Kapky z historie Lokálů: Na jedno do Brna aneb Lokál U Caipla
Lokál U Caipla
Jméno Aloise Caipla nám v pohostinském místopisu poprvé vystupuje již na konci 19. století, a to v Sokolnicích u Brna. Nevíme, kdy zde přesně otevíral, ale od roku 1898 do své pivnice zve na mnoho vlasteneckých akcí, např. na manifestační schůzi pro zřízení vysoké školy na Moravě (1898), vybíral tu peníze pro Matici školskou, hrálo se tu divadlo, konaly různé přednášky, hasičské bály a sokolské srazy.
Zjevně se mu tady dařilo. Dokonce se stal terčem vychytralého lupiče, který ale neuspěl. O tom, jak podvodníci nemění své triky, vypovídá kouzelná novinová zpráva z ledna roku 1901, v níž právě pan Caipl sehrál (či spíše nesehrál) svou roli. Zato ji s chutí zveřejnil:
„Obchodník a hostinský p. Alois Caipl v Sokolnicích dostal těchto dnů následující přípis: ‚Vážený pane! Poněvadž jste mi odporučen jako čestný muž, chci vám svěřiti tajemství, jež učiní z vás boháče. Jedná se o 675 000 franků, které jsem na svém útěku ve vašem okolí zakopal a z nichž vám třetinu nabízím, musíte však z vlastního poskytnouti nutnou zálohu, bych mohl učiniti potřebné kroky. Poněvadž se nacházím ve vězení madridském a nevím, zda dopis můj obdržíte, nemohu se tedy plným jménem podepsati…“ načež následuje barcelonská adresa, kam má onu zálohu zaslat, aby dostal další informace. Nutno říct, že pan Caipl „španělskému“ podvodníčkovi nenaletěl.
Od roku 1910 se jméno hostinského již objevuje v brněnském místopisu, ale nejprve o kousek vedle ve Wieserově (dnes Dvořákově) ulici v tzv. Učitelském domě, opět zde navazuje na svůj bohatý společenský program, kdy se tady scházely zejména brněnské spolky, aby projednávaly své interní záležitosti a následně se pochopitelně také pobavili u sklenice piva.
Svá místa tu měl např. číšnický spolek Otakar, jehož byl sám Caipl členem. Na přednášku o práci profesora Masaryka zase zvali členové Volných myslitelů, ale během pravidelných měsíčních schůzek tu zasedal třeba také Spolek porodních babiček.
Roku 1911 se potom Caipl přesunul o pár metrů vedle do Kozí ulice, tedy do prostoru podniku, kde jej již známe. Dříve tady pohostinství vedli např. Franc Götz (do roku 1908) a poté jeho nástupce Franz Zekl. Tím už skutečně vzniká legendární podnik nesoucí jméno Aloise Caipla.
Vladimír Filip, který zpracoval historii hostince v knize Račte pivečko nebo vínečko?, za nás také prošel již některé staré tiskoviny a připomíná mistra výčepního: „V Hostinských listech se o něm psalo, že ‚dbal vždy toho, aby svůj obchod povznesl, aby v něm hosté byli spokojeni jako doma‘. Caiplovo umění bylo oceňováno štamgasty hlavně za první světové války a krátce po ní, protože ‚když bylo nejhůř, nebylo přímo do čeho kousnout, tak u Caiplů se vždy našel kousek dobrého sousta, chutně upraveného‘.“
Tehdy byste si ovšem u místních stolů prazdroj nedali. Na čepu bylo nejprve pivo z Jehnic, jehnický ležák z pivovaru Moravia, a poté hostinský našel chuť v produktu pivovaru z Litovle. To mu zachutnalo natolik, že svou hospodu i na štítu prezentoval coby Litovelskou pivnici s přívlastkem svého jména.
A brněnský spolkový život se zde rozjel naplno, před válkou i po válce se tady scházely všemožné politické organizace, stejně tak docházeli sportovci, spolky certifikatistů, hlinodělníků, trafikantů či pěstitelů kanárů, kteří tady konali i výstavy, z nichž jste si roztomilé opeřence mohli odnést domů.
Sám Caipl se stal členem Svépomocného nákupního družstva hostinských, a protože mu obchody šly dobře, propojil místnosti v Kozí ulici s druhým domem ústícím do Běhounské ulice, takže podnik měl rázem dvojnásobné prostory.
