Michal a Helena, prodejci Nového Prostoru, které svedla dohromady právě práce kamelota, se letos v létě vzali a do Lokálu v Dlouhé chodí společně. „Máme dokonce i oblíbený stůl, dvěstějedničku,“ říká novomanželka. Kromě jídla a atmosféry vyzdvihují zejména lokální obsluhu. „Všichni se usmívají a chovají se vždycky profesionálně,“ zdůrazňuje Michal s tím, že pro prodejce streetpaperu to není běžná záležitost.

Potvrzuje to i Richard, další prodejce, jehož trable začaly ve chvíli, kdy ho oklamal nejlepší kamarád. „Často mě, když vidí průkazku, do restaurace ani nepustí, a to peníze mám,“ shrnuje smutnou realitu Richard, jinak vášnivý čtenář. V Lokále se cítí být stejným zákazníkem jako ti platící.

Hrdina pod mostem

Všichni se shodují, jak je pro ně důležité mít možnost dát si aspoň jednou denně teplé jídlo. Jelikož peněz není nazbyt, jídelníček prodejců a průvodců se skládá převážně z levných studených pochutin, jako jsou uzeniny, pečivo a saláty. „Jenže teplé jídlo je teplé jídlo. Na člověku je při prodeji časopisu poznat, když je hladový, a nepomůže to,“ vysvětluje Veronika a pánové přikyvují

U jednoho z vedlejších stolů dojídá darovaný oběd další z nových hostů Lokálu, pan Václav, prodejce Nového Prostoru, toho času přespávající pod Hlávkovým mostem. Když si k nám Václav po jídle přisedne, ohromí nás tím, že se právě dozvěděl, že od prezidenta obdrží státní vyznamenání Za hrdinství. „Já přitom nejsem hrdina,“ krčí rameny Václav, který zachránil život známému, když se začal dusit.

„Jednou se k houslím vrátím!“

Průvodkyně Pragulicu Helena tiše mluví o tom, že nemá Obědu pro dalšího co vytknout. Po letech závislosti teď Helena nebere drogy a snaží se poskládat svůj život dohromady – v blízké době se snad s přítelem přestěhují ze stanu v Hostivaři do azylového domu.

U stolu se potkáváme taky se dvěma nováčky z Pragulicu, Danem a Vojtou. Dan provádí jen krátce a Vojta má první prohlídku teprve před sebou. Dan, vystudovaný památkář, žije na ulici osm let a v Lokálu je poprvé; stejně tak Vojta, který býval houslistou orchestru Národního divadla. Housle pořád má, ovšem v azylovém domě není možné zkoušet. Přesto věří, že se ke hraní vrátí.

Chceme vás potkat!

Když probíráme jejich situaci, ukáže se, že všichni u stolu mají podobné zkušenosti – většina kolemjdoucích se proti lidem bez domova vymezuje a vnímá je jako masu, nikoliv jako bytosti s individuálními, nezaměnitelnými příběhy. Přitom, jak poznamenává Richard, „každý, kdo žije v nájmu a pracuje za mzdu, je jednou nohou na ulici.“ O to víc oceňují, když se společnosti jako Ambiente snaží veřejnosti problém bezdomovectví osvětlit. „Musíme s lidmi mluvit a oni musí chtít poslouchat,“ dodává Richard.

Ptám-li se, jak projekt vylepšit, noví štamgasti se shodují, že by rádi s těmi, kdo Obědy pro dalšího kupují, někdy setkali a poděkovali jim osobně. Po pár hodinách se rozcházíme každý svým směrem a já přemýšlím o všech příbězích a postřezích, které jsem právě vyslechl. Loudám se – a u výčepu kupuju jeden Oběd pro dalšího...