Rozhovor s umělcem Anselmem Reyle: Mojí uměleckou řečí jsou materiály
Proč jste se rozhodl stát zrovna malířem?
Bylo to nouzové řešení. Původně jsem vůbec nechtěl studovat umění. Moje maminka byla malířka, a tak jsem, možná jen z principu, odmítal dělat totéž. Jako žák jsem ale rozhodně nevynikal, vlastně jsem se učil dost špatně, takže jsem pak hledal obory, na které by mě přijali bez maturity. Zkusil jsem obor zahradník krajinář, ale nenadchl mě. Když jsem přemýšlel, co dál, zjistil jsem, že maturitní vysvědčení nepožadují ani umělecké školy – a to mě přesvědčilo.
Do výtvarného umění jsem se tedy vážně zabral teprve na akademii. Brzy jsem pochopil, že se skrze ně můžu vyjádřit podobně jako v muzice, která pro mě byla a stále je hodně důležitá. Tou dobou jsem ještě žil na jihu Německa a hrál s kamarády v kapele. Pozoroval jsem, že v malířství panuje trochu jiná, avšak stejně intenzivní energie, a najednou jsem ji mohl ztvárnit prostřednictvím obrazů.
Jak jste profesně dospíval?
Vybral jsem si abstraktní malbu, která tehdy hlásala klasický návod, jak tvořit: Podívej se dovnitř sebe samého a maluj, co vidíš. Jenže já tam nic neviděl! Venku se mi toho ukazovalo víc. Řekl jsem si tedy, že budu ztvároňovat vnější svět, ačkoli všechna umělecká díla samozřejmě procházejí vaším vnitřním filtrem. Zlom nastal, když jsem začal sbírat nalezené materiály nebo objekty – a zapracovával je do obrazů. Později se k tomu přidaly instalace se sochami. Má tvorba jako by se krok po kroku vzdalovala malířství, i když velká část mých děl se dá ještě pořád pokládat za druh malby.
Vzpomenete si na první nalezený předmět?
Vzpomenu. Při jedné vycházce nedaleko Heilbronnu jsem si všiml staré stodoly. Její zeď mě zaujala svou materiálností a barevností, a tak jsem se hned zeptal, jestli ji můžu odvézt a přetvořit. Výsledek jsem instaloval v rámci celoroční studentské výstavy. Jako další se mi zalíbilo loukoťové kolo od vozu – regulativní prvek, který jsem natřel neonově žlutou a postavil mezi obrazy. Vybočil jsem z řady.
V 90. letech bylo naprosto nepřijatelné, aby malíř tvořil něco „dekorativního“. Jakmile profesor vyslovil tenhle přívlastek, znamenalo to tu nejhorší kritiku. Nesouhlasil jsem s tím – každé umění je přece svým způsobem dekorativní, což ale neznamená, že nemá obsah. Místo argumentace jsem provokoval dekorativními prvky, které se soustředí na efekt a spojují se v efektní obrazy. I ty se v době, kdy jsem studoval, odsuzovaly jako příliš povrchní.
A nejsou?
Nemusí být! Abych to dokázal, zaměřil jsem se právě na povrchy. Materiály jsou mojí uměleckou řečí. Například stříbrná fólie je pro mě odrazem dnešní konzumní společnosti – extrémní povrchnost a nablýskaný kapitalismus, který nás láká ve výlohách obchodů a odvádí od toho podstatného. Zpočátku jsem si vybíral především ty materiály, které mě přitahovaly už jako dítě – dodnes se inspiruju hlavně obdobím, kdy jsem byl teenager.
Vedle fólií mě uchvátilo třeba i neonové světlo a taky fakt, že nejsem jediný, kdo tuhle fascinaci cítí. Zajímalo mě proč. Až potom jsem se ponořil do symboliky jednotlivých materiálů a barev. Jako příklad můžu uvést zmíněnou neonově žlutou, která je signální, moc nezapadá do typické barevné škály a mně osobně připomíná punkovou generaci – a obal desky Sex Pistols.
Odrýváte lidem, co dílo symbolizuje?
Obvykle ne. Významy barev se otiskují do obrazů, ale interpretaci si nechávám pro sebe. Nalezené objekty pocházejí z každodenního života, tudíž je s nimi každý z nás nějak propojený. Díky tomu vzniká umění, které není hermetické, ale komunikativní. Zároveň chci, aby moje díla působila skrze prožitek – bez vysvětlení –, a tím pádem neobsahují zcela jasné odkazy. A zůstávají otevřená myšlenkám druhých. Asi jako carte blanche v Marii B.
Nerad bych někoho naváděl, jak má rozumět výtvarnému umění. Stačí, že se ho vnitřně dotkne nebo že se mu prostě jen líbí. Přirovnávám to k hudbě a melodii, do které se člověk může zanořit tak hluboko, jak se mu zachce. Abstraktní malba totiž nabízí cosi až mysteriózního – pro někoho je modrá plocha modrou plochou, pro jiné zobrazuje daleko víc. Umělec by měl ctít svobodu vnímání. Z toho důvodu se v mých obrazech neodrážejí žádné politické názory. Netvořím umění pro kritiku, ačkoli přiznávám, že jsem dřív kritizoval tradiční malbu a její dogmata o tom, co se smí a nesmí odehrát na plátně.
