„Inu, člověk od řemesla musí mezi lidi, prosím vašnosti! Při pivě se lidé seznámí a známost dělá moc. Chodím tady blízko k Bílé kuželce, chodí tam samá lepší vrstva a už mnoho práce jsem tam dostal. To se těch pár krejcarů útraty vyplatí!“ To je úryvek z více než století staré povídky Jana Ostena Záliv (1916). Autor v ní dával nahlédnout do starého malostranského lokálu U Bílé kuželky. Tak nahlédněme spolu s ním…

Zakázaný betlém

Dům od barokního stavitele Kryštofa Dientzenhofera v Míšeňské (dříve Nové) ulici je národní kulturní památkou a má hned dvě domovní znamení, která spolu nijak nesouvisí, jsou však shodně připisována Ferdinandu Geigerovi. V nice stojí svatý Josef s malým Ježíškem na rukou a pod nimi poněkud překvapivě vidíme předmět, který bychom se světcem těžko spojovali – bílou kuželku. A právě štuková herní kuželka dala domu jeho originální název. 

V druhé polovině 18. století zde sídlilo hokynářství Augusta Küttnera. Jméno živnostníka se nám dochovalo díky bizarnímu sporu. Küttner se provinil tím, že přes státní zákaz vystavoval ve svém hokynářství jesličky – betlém. U soudu se následně hájil těžkou životní situací a špatně jdoucími obchody, nakonec odešel s pokutou dvou zlatých. 

A proč že se nesmělo vystavovat něco tak neškodného jako jesličky? Protože se tehdejší úřady rozhodly bojovat s jedním nešvarem. Když se děti převlékaly za tři krále a chodily na koledy, začali toho využívat všemožní tuláci a po jejich vzoru chodili také. Jen to už nebylo koledování, nýbrž žebrota. Občané si na ně stěžovali, a tak měl vše vyřešit plošný zákaz betlémů i koledování. Absurdní nařízení zkrátka vznikají v každé době.

Vznik pivnice

Pojďme ale už do hostince U Bílé kuželky. Tedy nejdříve se zastavíme na sklenku vína, protože v polovině 19. století zde tehdejší majitel domu Adolf Klucker provozoval vinárnu. Šlo o otce později známého malostranského hostinského Emanuela Kluckera, jenž je na sklonku monarchie neodmyslitelně spojený s legendami opředenou pivnicí U Krále brabantského. Jeho otec Adolf u Kuželky vedl vinárnu do začátku 60. let, kdy zemřela jeho žena Františka a Klucker prostory pronajal k vedení hostince, jenž zde již pod názvem U Bílé kuželky otevíral v listopadu 1862. Tehdy čepoval pivo z klášterního křižovnického pivovaru ze Starého Města. 

Již v listopadu 1868 se však výčepu ujal hostinský Jan Plíva a poprvé v Kuželce nabídl hostům plzeňský Prazdroj. „Nížepsaný uvádí uctivě v známost, že po svém odchodu z Novodvorské pivnice prvním listopadem t. r. otevřel ‚hostinec u kuželky‘ v Nové ulici na Malé Straně a zve velectěné obecenstvo k laskavé návštěvě. O dobře vyležené plzeňské jakož i obyčejné pivo jest postaráno a poslouží se slušně upravenou snídaní masitou, obědy a večeřemi co nejlépe.“

Dnes koncert citeristů

Nutno ale říct, že podnik U Bílé kuželky nemohl v 19. století najít stálého výčepního. Kdo mezi návštěvami vynechal několik týdnů, často tady už potkal nového hostinského. Čím kdo z nich přispěl geniu loci našeho lokálu, těžko soudit, a vzhledem k tomu, že se málokterý zdržel déle než pár měsíců, asi to nebylo nic zásadního. Originálním způsobem ovšem roku 1892 na pivo zval šenkýř František Ulbrich: „Na Malé Straně U Bílé kuželky lze spatřiti, co ještě nikdo neviděl!“ 

Jaké překvapení u Kuželky čekalo, to se bohužel už nedozvíme, seznali to pouze hosté, kteří uposlechli Ulbrichovy výzvy, opakovaně publikované v pražském tisku. Spolu s hostinskými se tu střídala také piva. Jeden nabízel ta z Benátek nad Jizerou, další čepoval kozla (tehdy to ještě byl typ piva podle způsobu vaření, nikoli značka z Velkých Popovic), jiný šperkoval nabídku kvalitními uherskými víny. Víme, že se zde stejně jako v dalších hostincích pořádaly vepřové hody, pravidelné taneční zábavy při živé muzice, vánoční nebo silvestrovské oslavy. A svého času tu k zábavě hostů vystupovali hudebníci – citeristé. 