Kauza volebních legitimací
Snad jen jediný společenský stín vrhla na podnik kauza při obecních brněnských volbách v červnu 1924, v níž restaurace posloužila coby kulisa. Jako centrum svých schůzek a současně agitační kancelář tehdy podnik užívali členové národních socialistů.
Kauzu proto velmi barvitě rozmazávaly zejména noviny politických konkurentů. Jednalo se o to, že zde ve sklepních prostorách sídlily ještě neoficiální kanceláře, kde měli socialisté shromážděné falešné (přesněji nevyzvednuté) volební legitimace. Někteří ze členů strany tak chodili volit opakovaně, nejprve pod svým skutečným jménem, následně pod falešnou identitou lidí, kteří se k volbám z různých důvodů nemohli dostavit.
Ještě během dne ale vše vyšlo najevo poté, co si za falešnou identitu jedna z žen poněkud nešťastně vybrala manželku člena komise, kam šla volit. Tím se vše provalilo a k Caiplům vyrazili strážníci i s redaktory, kteří poté vše v novinách barvitě popisovali.
„Jakmile se objevili policisté i oba jmenovaní svědci na prahu místnosti, začali se pánové prudce pohybovat světnicí a ukrývat papíry. Na stolech zůstaly jen stohy kandidátních jistin. Policisté valně po legitimacích nepátrali. Zato se shromáždění národní sociálové vrhli na oba svědky a pan městský rada i Tihelka udeřil redaktora Kozáka pěstí zezadu do tváře a srazil ho k zemi.“
Potyčka vedla k několika trestním oznámením a nakonec i pobytu ve vězení. Byl to asi jediný případ, kdy pan Caipl jméno svého hostince neviděl v tisku zrovna rád. Mnohem lépe se následujícího roku vyjímala poznámka, že když Brnem projížděly chudé vesnické děti do Prahy, dostaly u Caipla zdarma pohoštění.
Bohužel už před sebou pan hostinský neměl dlouhou životní pouť, 6. března 1926 zesnul ve věku dvaašedesáti let. Odcházel však s dobrým pocitem, že si vychoval nástupce, který rodinné tradici dá vše. Restauraci v té době totiž již třetím rokem vedl jeho syn, dokonce jmenovec Alois mladší.
Ostatně obchody šly tak dobře, že Caiplovi měli už ve 20. letech nejen svůj vlajkový podnik v Kozí, ale také dvě pobočky: jednu na Sokolském stadionu a potom restauraci Moravia na Zemském výstavišti. Ve Dvořákově ulici potom drželi čtvrtý podnik, kavárnu, kterou vedl druhý zakladatelův syn Jan Caipl.
V dnešní době jsou řetězce několika podniků běžnou věcí, ale tehdy byly výjimečné i dvě restaurace pod jednou vlajkou, natož čtyři podniky. Caiplovi byli v tomto směru podnikatelskými vizionáři. Mimoto se Alois ještě stihl v polovině 30. let podílet na zřizování brněnské zoologické zahrady, byť jejího dokončení (v roce 1953) se už nedožil.
V poledni setkajó u Cajpló
A chodily další a další spolky, sportovci z Boxing Star Brno, poštovní zaměstnanci, po druhé světové válce tu vzniklo Sdružení českých partyzánů (z někdejší partyzánské skupiny Jana Koziny), docházeli lidé místní, stejně jako hosté z jiných měst.
„Odmysli si v Brně krokodýla, odmysli si Špilberk, dovol si odmyslit Židenice a všechny přifařené obce brněnské, Caipla si odmyslit nedovedeš!“ psala Moravská orlice v dubnu 1936 a přidávala kouzelný příběh.
To tak jednou stál na kterémsi chodníku malý uplakaný chlapeček. Lidé se zastavovali, začali se jej ptát, copak se mu stalo a kdepak má rodiče, a rázem byl důvod breku na světě: Johánek Němečků ze Šitbořic je ve městě s tatínkem, jenže se mu ztratil a teď neví, kde je. Žádnou jasnější informaci z klučíka dostat nedokázali, dokud nepřišel na pomoc strážník.
Ten v sobě probudil detektivního ducha, vyptával se, vyptával, odkud kam, co tatínek říkal, copak že budou v Brně dělat? A tu to z chlapečka přes škytání a posmrkávání lezlo: „Říkalo strécovi Stróhalovi, co s náma jeli, že pudó na sód a že se v poledni setkajó u Cajpló, jak dycky…“ A rázem bylo jasné, vždyť nebylo Brňáka, který by v tu chvíli nevěděl, kam klučíka odvézt. A skutečně se vzápětí U Caiplů tatínek se synem šťastně setkali.
