Kterak šel Hašek z Korunní zatknout vládního radu

V prvních letech 20. století se o dnešní Lokál Korunní staral mistr výčepní Václav Schäfer, vinohradský patriot a vlastenec, který profesně vystřídal několik místních hostinců (včetně slavného Kravínu), než na celou dekádu zakotvil na rohu Šumavské a Korunní třídy a pozvedl dosud nenápadnou hospůdku mezi výrazné podniky zdejšího života. Jako správný patriot také nabízel pivo od sousedů, tedy z Vinohradského pivovaru. Hostinec tehdy nesl jméno Otce národa Palackého. Žádná dobová fotografie se pravděpodobně nezachovala, ale dá se soudit, že na vývěsním štítu měl hostinský napsáno Schäferova restaurace U Palackého.

Šantán v Korunní

Za Schäfera nebyla v podniku nouze o profesionální zábavu. Samozřejmostí hostinců této doby byly každotýdenní tancovačky, ale občas sem zajely i hvězdy nejpopulárnější lidové zábavy – pražských šantánů. Toto malebné slovo k nám doletělo z Paříže, zatímco z německy mluvících zemí se k nám stěhovalo tvrdší, zato rytmické označení tingl-tangl. Češi říkali kočovným společnostem prostě „zpěváčci“.

Umělci pokryli široké spektrum zájmu diváků. Jedni sázeli na profesionální zpěv a originální vtipné i vlastenecké písničky, jiní na politickou satiru. Za monarchie byla pochopitelně velmi opatrná, přesto tu rostlo vlastenecké podhoubí. Nečekejte však nějakou hlubokomyslnou zábavu. Nejčastěji se zcela prvoplánově útočilo na mužské libido, ať už spoře oděnými vnadnými zpěvačkami, či dvojsmyslnými vtipy a narážkami:

„Drahá slečno, to děťátko jako by vám z oka vypadlo…“

„Jo, kdyby z oka, milý pane…“

Pražané si novou zábavu koncem 19. století zamilovali a lokály, kde vystupovali ti nejlepší, praskaly ve švech. A jak víme, k Schäferům zajížděl i jeden z nejpopulárnějších souborů své doby soustředěný kolem zpěváka a herce Karla Samce. Vedle principála družiny v ní působila jeho neméně slavná žena Marie i další hvězda Josef Mužík. 

Karel Samec prošel nejslavnější podniky své doby, jeden čas byl i ředitelem zpěvní síně U Rozvařilů nebo vinohradského šantánu U Šindeláře. Jeho specialitou byly deklamace a kuplety s vlasteneckým nádechem, v jejichž podání prý byl virtuosem. Při vystoupení jeho společnosti muselo být u Schäferů nabito. O zábavu se tu ovšem nejednou postaral také jeden z nejslavnějších českých spisovatelů a humoristů.

Lokál Jaroslava Haška

Hašek měl Vinohrady prochozené jako málokdo. S rodinou i jako svobodný mládenec tady postupně obýval hned několik bytů a často se stěhoval. Roku 1906 navíc bydlel u své matky v Šumavské ulici čp. 1081, tedy jen pár metrů od hostince U Schäferů, kam v jedné etapě svého života chodil často a rád. Díky jeho kamarádovi Václavu Mengerovi se nám dochoval kuriózní příběh spojený právě s tímto lokálem.

Kořeny vyprávění spadají do začátku 20. století. Hašek roku 1902 absolvoval na Českoslovanské obchodní akademii v Resslově ulici a kromě nabytých znalostí si odnesl nesympatie k řediteli ústavu, vládnímu radovi dr. Janu Řežábkovi. Nutno říct, že byly vzájemné. Hašek potom přispíval do několika časopisů a v říjnu 1909 v časopise Karikatury publikoval článek Obchodní akademie, ve kterém pana doktora i několik členů profesorského sboru zesměšnil v duchu názvu periodika. Ředitele sice přejmenoval na Jeřábka, tím ale pochopitelně nikoho nezmátl a nejméně ze všech samotného doktora Řežábka. Ten si posměšky nenechal líbit a podal na redakci žalobu pro urážku na cti. Hašek byl nucen zveřejnit omluvu, a ačkoli z ní jízlivost přímo čišela, situaci to uklidnilo. Jenomže ředitel to měl u Haška schované. 

