Byla to shoda okolností. Když jsme si domlouvali návštěvu na farmě, dozvěděli jsme se, že přesně ten den tam přijede také parta šéfkuchařů z Ambiente. Chystá se totiž spolupráce, o které tu ovšem ještě nemůžeme prozradit nic přesnějšího. Nicméně měla by to být velmi lahodná záležitost…

Každopádně jsme pak rajčata všemožných barev a tvarů ochutnávali společně: červená, žlutá, dokonce černá (byť ta ještě nebyla úplně zralá, jak nás varovala naše průvodkyně, vedoucí farmy Lenka Křížová), cherry i maxi, dokonce papriková rajčata. „Ta budí velký zájem, když je vozíme na trhy, včetně pražské Náplavky. Lidé se ptají – tak je to rajče, nebo paprika…?“ směje se Tomáš Zídek, který na farmu dohlíží z detašovaného pracoviště v Praze.

Oral jsem, sil jsem

Není však žádný farmář-teoretik: o vše, co je bio a eko, se zajímá už od osmdesátých let, kdy působil v hnutí Brontosaurus. „Ještě za totality jsme s přáteli složitě zorganizovali exkurzi na biofarmu do Norska, jelo nás tam tenkrát čtyřicet ekologů,“ vypráví pan Zídek. „Když nám farmář začal vysvětlovat, o co jde, nikdo tomu nerozuměl. Pak jsem si ale vzpomněl na své zemědělské vzdělání a začal jsem chápat, o čem mluví. A hrozně mě to chytlo.“

Po revoluci pracovně navštívil desítky ekologických farem po celé Evropě, a mimo jiné spoluzaložil pražské eko centrum Toulcův dvůr. „Celé to vymyslela Emilka Strejčková. Ona měla na starost dětičky, já hospodaření. Oral jsem, sil, choval dvanáct burských koz… Občas mi utekly na autobusovou zastávku, zřejmě se chtěly podívat do centra,“ vzpomíná na devadesátá léta.

Na farmě v Olešné ovšem žádná zvířata neuvidíte. Přecházíme z foliovníku do foliovníku. „Vnitřní plocha činí asi hektar,“ odhaduje Tomáš Zídek. Je typické srpnové vedro, dobrých třicet stupňů, a uvnitř prosklených hangárů si cítíme jako v sauně. Přesto nemůžeme odolat a ochutnáváme další druhy rajčat a později i paprik, včetně efektně fialových. Chutnají… jako papriky.

„Jelikož hospodaříme v biorežimu, musíme mít bioosivo a soustředit se na rezistentní odrůdy,“ vysvětluje náš průvodce. Jejich složení stále ladí a tak to bude i v dalších letech. „Bydlím na kraji Prahy a mám dvě zahrádky. Tam si odrůdy testuju, a co se osvědčí, to pak nařídím tady,“ poznamenává pan Zídek s úsměvem.

Dravé vosičky & Co.

I když od začátku hospodaří v biorežimu, certifikát „bio“ mají zatím jen čtyři foliovníky. „U ostatních jsme ve druhém roce přechodného období. První rok o tom vůbec nesmíte mluvit, druhý rok už ano,“ říká. Mimochodem původně tu byla školka, odborně řečeno zahradnictví pro pěstování lesních dřevin.

„Moc se nám to tu líbilo, ale snadná přeměna to tedy nebyla,“ připouští Tomáš Zídek. „V první řadě jsme zjistili, že původní skleníky se využít nedají, protože by to bylo neefektivní. Topení by stálo sto tisíc měsíčně! Takže jsme se po prvním roce rozhodli, že se postaví dvanáct moderních foliáků s automatickým větráním i zavlažováním, a pustili se do pěstování rajčat, papriky, okurek, trochu i bylinek.“

Nejprve ovšem museli zlepšit kvalitu půdy. „Sice v ní nejsou žádné staré zátěže, ale byla tu vyloženě hlušina. Takže jsme sháněli ornici. Nakonec jsme se rozhodli pro substrát vyplozený žampiony z výrobny v Soběslavi, která je odsud kousek. Kytky v něm rostou úplně nádherně,“ pochvaluje si pan Zídek. „Kromě toho máme dobrou spolupráci se sousedem farmářem, který má tady za Vltavou velkou výrobnu biomléka. Bereme od něj hnůj na kompostování.“

A co říká na oblíbený jízlivý vtip, že biofarmář se od běžného zemědělce liší tím, že stříká v noci? „Legrace je v tom, že my taky stříkáme – ale jen povolenými přírodními prostředky,“ reaguje pohotově a následuje bryskní přednáška o typech postřiků.

Kromě nich tu vsadili i na drobné zvířectvo, a tím myslíme velmi drobné: „Ve spolupráci s Biocontem z Brna nasazujeme proti mšicím dravé vosičky. Měří 1–2 mm, takže prakticky nejsou vidět. Nakladou do mšic vajíčka a zahubí je tím. Na svilušky, byť jsme s nimi zatím neměli problém, ale ve foliákách se mohou vyskytnout, se zase kupují draví roztoči,“ vysvětluje se zaujetím.

„Na opylování rajčat jsou nejlepší čmeláci. Odborníci se totiž shodují na tom, že když se rajče opylí, má lepší chuť. Takže máme dva čmelníky, a ještě uvažujeme o tom, že bychom zaangažovali nějakého včelaře. U cuket jsme totiž letos měli problém s opylením, a když cuketa není dobře opylená, tak má semínka jenom ze začátku. Konec se zužuje do špičky a pak shnije.“

Plevel? Ne, doprovodná rostlina!

My ovšem na celé farmě nic shnilého neviděli. Zásadnější šanci tu nemá ani plevel, právě díky fólii. „Ale nemyslete si, i tak se kolikrát stane, že v díře vedle rajčete vyroste něco, co tam nemá co dělat. Ten je potřeba vytrhnout, ovšem tak, abyste nevyškubli i rajče,“ usmívá se pan Zídek. A hned dodává, že správný eko farmář nemluví o pleveli, nýbrž o doprovodných rostlinách. „V podstatě nevadí, že tam jsou, jen se nesmí moc vysemenit a přerůst ty kulturní.“

Jdu do sebe a přemítám, jestli u nás na zahradě momentálně nejsou doprovodnými rostlinami spíš jahody, ale náš průvodce mě rychle probírá ze zamyšlení. „Podívejte tady na ty barevné papriky! Ty jdou na trzích na odbyt nejvíc,“ pochvaluje si a dodává, že pravidelně prodávají na trhu v Písku, v Milevsku, někdy i na pražské Náplavce.

Kromě toho jejich zeleninu nabízí distribuční sítě typu Fresh bedýnky nebo Country Life. „A pořád je to málo! Proto letos pracujeme hlavně na odbytu a chceme se na něj zaměřit i do budoucna,“ konstatuje pan Zídek.

Tohle je totiž jeden z největších problémů biozemědělství a také faktor, který produkty zbytečně zdražuje. „Musíme rajčata a papriky vozit v malém na velkou vzdálenost, zatímco konvenční zemědělci, hlavně zahraniční, ale i ti čeští, mají centrální sklady. Produkty tam navezou ve velkém a obchodníci i dodavatelé třeba restaurací si tam pro zeleninu jezdí.“

Proto je jeho snem vytvořit podobný praktický systém i pro biozemědělce. „Na příkladech z Německa nebo Rakouska vidíme, že to jde. Věřím, že se to časem podaří i u nás. O bio je stále větší zájem, tak proč by to nemělo jít?“ uzavírá optimisticky.