Podnik patřil mezi lepší restaurace, Vladimír Filip píše: „Ve třicátých letech se zde začal čepovat plzeňský prazdroj, což byla známka vysoké úrovně, a v tisku se hned několikrát objevila pochvala, že prazdroj zde čepovaný patří k nejlepším pivům v Brně. Kromě vynikající kuchyně a bezchybné obsluhy se tak Caiplův restaurant řadil mezi těch několik brněnských restaurací, které měly na čepu plzeňské pivo a měly tak i tu ‚lepší‘ brněnskou klientelu.“
Ostatně o pohodlí hostů se tu staralo hned devět číšníků, dva vrchní a čtyři kuchaři, vždyť jen nabídka kuchyně přesahovala dvacet druhů všemožných jídel. Nade vším dohlížel Alois Caipl, ovšem co by byl pan restauratér bez své polovičky.
Anna Caiplová, rozená Dvořáčková, pocházela přímo z rodiny dalších slavných restauratérů. Řemeslo tak měla v krvi. „Od svého 17. roku po dobu celé první světové války vedla živnost hostinskou se svojí mladší sestrou po rodičích z Kuřimi, kde se v roce 1922 provdala za Aloise Caipla mladšího,“ čteme v medailonku k jejím padesátinám roku 1946.
„Svojí příkladnou, poctivou, svědomitou a obětavou prací se stará o plnou spokojenost hostí a tak přispívá nemálo k zvelebení a udržení chvalně známé pověsti Caiplovy restaurace. Svojí obětavostí, sociálním porozuměním a příkladností jest vzorem všem zaměstnavatelům, její snaha a píle imponují, nezná přetvářek a dovede si udržet nejen hosty, ale i zaměstnance, kteří ji mají rádi pro tyto její skvělé vlastnosti.“ Dodejme, že autory textu byli právě zaměstnanci podniku, kteří přání v novinách nechali i s jejím snímkem otisknout.
Učňovský restaurant Trenčín
Bohužel ani ne dva měsíce poté, 29. srpna 1946, Alois Caipl po těžké nemoci umírá ve věku pouhých 54 let. Na rozdíl od svého bratra Jana, jenž se dožil roku 1966, se alespoň nemusel dívat na to, jak se jeho po léty budované rodinné dědictví zapojuje do pavučin budovaného lidového socialismu v síti Restaurace a jídelny.
V 50. letech alespoň ještě rodinné jméno smělo v názvu zůstat (byť bylo počeštěno do varianty U Cajplů), ale jméno prvorepublikového živnostníka zkrátka provokovalo. Rodina už pochopitelně podnik vést nesměla, lidé se tu střídali, koncem 50. let dokonce proběhly novinami zprávy o desetitisícových mankách a podvodech ve vedení podniku.
Na počátku 60. let byl přejmenován na restauraci Trenčín a od roku 1964 se z ní stalo odborné pracoviště učňovského dorostu, což vedlo i k proměně podniku.
„Pozorná a rychlá obsluha, čistota, ochota i přirozené úsměvy na tvářích mladých servírek – to vše vytváří mezi hosty dobrou pohodu. Pohodu, jakou člověk potřebuje nejen ke klidnému stolování, ale i ke chvilce přátelského posezení nad černou kávou či sklenkou vína. Pravda, tato změna byla pro mnohé dřívější návštěvníky sítem, přes něž propadli ti, kterým lépe vyhovoval začouzený a neupravený výčep…“ čteme v Rovnosti roku 1964.
Dodejme, že v hlavním podniku se tu tehdy čepovalo černohorské pivo, zatímco z někdejší části restaurace obrácené do ulice Běhounská se stal snack bar Zlatý bažant. V 70. letech navíc vedoucí podniku vybudoval na tehdy volné sousední parcele úspěšnou sezónní prodejnu burčáku.
Po sametové revoluci se restauraci vrátil původní název, nicméně nové podnikatelské prostředí mu nesvědčilo a podnik nakonec zanikl. Ale ne nadlouho – v srpnu roku 2015 slavnostně otevřel pod vlajkou ambientské rodiny Lokál a Caipl se znovu stal neodmyslitelnou součástí brněnského pohostinského života.
Líbil se vám článek?
Sledujte naše novinky. Každý druhý pátek vám je pošleme.
