„Uvádím tímto co nejuctivěji v známost, že jsem dnem 19. listopadu otevřel a co nejelegantněji opatřil novou plzeňskou pivnici,“ zval hrdý hostinský Pražany v roce 1887 a pro jistotu zopakoval důležitou informaci: „Čepovati zde budu přímo od čepu výtečné plzeňské jen z měšťanského pivovaru.“ 

Přehnaná skromnost nemá v obchodě místo, a tak se Jirát nebál návštěvníky ujistit o své profesionalitě: „Stráviv po 25 let v nejpřednějších restauracích pražských, nabyl jsem veškerých odborných zkušeností, které předem zdar mého podniku umožňují. Poroučeje tedy hostinec svůj přízni velectěného obecenstva, prosím co nejslušněji o důvěru a znamenám se v úctě…“ 

Sebevědomí mistru výčepnímu nechybělo, nutno však podotknout, že opravdu byl odborníkem a restaurace, v nichž pracoval, vždy patřily k vyhlášeným. Tak proč se nepochlubit?

Hamburské začátky

Josef Jirát se narodil roku 1844 ve Zbuzanech, vsi západně od Prahy. Krátce po dvacítce potom zamířil na opačný konec Prahy, přesněji na její východní předměstí – do Karlína. Stal se tady sklepníkem v nám důvěrně známém hostinci U města Hamburku, do jehož historie už jsme také zabrousili a ještě se do něj v budoucnu vrátíme. 

Josefův život nabral správných obrátek, dobrá práce v jednom z nejprestižnějších karlínských hostinců mu dodala sebevědomí a tato čtvrť mladíkovi rozsvítila život i v osobní rovině. Právě tady poznal svou nastávající nevěstu, slečnu Marušku Jánskou, dceru hudebníka z Panenského Týnce u Loun. Vzali se v březnu 1867, a protože byla nezletilá jak sedmnáctiletá Marie, tak podle dobových konvencí i dvaadvacetiletý Josef, museli rodiče oběma podepsat svolení ke sňatku. Brali se však skutečně z lásky, synáček Otík se narodil až o rok později, 27. března roku 1868. Zdálo se, že rodinnému štěstí i stabilnímu zaměstnání v Hamburku nebude nic stát v cestě. Nic nebylo vzdálenější pravdě…

Katastrofa do života manželů vtrhla již po pár týdnech od Otíkova narození a rodinné štěstí rozlomila – ani ne dvouměsíční synáček zemřel, bohužel podlehl střevnímu kataru. Zdrcená maminka, která sama trpěla tuberkulózou, byla tak oslabena, že nad ní nemoc rychle začala vyhrávat. Jen měsíc po smrti syna tak Josef pochovával i svou mladičkou ženu. Není divu, že ani v Karlíně, ani v Hamburku nezůstal.

Léta dozrávání

Život však šel dál, Josefa z tragédie vytáhlo jeho mládí a nakonec se na něj štěstí znovu usmálo. Potkal ještě osudovější Marii, o pět let mladší slečnu Holubovou, která pracovala pro velkého vlastence a jednoho ze spoluzakladatelů Národního muzea Vojtěcha Náprstka v bývalém pivovaru U Halánků. Vzali se, a ačkoli jejich svazek nebyl požehnán dětmi, manželé strávili bok po boku celý život. 

Josef prošel několika menšími podniky, ale postupně stoupal vzhůru. V roce 1883 už bychom jej našli v restauraci slovutné Měšťanské besedy, jež sídlila ve Vladislavově ulici, o tři roky později si jej „přetáhla“ Ústřední česká kavárna v dolním rohu Václavského náměstí. V obou prestižních podnicích byl již zaměstnán jako vrchní číšník. 

Nakonec se však Jirát rozhodl, že po čtvrtstoletí ve službách jiných restauratérů je čas postavit se na vlastní nohy a vybudovat hostinec, který ponese jeho jméno. Vyhlédl si pro něj právě opuštěnou krejčovskou dílnu na rohu ulic Vodičkovy a V Jámě, kde založil zcela novou pohostinskou tradici, jež trvá až do dnešních dnů. 

