Křišťál, který se zbláznil. Umělkyně Veronika Richterová vytvořila nové lustry pro Café Savoy
Café Savoy
Stůl si rezervujte online nebo telefonicky. Obsloužíme vás také ve výdejním okénku nebo na savoydomu.cz, kde si můžete objednat snídani, hlavní jídlo i dezerty až domů.
Spolupráce s Ambiente se zrodila koncem loňského roku. Když Tomáš Karpíšek navštívil Veroniku a jejího muže (výtvarníka Michala Cihláře, který pro Ambiente vytvořil například vánoční přání s kaprem) v ateliéru, její plastové instalace se mu zalíbily natolik, že okamžitě zatoužil, aby zdobily právě Café Savoy.
„Nejdřív jsem řešila velikost. Bylo mi jasné, že vzhledem k prostoru a vysokému stropu kavárny musí být lustry o něco rozložitější než ty stávající. Od začátku jsem měla jasnou vizi: bude to český křišťál, co se zbláznil,“ vzpomíná Veronika. Nejprve skicovala, a když našla správný tvar i technické řešení, udělala si rozkresbu ve skutečné velikosti. Poté zhotovila desetinový, tedy dvaceticentimetrový model a jedno ukázkové dvoumetrové rameno lustru ve skutečné velikosti, aby si ověřila funkčnost celého nápadu.
Realizaci předcházely materiálové zkoušky a shánění všeho potřebného, od drobných šroubků po velké nerezové mísy, které tvoří skrytý základ konstrukce. Různě zakřivených ramen autorka dosáhla pomocí ohebných plastohliníkových trubek, které se používají na podlahové vytápění.
Lustry zdobí PET lahve nejrůznějších typů i provenience. Na každý Veronika spotřebovala přes šest set transparentních matovaných lahví, z nichž vytvořila kolem osmi set komponentů. Další barevné lahve přidávají lehké akcenty: jeden lustr je laděný do růžova, druhý do modra a třetí v odstínech zelené. I při dvoumetrové velikosti váží svítidla pouhých 15 kg.
Nekončící práce
Veronika Richterová tvoří ve svém ateliéru v Buštěhradu. Všude, kam oko dohlédne, leží nebo stojí PET lahve, plastové odstřižky, víčka. Ze stropů visí starší plastiky, lampy a lustry i objekty ve fázi zrodu. „Lahve sbírám, kudy chodím. Nejvíc samozřejmě v Buštěhradě, už tu mám léty prověřené kontejnery, jejichž průzkum stojí za to. Je ale čím dál tím vzácnější najít nesešlapané kousky – lidé jsou ukázněnější a lahve čím dál tenčí,“ poznamenává Veronika.
Dobrodružnou fázi shánění materiálu přirovnává k houbaření: „Nikdy přesně nevím, jaké překvapení mě tam čeká, ale pravděpodobnost, že najdu úplně jiné lahve, než jaké zrovna potřebuju, je veliká. Proto si musím průběžně dělat značné zásoby,“ přiznává s úsměvem.
Kousek Washingtonu na Újezdě
Plastové lahve různých tvarů i barev sbírá i během cest do zahraničí. Na Tenerife zpracovávala osmilitrové barely na vodu, které jí při tvorbě lustrů velice pomohly. Ve Washingtonu zase dekorativní dna z amerických, v Evropě zřídka vídaných lahví – domů si jich přivezla přes šest set. Na lustry pro Café Savoy je využila jako ozdobné prvky.
„Mám radost, když objevím láhev s neobvyklým vzorem. Na práci jsou nejlepší ty z pevného plastu, jako má například Coca-Cola. Ale záleží na skladbě PETu, i jednotlivé šarže se můžou měnit a lahev se pak při nahřívání chová jinak. Takže spoléhám hlavně na zkušenost a intuici.“
Každou lahev, kterou zakomponovala do lustrů, musela Veronika pečlivě umýt, vydezinfikovat, nechat vyschnout, odstranit etiketu. Většinu pak jemným smirkovým papírem zmatovala tak, aby vynikly vzory specifické pro značky džusů, limonád, minerálek nebo sirupů. Zakomponovala i některé vzácné zahraniční sběratelské kousky. Horkovzdušnou pistolí pak lahve tvarovala do požadovaných křivek, vrtala a začišťovala otvory. Teprve pak mohla začít vlastní skladebná práce.
Muzeum pet lahví
Veronika vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (ateliér monumentální tvorby) a absolvovala stáž na École nationale supérieure des Arts Décoratifs v Paříži. K plastu se propracovala postupně. Motivací pro ni nebyl ani tak ekologický aspekt jako touha tvořit z neobvyklého materiálu. Ten ji nadchl svou pružností, lehkostí a trvanlivostí. Oceňuje také jeho barevnost, transparentnost a všudypřítomnou dostupnost.
Od roku 2004 se soustředí převážně na PET-ART, jak tento druh umění pojmenovala. „Před těmi téměř dvaceti lety nebylo téma plastu tak naléhavé jako dnes. Lidé na mě koukali skrz prsty, že se hrabu v odpadcích,“ vzpomíná Veronika. Po třech letech takového „hrabání“ si uvědomila, jak se obsah kontejnerů proměňuje, že některé typy lahví mizí a nové se objevují.
„Od té doby vždy jeden kus odkládám, tak začala sbírka. Poté, co jsme manželem začali vozit i exempláře z ciziny, se ten náš archiv pěkně rozrostl, a tak momentálně čítá asi pět tisíc vzorků z celého světa. Máme už i řadu příznivců-cestovatelů, kteří na nám leckdy dovezou exponát z exotické země. Počítáme s tím, že sbírka bude jednou součástí našeho PET-ART muzea,“ plánuje Veronika.
Líbil se vám článek?
Sledujte naše novinky. Každý druhý pátek vám je pošleme.