Co se obvykle odehrává na tom vašem?
Baví mě překračovat společensky dané hranice vkusu a stavět do kontrastu materiály z města i přírody. Poslední dobou využívám například hrubou jutu, která si na první pohled odporuje s umělostí fólie. Vycházím z disonance prvků a barev, které se k sobě zdánlivě nehodí, ale ve finále působí harmonicky. Postupuju tak u foliážové i pruhové malby a celý proces je díky tomu mnohem napínavější.
U prvních obrazů jsem volil barvy, které mi byly vyloženě nepříjemné, třeba světle fialovou flidu, a pároval jsem je s nejméně vhodnými odstíny. Učil jsem se převádět nesoulad do souladu a dopracoval jsem se ke své vlastní barevnosti. Speciálně pruhová malba má dlouhou historii a nenabízí moc příležitostí vynalézt něco nového, ale zkusil jsem to – a zadařilo se. Jiný přístup k materiálu mi umožnil zasadit tradici do moderního kontextu.
To zní jako paralela k tomu, co se děje v některých kuchyních.
Staré a nové často existuje vedle sebe, sdílí jedinou přítomnost. Tak je tomu i v Marii B, ať už jde o jídelní lístek, nebo interiér. Spolupráci s Ambiente – mimochodem je to moje první pracovní propojení s gastronomií – domluvil architekt Michal Froněk přes DSC Gallery, která mě zastupuje v Praze. Lidé z galerie i Michal se za mnou vydali do Berlína, aby si prohlédli ateliér a vzorky materiálů. Tehdy jsem navrhl zářivé high glossy závěsy, které kontrastují s patinou na zdi.
Během rekonstrukce jsem na oplátku přijel zase já do Prahy a uprostřed „staveniště“ mě napadlo umístit na stěny neonové fólie s fragmenty městského prostoru. Výsledné obrazy však nemají konkrétní obsahovou referenci – navazují na noční život, na bar i sklepní klenbu a zkrátka jen dokreslují atmosféru podniku. Po dohodě s Michalem jsem je ztlumil, aby méně svítily, a přitom neztratily na barevnosti a mohly částečně sloužit i jako lampy.
Jaký je váš vztah ke gastronomii?
Mám rád dobré jídlo a podniky, které rozvíjejí zajímavou filosofii. Příkladem je berlínská restaurace Horváth – míval jsem poblíž ateliér. Jinak ale nejsem žádný kulinář, doma si uvařím maximálně špagety. Tím spíš pohlížím na kuchařinu jako na umění a cítím respekt k branži, která se v ledasčem podobá té mojí. Obě vyžadují talent, tvrdou práci a znalosti, ale také odvahu předložit světu něco neznámého a riskovat neporozumění.
Když chce umělec obstát na mezinárodní úrovni a živit se tvorbou, musí na sebe upozornit. Nejdřív může kopírovat, aby se zdokonalil v technikách, ale později se musí vydat svou cestou a směřovat k něčemu neobjevenému. Ne každý toho ovšem dosáhne, a to se pokouším vysvětlovat studentům. Všichni čelíme tlaku zvenčí. Nezbývá než soustředit se na svou práci a doufat, že najdete originální rukopis, který osloví uměleckou scénu. Já měl to štěstí, že se mi relativně brzy vyjevil směr, kterým přede mnou nikdo nešel.
Pomůže k úspěchu, když umělec dovede vyjádřit sám sebe?
Otázka je, kdo vlastně jsme. Rodíme se s určitou DNA, ale od momentu, kdy otevřeme oči, nás formuje okolí. Vyvíjíme se a měníme na základě zážitků a zkušeností. Každopádně já jsem nikdy neměl za cíl přenášet na plátno sebe. Chtěl jsem tvořit to, co mě fascinuje, a nemalou roli v tom pokaždé sehrálo místo, kde jsem žil.
Nedávno jsem se odstěhoval z Berlína blíž k přírodě a v souvislosti s tím si mě zavolalo umělecké řemeslo, které podle mého zasluhuje větší uznání. Rozšířil jsem si portfolio o keramiku, nástěnné koberce a přírodní materiály. Vracím se ke kořenům, pořád jsem ale maximalista. Aktuálně se věnuju skulpturám do extriéru – jsou z oceli a zrcadlí okolní krajinu v pohybu. Takových nápadů a skic mám plnou krabici.
Prolíná se vaším dílem nějaká spojovací linka?
Ústředním tématem je pro mě materiál jakožto protipól digitalizace v umění i ve společnosti. Všímám si, že přibývá studentů, kteří chtějí vědomě pracovat s materiály. Nehledě na to, kolik lidí se dnes obrací k manuální činnosti, třeba k výrobě keramiky. Myslím, že se tak projevuje naše přirozená touha po rovnováze a krásných věcech, které díkybohu můžeme tvořit rukama.
Pozn.: Tvorbu Anselma Reyleho zastupuje exkluzivně na českém trhu pražská DSC Gallery, která jako první představila jeho dílo místnímu publiku.
Líbil se vám článek?
Sledujte naše novinky. Každý druhý pátek vám je pošleme.
