Kdy a jak proběhl tvůj přijímací pohovor do Ambiente?
Bylo to v roce 2008, krátce potom, co jsem dala výpověď v AmRestu, kde jsem dělala šéfku HR oddělení pro Čechy a Maďarsko. Rozhodla jsem se, že chci pracovat sama na sebe. Moje bývalá kolegyně bydlela na stejném patře jako Tomáš Karpíšek, s Ambiente měla sama zkušenost a vždycky o něm mluvila moc hezky. Když jsem ji pak náhodou potkala, dala mi kontakt a řekla, ať to tam zkusím.

Gastronomie mě bavila, a tak jsem se s Tomášem sešla v Mánesce. Pamatuju si, že měl velké zpoždění, čekala jsem na něj asi 45 minut. Působil na mě velmi tichým dojmem, položil mi asi dvě otázky a řekl „bereme vás“. Celé to bylo hodně rychlé. Okamžitě mi zadali zkušební projekt.

Jaký?
Požádali mě, abych provedla personální HR audit v obou Brasileirech. Na základě svých zkušeností z AmRestu jsem měla zjistit, jak tam probíhají personální záležitosti. Byla jsem upřímně překvapená, protože v náborech ani tréninku neměli žádný systém a řád. Všechno se dělo živelně, a přesto to v restauraci fungovalo perfektně. Výsledky a doporučení jsem odprezentovala Tomášovi, Dáňovi i jednatelům, a v tu chvíli jsme si definitivně plácli.

Jaký byl tvůj další úkol?
Udělat z Járy Štorkána, číšníka a manažera v Brasileiru U Radnice, personálního manažera obou brazilských restaurací. Tahle pozice byla úplně nová, takže jsem pak tři nebo čtyři měsíce strávila v restauracích a učila Járu, jak se dělají nábory a jak se vede dokumentace, vytvářeli jsme tréninkové plány a systém hodnocení práce. Plynule na to navázala Akademie.

Akademie?
1. ledna 2009 dostalo Ambiente z EU velký grant na vzdělávání a Tomáš mě poprosil, abych se o to postarala. Stala jsem se šéfkou projektu a dala dohromady tým lidí – převážně šéfkuchaře, manažery a generální manažery –, se kterými jsme to celé vymýšleli a vypracovali učební materiály. Akademie Ambiente trvala díky grantu tři roky a skládala se ze čtyř částí: Pozoruhodná obsluha, Kuchařská akademie, Sommelierská a Manažerská akademie. Sídlili jsme v La Degustation. Pod restaurací se tehdy zrekonstruovala školicí místnost a tréninková kuchyň, ve kterých se v pravidelných cyklech konaly workshopy.

Stala se z tebe učitelka?
To ne. Stala jsem se mentorem, který dohlížel, aby se všechno připravilo a poté dělo tak, jak má. Interní trenéry jsme hned na začátku udělali z našich manažerů a šéfkuchařů, externí školitele jsme zvali jen občas, hlavně v rámci kurzů pro sommeliery. Nebo třeba když jsme s Filipem Trčkou a Zbyňkem Skalickým rozšiřovali téma Specifický host o zážitkové workshopy.

Přišli k nám například vozíčkáři z Jedličkova ústavu nebo lidi ze sdružení pro nevidomé. Poslepu a s hůlkou jsme s nimi absolvovali cestu do protějšího Lokálu, kde jsme si museli objednat a sníst nějaké jídlo. Bláhově jsem si myslela, že buchtičky se šodó budou chytrá volba. Spletla jsem se, buchtičky byly všude okolo, jen ne v mojí puse.

Byla Akademie povinná?
Ne, účast byla dobrovolná a zdarma. Snažili jsme se, aby všechny kurzy byly inspirativní, zábavné a zároveň propojovaly lidi z různých restaurací. Myslím, že právě tahle kombinace přitahovala. Na některých workshopech jsme měli i přetlak zájemců. To se stalo třeba v případě přednášky enologa, pana Josefa Balíka s tématem Vady a choroby vína. Sice jsme celou dobu pili jen zkažená vína, ale kurz to byl parádní. Akademie byla přelomová a všichni na ni dodnes vzpomínají. V české gastronomii takové vzdělávání tehdy rozhodně nebylo běžné a myslím, že není dodnes.

