Kapky z historie Lokálů: Tragédie kavárníka aneb Jak se z Jiráta nestala Demínka
Lokál U Jiráta
Sice nevíme, proč manželé Jirátovi opustili skvěle rozjetý hostinec ve Vodičkově ulici, ale dá se soudit, že jim zkrátka majitel domu rázně zvedl nájemné. Jména výčepních následovníků dnes z většiny tvoří už jen zašlé položky dobového pohostinského života, jedno mezi nimi však vyniká – Josef Ignác Demín.
První Demínka byla vlastně jen pár metrů od Jirátovy restaurace, reprezentativní podnik na rohu Palackého a Vodičkovy, kde kavárenský provoz fungoval dlouhá léta. Ten ovšem vedl Antonín Demín, bratr Josefa. Jeho o třináct let mladší sourozenec se u něj vyučil a poté vyrazil „na zkušenou“ do světa. Pravděpodobně odjel do Vídně a následně dál, díky čemuž posléze pracoval i v prestižním hotelu U Černého koně Na Příkopě, kde se ubytovávala skutečná evropská smetánka.
Vinohradská Demínka
Ale jméno Josefa Demína je na prvním místě spojené s jinou lokalitou – v neděli 14. listopadu 1886 otevřel na rohu Škrétovy a Anglické vlastní podnik, luxusní kavárnu s plzeňským sklepem. Spisovatel Adolf Branald o něm napsal: „Měl praxi, vkus i peníze. Zařídil kavárnu v nóbl vídeňském stylu, mramorové stolky, salonek pro taroky, salonek pro šachy, časopisy pro pány, módy pro dámy, prostě luxus.“
Kavárník měl dobré srdce, jeho jméno figuruje ve sbírkách na stavbu kostela svaté Ludmily na náměstí Míru, ale třeba i v seznamech pro pomoc obětem katastrofálních povodní v roce 1890. Za stoly jeho podniku navíc sedávaly neobyčejně zajímavé tváře jako spisovatel Svatopluk Čech, malíř Luděk Marold, buřič Josef Václav Frič, anarchistickou tradici tu zakládali S. K. Neumann, Bohuslav Vrbenský a Fráňa Šrámek. Zašel i T. G. Masaryk a jeho přátelé, stejně jako sportovci ze Sokola a atleti z AC Královské Vinohrady, kteří se tu svůj klub rozhodli přejmenovat na zvučnější AC Sparta. Demín byl zkrátka mimořádně úspěšný a mohl být hrdý. Snad jej právě proto začalo pálit dobré bydlo.
Megalomanský projekt na Výstavišti
Mezi mnoha národními projekty, které restauratér podporoval, byly také velké výstavy v Bubenči. Konkrétně Národopisná výstava českoslovanská v roce 1895 přilákala na dva miliony návštěvníků a měla pro Josefa neblaze osudový význam.
Demínovi se podařilo prosadit mezi vybranou elitu restauratérů, kteří na výstavě mohli postavit své vlastní ukázkové pavilony. Jeho restaurace vznikla podle návrhu pražského architekta Josefa Fanty, jehož rukopis dodnes zdobí Prahu od centrální části Hlavního nádraží až třeba po sgrafita na Wiehlově domě na Václavském náměstí.
Stavební práce zabraly asi čtvrt roku, během něhož na Výstavišti vyrostla dechberoucí dřevěná budova vycházející z lidové architektury, jíž ovšem dominovala vysoká věž evokující Prašnou či Mosteckou bránu. Podnik nesl vlastenecký název „U České koruny“ a nebyla to náhoda. Majitel nechal na purpurovou podušku instalovat kopii svatováclavské koruny a střídavě ji ozařovat osmačtyřiceti žárovkami všemožných barev. Byli tací, kteří říkali, že je to rouhání, a že to hostinskému přinese smůlu. Kdo by takové mrzouty poslouchal?
Restaurace Na Výstavišti sklidila už díky své elegantní podobě mnoho pochval v tisku. Kupříkladu Karel Weis, přední hudebník a skladatel, jehož skladby uváděly i nejpřednější scény jako Národní divadlo nebo dnešní Státní opera, dokonce složil na počest podniku skladbu příhodně nazvanou U Demína. Jenomže přes všechny zmíněné úspěchy nakonec restaurace úspěch nepřinesla. Majitel přecenil síly a – prodělal. Velmi prodělal.