Jirátova plzeňská pivnice

Vrhl se na podnikání s velkou pílí a nutno říci, že úspěšně. V podniku se konaly koncerty (v dobové inzerci čteme například zajímavou upoutávku na koncert bratří Vaňoučků na „sensační nástroj jejich vlastní výroby“), pořádaly se zde vlastenecké akce, bylo tu možno zakoupit i vstupenky na bály, plesy a šibřinky. Sám pan Jirát přiživoval také vlastenecké podhoubí na Moravě, kam prostřednictvím Národní jednoty pro jihozápadní Moravu nezištně zasílal noviny a časopisy, které prošly jeho podnikem. Jednota tyto tiskoviny rozdělovala dle svého uvážení do obcí „germanizací, kořalečným morem neb i jinak ohrožených a chudých“.

Vzhledem k Jirátovým zkušenostem nebylo překvapivé, že si rychle získal reputaci a podnik brzy po otevření doporučují redaktoři nejednoho pražského průvodce. Když se v Praze konala slavná Jubilejní zemská výstava 1891, ani ne čtyři roky po otevření pivnice, již sem bedekry pro mimopražské návštěvníky zvou k posezení. Restaurace se tím dostala do společnosti známých pohostinství jako U Pinkasů, U Glaubiců, U Fleků nebo tehdy jednoho z nejvyhlášenějších pražských hostinců U Choděrů. 

Bedekry turistům doporučovaly zajít k Jirátovi zejména na výborné obědy. Kuchyně paní Jirátové měla stejně dobrý zvuk jako pečlivě ošetřované plzeňské, jemuž byl hostinský věrný až do konce života.

Můžeme pouze spekulovat, proč Jirátovi skvěle rozjetý hostinec ve Vodičkově ulici po deseti letech opustili. Snad měli na tu dobu smlouvu a majitel radikálně zvýšil nájemné – nevíme. Je však jisté, že odsud Jirát v roce 1896 neodcházel z vlastní vůle. V tisku čteme jeho hořké postesknutí: „Byvše přinuceni obchodu svého, plzeňské pivnice ve Vodičkově ulici, se vzdáti, děkujeme veškerým p. t. svým pp. navštěvovatelům a odběratelům za laskavou přízeň, která nám po celou dobu věnována byla.“ 

Poslední léta U Zlaté čapky

Jirátovi se stěhovali na Ferdinandovu třídu do zavedené kavárny Imperial (dnešní Národní kavárna). Josef však měl hostinského v krvi a s kavárnou samotnou by se nespokojil, proto prostory rozšířil o výčep piva – pochopitelně opět plzeňského. Jenomže Marii začaly trápit zdravotní potíže a velký lokál, kombinující kavárnu a restauraci, nemohla obstarat. Věk se pomalu začínal hlásit také Josefovi, už mu bylo pětapadesát, což byla očima doby vysoká léta. 

Než by si manžele vzali výpomoc, rozhodli se i s ohledem na budoucnost přesunout do menších prostorů, které bez problému zvládnou obstarat i ve stáří. Tentokrát jejich kroky zamířily do Dlouhé ulice, kde fungoval hostinec U Zlaté čapky. Znovu nabízeli veškerý dosavadní komfort svých služeb, zejména v zimě zvali do vyhřívaného spolkového pokoje opatřeného vším pohodlím.

Po čtyřech letech provozu, na podzim roku 1902, začal Jirát postonávat. Zprvu nenápadné obtíže se bohužel brzy změnily ve fatální nemoc, jíž nakonec v neděli 12. října hostinský podlehl. Bylo mu 58 let. Na rozloučení v chrámu u sv. Jakuba i uložení na Olšanech se tehdy sešla dlouhá řada smutečních hostů, přátel i zástupců spolků, jichž byl Josef členem. Za mnoho věnců Marie dojatě děkovala i v denním tisku. 

Josef Jirát vládl hostinci ve Vodičkově pouze deset let, ale založil zde tradici, jejíž délka se pomalu blíží půldruhému století. Výčep tu sice dlouhá léta patřil branickému pivu, ale nakonec se sem vrátilo jak plzeňské, tak i jméno zapomenutého zakladatele. Zajděte na jedno do Lokálu U Jiráta, však ho pan majitel vřele doporučoval přízni velectěného obecenstva!

Mohlo by vás zajímat

Kapky z historie Lokálů: Vlastenci a vandalové u Bílé kuželky

V Kuželce to vřelo už od 19. století! Ponořte se do příběhů, které se tady odehrály. Nový poetický seriál připravil „historik hospod“ Lukáš Berný – tentokrát vám povypráví o malostranském Lokálu U Bílé Kuželky.