Měla jsi v té době vůbec čas věnovat se i jiným úkolům?
Paralelně s Akademií jsem dál dělala personalistku. Když někde v Ambiente potřebovali lidi, zavolali si mě. Tenkrát jsem do kanceláře skoro nechodila, trávila jsem čas hlavně v restauracích a pomáhala lidem tam. Na konci každého projektu se objevil nějaký nový. Když Akademie skončila, se šéfem provozu Mírou Bouchalem jsme se pustili do přípravy značky Lokál. Vypracovali jsme systém provozních a personálních pravidel, kterými se pak řídily všechny další Lokály. Nabírala jsem personál, vymýšlela tréninkové plány pro manažery i proces náboru, ladila jsem knížku standardů Vítejte a způsob zpětné vazby. Bylo toho dost.

Taky jsi otevírala a otevíráš další restaurace, je to tak?
Projekty mě baví. Mám ráda, když můžu být u zrodu nového nápadu, podílet se na jeho rozvoji – a když všechno funguje, jak má, jít zase dál. Po Lokálech jsem byla součástí projektových týmů, které chystaly jednu pecku za druhou – Školu čepování s Lukášem Svobodou, Hospodu v NY, Čestr, Naše maso, Esku a naposledy Grils. Hledala jsem řezníky, pekaře, kuchaře a dávala řád personální oblasti.

Prostředí číšníků a kuchařů je dost svérázné a převažují v něm chlapi. Jak sis na to zvykla?
Celkem rychle. Vyrůstala jsem mezi kluky a jejich svět mi byl odjakživa bližší než ten holčičí. Nikdy jsem neměla pocit, že by mě kolegové nerespektovali, protože jsem žena. Na začátku samozřejmě zkoušeli, co umím, ale když viděli, že nemám jenom načtenou teorii, ale mluvím ze zkušenosti, přijali mě mezi sebe.

Zásadně na nikoho nechytračím, nikomu nic nevnucuju, ráda se směju a vím, že je dobré, když se manažeři cítí být vtažení do projektů. Předložit hotovou věc bez jejich spoluúčasti se nevyplácí. V AmRestu jsem měsíc balila twistery na I. P. Pavlova a poznala jsem, jak je práce v provozu těžká a nedoceněná. A taky že každý má svůj příběh. Lidí v provozu si opravdu vážím a myslím, že to na mně poznají. I díky tomu jsem si získala jejich důvěru.

Potkáváš se se spoustou lidí. Pořád tě to baví?
Ano. Zvlášť ráda mám setkání, kterým říkám „schůzky jen tak“. Když se mi v rukou objeví zajímavý životopis, pozvu dotyčného na kávu nebo na procházku, promluvíme si a občas z toho vyplyne, že ho vlastně budeme potřebovat. Mým úkolem je přivádět lidi zvenku, ale taky propojovat lidi uvnitř Ambiente. Nedávno mi zavolala jedna slečna servírka z Brasileira, jestli bychom se nesešly, protože se chtěla posunout dál a nevěděla jak. V hlavě se mi vynořilo, že v Café Savoy hledají sommeliera bez zkušeností a že ona má ráda víno. Za chvíli tam nastupuje a úplně teď září štěstím.

Čeho si všímáš u přijímacího pohovoru?
Hodně pozoruju, jakou má ten člověk energii, jestli je pozitivně nastavený a nadšený. Občas navrhnu „chodicí“ schůzku s kávou v ruce – někteří lidé se tak líp uvolní. A taky pokládám otázku „proč“, jedině tak se dostanu k podstatě věci. Povídám si se zájemci nejen o jejich pracovních zkušenostech, ale taky o tom, co dělají v osobním životě, co je baví, kterou restauraci mají rádi nebo kterou knížku naposledy četli. Obvykle platí, že čím víc má člověk aktivit, tím je produktivnější i v práci. Hledám aktivní osobu, která se chce učit a zároveň v sobě má pokoru, protože v Ambi se stoupá odspodu. Manažerem se tady nikdo nenarodil.