Dluhy, dluhy, samé dluhy
Demín se kvůli výstavnímu pavilonu dostal do tak vysokých dluhů, že zkrátka na vedení luxusní kavárny na Vinohradech už neměl prostředky, a tak ji opustil a nadále se rozhodl soustředit pouze na menší hostinec. Jeho první kroky vedly do Panské ulice u Václavského náměstí. Od srpna 1896 sem zval na roudnické pivo i vévodského kozla, stejně jako na výtečnou dršťkovou polévku hned po ránu. Nechyběly hudební večírky, stejně jako zábavná představení salonní magie, karetních triků či čtení myšlenek. Lidová zábava, jaká by do někdejší honosné Demínky jistě neměla přístup. Ale nový zákazník, nový pán.
Přesto se podniku nedařilo. Snad se sem hostům nechtělo i z toho důvodu, že předchozí majitel František Zdeněk si přímo v podniku vzal život. Hosté se možná přízraku sebevraha zalekli a hospoda dosud renomovaného restauratéra zela prázdnotou. Místo raději ani ne po roce opustil a tím se jeho kroky konečně zkřížily s námi sledovaným Jirátovým hostincem. V květnu roku 1897 zde otevíral pod názvem Restaurant Demín, lákal na vnitřní zahrádku, jídla v každou denní dobu, rovněž pořádal koncerty a chystal se podnik notně rozšířit za pomoci Měšťanského pivovaru v Plzni, který mu pronajal veškeré zařízení. Nešlo to jinak, hostinský na vlastní nábytek už zkrátka neměl peníze.
Oblíbený restauratér byl společenský člověk se silným rodinným zázemím. Svou ženu Marii Hrdinovou si vzal v roce 1873, měsíc před tím, než porodila jejich první dceru Marii. Následovalo ji ještě šest dalších sourozenců, byť se někteří nedožili dospělého věku. Po otevření hostince ve Vodičkově ulici ale Josefa Demína začaly pronásledovat zdravotní obtíže a spleeny související s jeho těžkou situací. Dokonce musel v exekuční dražbě prodat část vlastního nábytku. Někdejší majitel nejluxusnější vinohradské kavárny se na hraně chudoby propadal do těžkých depresí. Stále doufal, že nový hostinec mu znovu přinese jeho někdejší štěstí a znovu mu vrátí ztracené renomé. Bohužel se tak nestalo.
Vše skončilo už 5. června 1897, kdy v odpoledních hodinách zradilo otce velké rodiny srdce. Dožil se pouhopouhých šestačtyřiceti let a zesnul ve stejném domě, v němž otevřel svou poslední restauraci. Dobová matrika o smutné události stručně říká: „Záchvatem srdečním nepředvídaně a náhle zemřel nebyv zaopatřen“.
Tragédie Demínovy rodiny
Následujícího dne proběhlo poslední rozloučení v kostele Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí. Obřadu se zúčastnilo mnoho příznivců jeho podniku i přátel ze spolků, jejichž byl hostinský členem. K poslednímu odpočinku byl – stejně jako později Josef Jirát – uložen na Olšanech.
Bohužel otcovou smrtí rodinná tragédie nekončila. Po nešťastném restauratérovi doslova nezbyl ani krejcar, jenom dluhy přesahující výši deseti tisíc zlatých. Následovalo ponižující vyčíslování hodnoty jednotlivých Demínových svršků či bot za účelem nucené dražby. Jeho mladou ženu Marii, jež teprve nedávno oslavila čtyřicátiny, čekala velmi krušná léta. Nekonečné soudní pře o dědictví a zapravení vysokých pohledávek, které po hostinském zůstaly, jako by z ní život odsávaly, k čemuž se navíc přidala těžká nemoc.
Na jaře roku 1901 navíc zemřel syn Karel, po Rudolfovi a Marii již třetí společné dítě, které Marie pochovala. To už na ni muselo být opravdu moc. O její poslední síly se potom stejně jako u první Jirátovy ženy postarala tuberkulóza. Vdova Marie Demínová opustila tento svět v červnu 1902, takřka přesně pět let po svém manželovi, dokonce ve stejném věku jako on. Bylo jí pouhých šestačtyřicet let. Rodinná tragédie pokračovala smrtí šestadvacetileté dcery Julie následujícího roku a dovršilo ji úmrtí čtyřiadvacetiletého syna Antonína v roce 1905. Z ještě nedávno široké rodiny zůstali pouze bratři Josef (inženýr úspěšných Ringhofferových závodů) a Václav.
Demínka se tedy nakonec ve Vodičkově ulici neusadila, vždyť zde „Restaurant Demín“ existoval pouhých pár týdnů. Nakonec se však toto jméno jako pocta zakladateli vrátilo na Vinohrady, zatímco náš podnik z rodiny Lokálů nese jméno zase svého zakladatele Josefa Jiráta.
Líbil se vám článek?
Sledujte naše novinky. Každý druhý pátek vám je pošleme.
