Nemusíme se ptát, zda mohou být ženy dobrými šéfkuchařkami. Stačí projít si seznam Pellegrina – Dominique Crenn, Nancy Silverton, Elena Arzak, Ana Roš a spousta dalších dokázaly, že schopnosti a pohlaví spolu nesouvisí. Otázkou však zůstává, jak často ženy dosáhnou na status šéfa. Ženská autorita totiž často zůstává uzavřená mezi čtyřmi stěnami domácí kuchyně. Šéfkuchařky se tak musí poprat nejen s těžkou prací, ale především s nároky rodiny a s nepříjemnými stereotypy.

Šéfkuchařky stále vnímáme spíš jako výjimky – vždyť i náš jazyk se teprve učí pojmenovávat nové pozice žen ve světě práce. „Symbolické systémy a jazyk mají velký vliv na společnost. Pro některá povolání máme výrazy jen v mužském rodě – když se řekne kuchařka, vybavíme si spíše knihu, ženu v domácnosti nebo ve školní jídelně,“ upozorňuje socioložka docentka Iva Šmídová.

Můžou za to média?

Šéfkuchařka Alexandra Guarnaschelli prohlásila, že média se o ženy na téhle pozici zajímají jen proto, že vybočují z normy, zatímco o šéfkuchařích se píše kvůli jejich umění a talentu.

Iva Šmídová k tomu říká: „Máme tendenci dělit svět na mužský a ženský. Některé role ženy vnímáme jako přirozené, přitom sociologie dnes jasně ukazuje, že jde o důsledek historického a společenského vývoje.“ Příklad? „Když doma vaří žena, bereme to jako samozřejmost, zatímco když se k plotně postaví muž, obdivujeme ho. Podívejte se na reklamy – muž je prezentovaný jako expert a žena jako hospodyňka.“

Přestože se i gastronomie, stejně jako jiné obory, postupně feminizuje, představy o ženě v rondonu ještě úplně nedoběhly naši dobu. Známé kuchařky proto většinou raději nestojí v profesionální kuchyni, ale natáčejí televizní pořady, sepisují domácí recepty a tvoří food blogy, zatímco muži otevírají nové podniky, sbírají michelinské hvězdy a udávají trendy. Média chválí šéfkuchaře za perfektní techniky a inovace, zatímco šéfkuchařky získávají uznání hlavně za dřinu a to, jak ji dokážou skloubit s rodinným životem.

Buď kuchařka, anebo matka

Dřív ženy udržovaly oheň, později si stouply k plotně. Nevaří na ní však degustační menu, ale jídlo pro manžela a děti. I šéfkuchařky, stejně jako jiné ženy ve vedoucích pozicích, se logicky dostávají do konfliktu mezi rodinou a prací. Jednak je to věčný souboj s časem, jednak má společnost tendenci posuzovat úspěch ženy podle toho, jak zvládla roli matky. To je pro šéfkuchařku složité – na jejích bedrech leží péče o rodinu i o restauraci.

Stěžejní je tedy rozhodnutí a podpora blízkých. „Nebylo to jednoduché. Když jsem musela kojit, měla jsem miminko v kuchyni a občas mi ho pohlídali i hosté,“ vzpomínala Ana Roš na pražském Culinary Symposiu.

Ženy krmí, muži soutěží

Jedním z důvodů, proč se v profesionálních kuchyních převládají muži, je soutěživost. Tedy spíš (mužské) ego, které se rádo povyšuje nad ostatní a těžko vyrovnává s rolí podřízeného, natož když má poslouchat rozkazy ženy.

„Kluci jsou obecně víc soutěživí a často vaří proto, aby se vyšplhali mezi nejlepší, zatímco holky mají potřebu krmit lidi. Já jsem taky vyměnila práva za rondon, protože mě baví dělat lidi šťastnými,“ říká kreativní šéfkuchařka Ambiente Jana Bilíková. Šéfkuchařky obvykle nevaří pro slávu, toho se však drží i mnozí šéfkuchaři. Mistrem a mistryní se totiž stávají ti, kteří se nesrovnávají a nevaří proto, aby to ostatním natřeli, ale aby zlepšili svět okolo sebe.

Rozdíl na talíři

Genderovou optikou se díváme taky na talíře, i když si to leckdy ani neuvědomujeme. Jídla šéfkuchařů bývají popisována jako chuťově výrazná, intenzivní a odvážná, pokrmy od šéfkuchařek spíš jako tradiční, domácká, utěšující a připravená s láskou. Přitom každý šéfkuchař a každá šéfkuchařka mají svůj individuální styl. Tvrzení, že mají ženy větší cit pro detail a že jejich práci řídí emoce a hormony, je stejný nesmysl jako názor, že jsou všichni kuchaři agresivní, přesní a racionální.

„Skutečná profesionalita vychází zevnitř a překračuje práh restaurace. Ti nejlepší vytvářejí na talíři něco, co má přesah – třeba i do celého světa,“ zdůrazňuje Jana.

Zůstat ženou

Spousta kuchařek odkládá ženskost v šatně. „Když chce žena vstoupit do profesního světa šéfkuchařů, vzdává se tak části své genderové identity a ženství, aby ukázala jen svou profesionální tvář. Přijímá veřejný mužský svět a musí hrát podle jeho pravidel,“ tvrdí Iva Šmídová.

A přitom právě ženskost vnáší do kuchyně řád, empatii, organizovanost a jemnost, ale také harmonii a jiný pohled na věc – benefity, které mohou celý tým (a samozřejmě i výsledek) jedině obohatit. „Někdy si ten tlak vytváříme samy a zakazujeme si ukázat emoce nebo poprosit o pomoc, protože se chceme klukům vyrovnat a přesvědčit je, že to dáme, i když se to po nás vůbec nevyžaduje,“ upozorňuje Jana.

Práce v kuchyni není pro princezny, ale i tady je důležité zůstat sama sebou. Samotní kuchaři potvrzují, že když je žena příliš hrubá a drsná, připadá jim směšná a paradoxně u nich ztrácí respekt. Podle některých by si měla šéfkuchařka zachovat ženskost a sehrát spíš roli starší sestry anebo matky, to jsou totiž dvě důležité autority v životě každého muže.

Cestu do mužského týmu urychlí pokora a nadhled. Kolektiv obvykle dobře přijme ženy, které potichu ukážou své schopnosti, neberou si všechno osobně a zároveň od začátku nastaví hranice. Ty by neměly narušit ani stereotypy, ani nevinné vtípky.

Rovným dílem

Gastronomii už dávno nejde jen o nakrmení těla, ale taky o nasycení duše, a potřeba nejsou jen silné paže, ale především silné osobnosti. Úspěšné restaurace neřeší, jestli vede kuchyni muž, anebo žena, a většina kuchařů se shoduje na tom, že je pro ně důležitější charakter než pohlaví. Rondon se tak stává uniformou, která sjednocuje, hlásá rovnost a dává příležitost se prosadit.

Ženy se v posledních letech nebojí přihlásit o kuchařské slovo a svoji sílu i vize šíří ve formě organizací a symposií jako například WCR nebo Parabere Forum. Kromě skvělých konceptů a dobrého jídla vnášejí do gastronomie extra porci lásky, harmonie a sdílení.

Rada na závěr – pro ni i pro něj: Nezapomeňte, kdo jste, a respektujte, kdo jsou ostatní!

Zdroje: Paul Sorgule, Everydaysocilogyblog – Stacy J. Williams, Charlotte Druckman (University of California): Why Are There No Great Women Chefs?