Před časem jsme se přestěhovali. V rámci průzkumu okolí jsem se jednoho vlahého večera ocitl v zahradní restauraci penzionu Větrník. Chtěl jsem si dát jen něco malého k snědku a zahnat žízeň. Po chvilce přišel číšník, střední věk, na první pohled zkušený matador. O tom, že tohle řemeslo dělá pěknou řádku let, nebylo pochyb. S přehledem sám zvládal celou zahrádku a nechyběla mu přirozená elegance… Pozoroval jsem ho se zájmem a zdálo se, že je perfektní. Pak to ale přišlo.

Mladému páru, který již dojedl hlavní chody, znovu předkládá lístky a koncertuje: „Dáte si dezertík? Můžu nabídnout kávičku? Digestivek?“ Zpozorním. V hlavě mi okamžitě naskakuje vzpomínka na americkou lektorku v newyorském Culinary Institutu, která nás už tehdy prosila: „Nikdy nepoužívejte zdrobněliny v hovoru s dospělými!“ „A jakou máte kávu?“ ptá se mladík. „Presíčko, kapučínko nebo latté,“ pohotově sází číšník. Je to takřka učebnicový příklad plejády zdrobnělinek, líp bych to nesvedl.

Čas od času zaslechnu podobné výrazy i v našich restauracích. Vím, občas se to dere z pusy tak nějak samo, dobře si na to vzpomínám. A tak jediné, co nám zbývá, je zkrátka se hlídat. Anebo si to užít, když přijdou malí hosté – v Pizze Nuova to mají o něco jednodušší…

Text v vyšel v Anovinách, měsíčníku pro zaměstnance podniků Ambiente.