Vyplatí se Česku investovat do spolupráce s Michelin Guide? Jsem přesvědčený, že ano. Michelin totiž má celospolečenský význam. Mluvím nejen za sebe jako podnikatele, ale hlavně za Česko, na které jsem hrdý.

Vládou placené agentury a organizace ročně utrácejí stovky milionů za kampaně, které mají tuzemské i zahraniční turisty motivovat k poznávání nejrůznějších českých i moravských měst a regionů. Většina návštěvníků však stále směřuje na jediné místo – do Prahy. Právě Michelin Guide má přitom potenciál přilákat turisty do Olomouce, Karlových Varů, Brna a Ostravy nebo třeba na Šumavu, zkrátka všude tam, kde se podaří udělat „zářez“ v průvodci, a posílit tak cestování, které přispívá k regionálnímu rozvoji. Je prokázáno, že tento přístup funguje a že skutečně posiluje celý region, jelikož zároveň zvyšuje tržby za ubytování a všech navázaných služeb. Spousta zemí z toho dokáže těžit. Jsem přesvědčený, že by u nás následovala další ocenění a zápisy v průvodci, například v Olomouci i Brně skoro jistě.

Vlády mnoha států všemožně podporují cestování za jídlem a investují do jeho propagace nemalé částky. Řada z nich přitom uznává, že nikdo není renomovanější a důvěryhodnější než Michelin Guide, a to i navzdory pochybnostem, které se kolem něj čas od času vynoří. Legendární červená knížka zkrátka tvoří součást západní kultury, podobně jako architektura, galerie nebo operní scény.

Každá země je přirozeně hrdá na svou národní kuchyni. I my bychom si měli uvědomit, že české jídlo je součástí našeho kulturního dědictví – naší identity, která v posledních osmdesáti letech utrpěla hluboké rány.

Michelin Guide nabízí nástroj, jak reprezentovat kulinářské češství na té nejvyšší úrovni. Být na seznamu oceněných restaurací je podobný úspěch jako být nominován na olympiádu nebo na Oscara a podniky, které na toto ocenění aspirují, patří mezi vrcholová pracoviště v celém oboru – přitahují mladé talenty a jsou vzorem pro všechny, kteří dělají svou práci poctivě, odborně a s láskou. Šéfkuchaři takových restaurací navíc pozitivně ovlivňují potravinářský průmysl i zemědělství a šíří osvětu, která má dosah v široké společnosti.

Existují výzkumy a čísla, která to dokazují. Nejvěrohodnější jsou však pro mne výsledky našich vlastních restaurací. Po získání ocenění v průvodci, a dokonce i při zápisu do průvodce, se tržby znásobily. To se s největší pravděpodobností děje i v jiných podnicích, které do něj byly zařazeny. Každopádně jen v naší skupině odhadujeme příliv tržeb ve výši několika desítek milionů ročně, a nejde jen o samotné tržby v oceněných restauracích – důležitou roli hrají veškeré navázané příjmy v rámci tzv. multiplikačního efektu.

Roční investice ve výši 10 milionů se tedy vyplatí už jen z ekonomických důvodů. Bohužel restaurace samy, vzhledem k nezávislosti průvodce, nemají žádnou možnost, jak ke své propagaci v něm přispět. Osobně bych jí určitě využil, ale poněvadž to není možné, zůstáváme rukojmími úředníků, kteří nevědí, jak zareagovat, a zřejmě nevidí nepopiratelný přínos Michelin Guide pro celou Českou republiku. Vládou financované agentury mají vlastní zájmy a nedokážou zprostředkovat věcnou diskusi s odborníky, kteří situaci v gastronomii opravdu rozumějí, a tak se jen hašteří v médiích a mlží. V každém případě platí, že neuzavření smlouvy se společností Michelin by bylo obrovským krokem zpátky a způsobilo by mezinárodní ostudu, kterou si my, kteří pracujeme v pohostinství, nechceme snad ani představovat.