odešel. Zpráva mě zastihla ve Francii, kde se ta smutná věc také stala. V zemi jeho kořenů, kam jezdil jako malý na prázdniny, četl Tintina, jedl salám Rosette a pil víno, protože to tehdy děti ve Francii směly. A tak tu vzpomínám na den, který jsme spolu strávili v roce 2009 při natáčení jeho televizní show v Praze. Na to, jak jsem pro něj u nás doma pekla husu na kmíně, jak ze všeho nejdřív chtěl – už před obědem – babiččiny buchty, jak si pochvaloval, že ho v Praze nikdo nepoznává, nebo jak jsem ze zprávy, že přijede ke mně domů, měla málem infarkt a nemohla si vzpomenout na jediné jídlo, které umím uvařit.

Ale taky na to, že už tenkrát jeho štáb popisoval, že má Bourdain úzkost z neznámých lidí a že vstát a stoupnout si před kameru je někdy za hranicí jeho sil. Tehdy jsme to vyřešili několika panáky slivovice a smíchem, dneska už se této příhodě nesměju. Tony byl introvert, který uspěl ve světě extrovertní zábavy, ale stálo ho to úplně všechno. Takže myslím taky na to, že hlídat, aby naše pracovní role byla v souladu s naším naturelem, je životní nutnost. Nejspíš není náhoda, že část z lidí z gastra zůstává nejraději schovaná vzadu v kuchyni. Śéfkuchař-celebrita je možná trochu protimluv.

Tehdy jsem čerstvě rozjela farmářské trhy a ptala se ho co dál. „Přesně tohle se dělo v New Yorku, přivést farmáře k lidem nestačí. Teď musíš ještě spojit farmáře s restauracemi,“ poradil mi. Bylo to těžší, než předpokládal. Oslovení šéfkuchaři se mi smáli. První, kdo mě nevyhodil, bylo Ambiente. Díky tomu jsem poznala Tomáše Karpíška a taky Radka Chaloupku, který sbližování s farmářskými dodavateli dostal na starost. Byla jsem ráda, že jsem v Ambi potkala lidi, kterým nezáleželo jen na ceně, ale také na dění a pohybu. A položili jsme tím základ ke spolupráci, která trvá dodnes.

Vlastně mi teprve teď dochází, jak moc Tony ovlivnil můj osud. Nejen rozhodnutím vejít s farmáři do světa profesionální gastronomie. Ale taky nesmrtelnou kapitolou Syndrom majitele restaurace z knihy Důvěrnosti z kuchyně, kterou jsem si oblíbila tak, že jsem ji dokonce kdysi četla i veřejně, před publikem.

To všechno se mocně odrazilo v tom, co dnes dělám. Přitom jsme se potkali jen na pár hodin. Ale tak už to bývá. Osud. Tony mi bude chybět hlavně jako velký vypravěč příběhů. Tuhle schopnost má jen málo lidí a v digitálním světě plném informačního odpadu si jich najednou začínáme znovu vážit. Bourdain viděl nad horizont a hlavy lidí, „nad věc“, a zároveň ji dokázal pojmenovat, ukázat východiska, a ještě u toho být zábavný. Nemůžu jinak než tu nakonec připomenout jeho výrok, který se stal mým krédem:

„Bez ochoty experimentovat, klást otázky a zkoušet nové věci se z nás stanou jen statická, opakující se stvoření odsouzená k zániku.“

Opravdu věřím, že Tony teď už konečně odpočívá v pokoji.