Fotka ve Vězeňské je dost provokativní, nemyslíš? Bota-lodička na stole vedle rtěnky…

Podobná zátiší jsou i na pohlednicích, které jsem pro Ambiente už fotil. Je v tom veselí života, dekadentní rozmařilost. Trochu provokace, ale s viditelnou nadsázkou. Vyšel jsem ze zadání Tomáše Karpíška, který řekl, že nechce galerii, ale něco emotivního a strhujícího. To mi vyhovovalo, mám rád přímočarý styl. Líbí se mi heslo „Make it simple“ – ale jednoduchý neznamená hloupý! Jde spíš o to ořezat nápad až na podstatu.

Lidi jste na fotce už nechtěli?

S Michalem Nanoru ze Studia Najbrt jsme uvažoval o stylizované živé fotografii, jenže ta rychleji stárne. A protože ještě raději než lidi fotím stopy lidí, seskupil jsem věci, které po sobě můžou hosté zanechat v kavárně na stole.

Takže jsi spíš pozorovatel než ten, kdo musí být vždy ve středu dění?

Někteří fotografové jsou rádi uprostřed davu, já se na něj spíš dívám z protějšího chodníku. Přesto jsem pět let pracoval jako novinář-fotograf a nevadilo mi to. Víc mě ale baví glosátorský přístup, pozorování s odstupem.

Žiješ ve Zlíně, pracuješ v Praze. Jak se to přihodilo?

Řada mých spolužáků ze zlínské filmové školy odešla do Prahy na FAMU, vazby zůstaly a prohlubovaly se... Jezdím sem každý týden na dva tři dny, i když té doby, co mám dcerku, se snažím být doma co nejvíc. Sice tak přijdu o spoustu zajímavých akcí, ale zase mi to dává odstup od specifického pražského prostředí. Funguju tak čtvrtým rokem. Je fakt, že ve vlaku trávím hodně času.

Pracuješ tam?

Někdy ano, za čtyři hodiny se dá zvládnout administrativní práce nebo jednodušší věci… Jindy spím nebo si ujasňuju myšlenky.

Když jsme jeli na reportáž k Martinu Žufánkovi, říkal jsi, že děláte domácí pálenky. Je to rodinná tradice?

Máme sad s meruňkami a jabloněmi, jeden na Hané, druhý na Slovácku, k tomu kraji to patří. Spousta kamarádů dělá domácí pálenky, takže si vyměňujeme vzorky a navzájem se chválíme. My se vždycky sejdeme s tátou a se švagrem, posbíráme ovoce, děláme kvas a pak jedeme do pálenice… Je to spíš koníček, průměrný roční výtěžek je tak patnáct litrů. Ale je to z tvého ovoce a víš, že v tom není nic špatného.

Co vaření?

Moje žena je taky na volné noze – překládá a tlumočí z angličtiny a ruštiny –, tak se ve vaření střídáme. Je to kreativní činnost, zároveň děláš něco rukama, to je fajn. Mám slabost pro klasická jídla typu gulášová polévka, guláš s knedlíkem, svíčková... Přečtu si recept, ale nikdy se ho nedržím doslova.

Seznámili jsme se při focení steaku krok za krokem v Čestru. Napadlo tě někdy, že by ses specializoval na focení jídla?

Mě spíš zajímá atmosféra kolem, jak vypadá kuchyně, kuchaři… Baví mě fotit i nástroje, nože, prkýnka – motivy, které s vařením souvisí. Které v sobě nesou stopu jídla.