Existuje vlastnost, kterou Ambi vyžaduje?
Napadá mě týmovost. Loktař a individualista v Ambi neobstojí.

V čem se Ambiente odlišuje od jiných firem?
Z mého pohledu je Ambiente jiné v tom, že si v něm může najít místo úplně každý. Stačí chytnout příležitost za pačesy a dělat věci správně a svědomitě. Dneska pracuje v Ambiente asi devět set lidí, i tak tu zůstává neomezené pole možností. K tomu „jinému“ patří i lidský pohled a úcta k hostům i kolegům, což nám svým jednáním dennodenně připomíná Tomáš Karpíšek. Vlastně už by ani nemusel chodit do kanceláře, ale je tam stejně často jako ve všech restauracích. Spoustě lidem pomohl a stále pomáhá už jenom tím, že se o ně zajímá.

Pamatuji si historku z doby, kdy vznikalo Naše maso. V rámci projektu se řešil obalový materiál. Celý tým se přesunul do výrobny uzenin v Navrátilce, kde jsme asi tři hodiny vymýšleli a zkoušeli, jak nejlíp zabalit třeba tlačenku nebo párky. Po celou dobu tam s námi byl i Tomáš. Mimo jiné vymýšlel variantu, jak zabalit salám tak, aby si chlap mohl v noci tajně vytáhnout kolečko a manželka ráno nic nepoznala. Tohle je Ambi.

Jaké nejzajímavějšího podle tebe Ambiente nabízí?
Jako největší plus vidím nekonečnou řadu příležitostí. V Ambiente můžeš cokoli. Pokud přijdeš s nápadem, který dává smysl, můžeš ho rozvíjet a pracovat na něm. Příběhy našich lidí na Zapoj se ukazují tři hlavní výhody: smysl, mistrovství a hranice, které si každý vytyčuje sám. Je jen na tobě, do kterého „výškového“ tábora dojdeš – nikdo tě tam nenutí vyšlápnout, ale příležitosti dostáváš pořád.

Nikomu neslibujeme, že bude zítra spolumajitelem, může však ukázat, co v něm je. Navíc se ti vytříbí chutě a začneš přemýšlet o tom, co nakupuješ a jíš. Poznáš tu spoustu zajímavých lidí, borců, kteří jsou přitom velmi pokorní. K benefitům počítám i zaměstnaneckou kartičku nebo čím dál lepší personálky, možnost potkat se s Tomášem Karpíškem, ptát se a vzdělávat se.

Co to znamená být Ambi?
Ambi člověk je zdravě urputný, houževnatý a pořád se něco učí. V téhle firmě ti neřeknou jak, jen ti vysvětlí proč a nechají tě, aby sis sama našla postup. Když se zeptáš, někdo ti poradí, ale úkoly se tu rozdávají bez instrukcí. Být Ambi člověk znamená mít smysl pro humor a selský rozum, chuť dělat práci pečlivě a využívat šancí. A je to člověk vztahový, záleží mu na lidech a ví, že jako oddělená jednotka by nezvládl nic. Myslím si, že Ambi lidé neznají pracovní dobu od do, což ovšem neznamená, že pracují 24 hodin denně 7 dní v týdnu, ale že své úkoly plní s odpovědností a hrdostí.

Jaká je DNA lidí z Ambiente?
V krvi jim koluje profesionalita a přesvědčení, že dělají dobrou věc. Zároveň se ale nebojíme chyb a dělíme se o know-how i s lidmi zvenku. Pracuje se tu perfekcionisticky, ovšem nikdo netvrdí, že jsme perfektní. To, co chceme lidem říct, raději ukazujeme, než vykřikujeme. V DNA máme společný pohled na věc. Lidé, kteří tu pracují, vědí, že hostům nemusíme lhát, že chceme a můžeme dělat věci tak, jak se má – poctivě. V kuchyni i v kanceláři.