Čtvrtletně se tady scházeli malostranští pekařští dělníci k tzv. aufloku. Tovaryši totiž museli odevzdávat příspěvky do společné pokladny, která sloužila k podpoře kolegů, pokud se dostali do tíživé finanční situace z důvodu nemoci, a také k jejich poslednímu zaopatření. Rovněž z nich podporovali nově příchozí z jiných měst, kteří teprve hledali práci v oboru. Ale sešlo-li se v pokladně více „volných“ zlatek, pak je tovaryši v Kuželce rovnou propili. 

Proces s Omladinou

Nechtěnou reklamu Kuželka získala v létě roku 1893, kdy se dostala do všech pražských novin. 26. srpna tady večer popíjeli student Alois Tuček, malíř porcelánu Rudolf Fejfar a typograf Bořivoj Weigert. Z hostince později, povzbuzeni mnoha pivy, zamířili na druhý břeh, přes Václavské náměstí do Jindřišské ulice a způsobili tam výtržnost – rozbili výlohu redakce politického listu Hlas národa. Nedaleko stojící hlídka okamžitě zareagovala a po dramatické honičce byli na místě zatčeni Tuček s Fejfarem. Weigert sice prchl, ale do cely je brzy následoval po udání dalšího hosta, poněkud tragické postavy následujících událostí Rudolfa Mrvy. Kvůli tomu se trojice od Kuželky vzápětí stala přímými účastníky neobvykle velkého a sledovaného soudního přelíčení, které do historie vstoupilo jako tzv. Proces s Omladinou. 

Souzeno bylo několik desítek mladých mužů, kteří údajně byli členy radikálního protimonarchistického hnutí Omladina. Pravda je, že tehdy mladíci z příčin nízkých i vlasteneckých často ničili znaky rakouské státní moci a všemožně hanobili císařskou rodinu v čele se stárnoucím monarchou Františkem Josefem. Mezi odsouzenými nechyběl pozdější ministr financí Alois Rašín či anarchistický básník S. K. Neumann. 

Jisté vlastenecké idealizování členů Omladiny dokonce vedlo k tomu, že jim Alfons Mucha věnoval poslední obraz cyklu Slovanská epopej. Kdo ví, možná je někdo ze zde zachycených mladíků, kteří přísahají oddanost bohyni Slavii, inspirován právě našimi vandaly od Bílé kuželky. K soudu tehdy kvůli zmíněnému triu musel jít vypovídat jak hostinský Václav Mašek, tak i jeho dcera, číšnice Antonie Mašková.

  A kdo že byli ti tři lumpové, kteří tak neslavně zviditelnili Bílou kuželku? Z Rudolfa Fejfara se později stane operní pěvec a režisér, člen opery Národního divadla v Brně, ale též Vinohradského či Stavovského divadla. Alois Tuček se proslaví jako literární kritik, redaktor i prozaik a z Bořivoje Weigerta se stane známý překladatel děl francouzských velikánů jako Guy de Maupassanta či Gustava Flauberta. Ke Kuželce zkrátka odjakživa chodila zajímavá společnost, i když čas od času vysklila nějakou tu vitrínu c. k. listů.

Mohlo by vás zajímat

Kapky z historie Lokálů: Hamburk, brána plzeňského pro Prahu

Lokály navazují na dlouholetou tradici lokálních hostinců. Ponořte se do příběhů, které se v nich odehrály! Nový poetický seriál připravil „historik hospod“ Lukáš Berný – tentokrát o Lokálu Hamburk!