Mariáš U Schäferů

Krátce po incidentu šel Hašek z redakce do vinohradského Národního domu v naději, že tady potká nějakého kamaráda, s nímž by popil. Nezastihl nikoho, zato si všiml, že se u jednoho stolu dobře baví právě vládní rada Jan Řežábek. Byl to ten poslední člověk, s nímž by chtěl popíjet ve stejné místnosti, a tak raději zamířil do Korunní ulice k Schäferům. Zde v zadním uzavřeném salonku právě sedělo několik strážníků a hráli karty. Hašek se připojil a k pramalé radosti strážníků jejich hru komentoval. Zkrátka kibicoval. Ale nebyl ve své kůži a do vtipu se nutil, obraz smějícího se Řežábka v Národním domě mu ne a ne zmizet z hlavy. 

Když si potom z herního salonku odskočil, neušlo mu, že strážníci své kabáty a služební zbraně nechali v tmavé chodbičce, kterou použili coby šatnu. A tu dostal Hašek zlomyslný nápad. Bylo mu jasné, že hráči svou partii jen tak neuzavřou, protože bylo právě vyhlášeno stanné právo a ulice zely prázdnotou. Ve vteřině se rozhodl, oblékl si policejní kabát, opásal se šavlí a revolverem, nasadil si klobouk, a už pospíchal zpátky k Národnímu domu v dokonalém převleku za strážníka. 

Zatčení vládního rady

Hašek vešel do restaurace, a zatímco procházel mezi stoly, předstíral, že někoho hledá. Oči hostů se postupně zvedaly a zvědavě přihlížely, co se děje. Hašek s kloboukem naraženým hluboko do čela došel až k vládnímu radovi a rázně na něj spustil, že zde ruší ctihodné občany a že musí ovládat své způsoby. Překvapený ředitel někdejšího studenta nepoznal a jen cosi zakoktal.

„Pane, neřvěte tady,“ vyzval jej Hašek. 

„Ale dovolte, pane strážníku, to bude mýlka, vždyť já ani nedutám.“

„Mlčte, dutáte! A nevzdouvejte svými pasátními větry klidnou veřejnost, vy starý výtržníku!“

Poslední věta byla jasnou narážkou na zmíněný článek, neboť právě pasátní větry byly jedním z Řežábkovch učebních témat, která si Hašek ve své karikatuře vzal na mušku. Jenomže ředitel znervózněl natolik, že se nedovtípil. Hašek proto přidával plyn a vládního radu na místě zatkl se slovy, že okamžitě půjdou na strážnici. Vyděšený ředitel se nezmohl na žádný větší odpor, jenom opakoval, že jistě jde o nedorozumění. Ale když i podpora jeho přátel vůči nekompromisnímu strážníkovi rychle ochabla, nezbylo mu než se podvolit. Cestou na stanici se sice rada stále snažil vše nějak vysvětlit, ale Hašek neměl slitování. Rázně jej dovedl na strážnici, zde jednou rukou otevřel dveře, koktajícího muže do nich strčil, zabouchl a rychlými kroky zamířil zpátky do Schäferova hostince v Korunní.

Nešťastného radu ponechal jeho osudu. Těžko říct, zda byli překvapenější službu konající příslušníci c. k. stráže, nebo vládní rada sám. Jisté je, že než se Řežábek dostal ven, Hašek už doběhl zpátky do lokálu, kde byli strážníci dosud ponořeni do hry a žádný si nevšiml, že tu chvíli chyběl jeden z kabátů i s šavlí. Hašek k nim opět přisedl, jakoby nic navázal na předešlé kibicování, ale z jeho tváře nyní zářilo uspokojení a řízný vtip střídal vtip. Co se zatím dělo za dveřmi vinohradské policejní strážnice, se bohužel nikdy nedozvíme.