Pokud zatím nemáte vysněné místo, zato chuť poznávat a učit se, v první fázi vám pomůžou s hledáním sociální sítě. Většina restaurací je na nich dost aktivních; mezi kuchaři funguje asi nejlíp Instagram. Kromě toho si projeďte žebříček San Pellegrino 50 Best (ale vezměte celou stovku) a mrkněte na nejnovější zahraniční kuchařky. Inspirovat vás můžou i Fine Dining Lovers, Eater (pokud jde o americké podniky) anebo kuchařské dokumenty na Netflixu (jejich části lze vidět i na Youtube) typu Mind of a Chef nebo Chef's Table.

Moje nejoblíbenější a nejspíš i nejefektivnější metoda? Zeptat se tří nejlepších kuchařů, které znám, kam by jeli oni, kdyby mohli vyrazit na stáž úplně kamkoli. Jejich tipy si pak ověřím prostřednictvím zmíněných kanálů.

Přiznávám, že si destinace vybírám i podle ročního období a počasí. Do Austrálie je dobré jet, když tam mají jaro nebo léto (tedy během evropské zimy), do severských zemí by mě přes zimu asi nikdo nedostal. Jaro a léto je z logiky věci lepší, pokud se chystáte do restaurace, která má vlastní zahradu nebo farmu, abyste jen nekoukali na metr sněhu, kam vám ukážou se slovy: „A tady to v sezoně všechno pěstujeme.“ Jen u Londýna je to víceméně jedno, tam je hnusně a deštivo skoro pořád.

Průvodní dopis a CV

Žádost o stáž není žádost o ruku ani skok s padákem! Tak to moc neoddalujte a ničeho se nebojte. Stačí poslat e-mail. Při dnešním nedostatku kuchařů je dost pravděpodobné, že pokud vám odepíšou (kuchaři nejsou velcí fanoušci administrativy, takže se sem tam nějaký ten vzkaz ztratí), tak vás taky vezmou.

E-mailem je třeba zaujmout natolik, abyste vzdálené kolegy motivovali k rozkliknutí životopisu, což rozhodně není automatické. Zase tam ale nepište slohy! Začněte oslovením šéfkuchaře; pokud si nedáte ani tu práci, abyste si zjistili jeho jméno, dáváte tím jasně najevo, že zase takový zájem nemáte.

Co nejstručněji napište, kdo a odkud jste a proč byste rádi zamířili právě k nim (vymyslete něco konkrétního; odpusťte si obecné bláboly a fráze). Většinou vytučním tak šest klíčových slov, která by mohla přitáhnout pozornost a zvýšit šanci, že si můj vzkaz někdo přečte a otevře si i životopis. Už v prvním e-mailu je vhodné navrhnout, kdy přibližně (měsíc nebo roční období) a na jak dlouho (jestli jde o dny, nebo měsíce) byste chtěli přijet.

S životopisem si dejte práci. Když si ho připravíte opravdu dobře, nebudete se s tím pak už muset otravovat znovu, jen do něj budete postupně přidávat nové položky. Nechte si ho přeložit do angličtiny a zkontrolovat rodilým mluvčím.

Ahoj Magnusi… tedy René!

Je pochopitelné, že nechcete sázet jen na jeden podnik. Klidně oslovte dvě nebo tři restaurace, ale nerozesílejte to do všech světových stran! A hlavně si ohlídejte, abyste každou žádost personalizovali. Největší faux-pas vyrobíte, když rozešlete úplně stejnou zprávu na různé adresy a třeba Magnusovi omylem napíšete Ahoj René. Ano, právě takové e-maily si v restauracích rádi tisknou a pro obecné obveselení připínají na nástěnku... Na druhé straně: Pokud vám neodpověděli a vy byste tam opravdu chtěli, buďte trpěliví a pošlete e-mail znova... klidně desetkrát!

Některé restaurace, třeba pařížská L´Astrance, nikde neuvádějí e-mailové spojení. V tom případě – nebo pokud jde o hodně žádaný podnik, takže na sebe potřebujete víc upozornit – jim pošlete dopis, nejlépe psaný rukou, s přiloženým CV. Další možností je donést životopis přímo do restaurace. Největší frajeři jsou ale schopní dorazit rovnou v kuchařském a s pouzdrem na nože přes záda, a se slovy: „Tak jsem tady, jak jste mi psali,“ prostě vběhnou do kuchyně.

A půjčíte mi oblečení?

Pokud dostanete kladnou odpověď, ozvěte se ideálně do tří dnů. Nejspíš vám hned navrhnou možné termíny anebo se zeptají, kdy byste chtěli přijet. Někde vás raději upozorní na minimální délku stáže; třeba v Nomě nebo Fävikenu to jsou tři měsíce. Možná vám rovnou pošlou informace o stáži (restaurace, ve kterých jde o běžnou praxi, už mívají vypracované manuály), a dokonce i upozornění týkající se ochrany informací a formulář pro zdravotní potvrzení (to zatím vyžadovali jen ve Fat Duck).

Pokud nemají takhle propracovaný systém, určitě se zeptejte minimálně na oblečení do kuchyně. Máte si ho přivézt, nebo vám ho půjčí (a budou i každý den prát, což je top varianta)? Není větší otrava, než mít kufr narvaný rondony a kalhotami a pak zjistit, že nic z toho ani jednou nevezmete na sebe. Někde trvají na určité barvě oblečení; ve Fat Duck se nosí výhradně kalhoty s bílo-modrými kostičkami – nikdy v životě už je nevyužijete, ale co naděláte.

Vyptejte se i na boty. V některých podnicích by vás nechali běhat i v růžových teniskách, jinde vyžadují obuv konkrétní barvy a třeba i značky (to se mi zatím stalo jen jednou, ve Švédsku: musela jsem si pořídit šílené farmářské boty skoro za tři a půl tisíce korun). Na závěr vzneste kontrolní dotaz, jestli nemají ještě nějaké další požadavky nebo pravidla, o kterých byste měli vědět. Třeba ve Fat Duck mají vcelku přísná omezení, co se týče vousů, vlasů, parfémů, náušnic a prstýnků, ale to je spíš výjimka.

V dalším díle se podíváme na to, jak zařídit letenky, kde se ubytovat a co si zabalit s sebou. Tedy všechno, co je ještě potřeba provést, než vstoupíte do kuchyně vysněného podniku...