Kapky z historie Lokálů: Rockeři, bluesmani a jazz Nad Stromovkou
Lokál Nad Stromovkou
Počátkem roku 1918 prodala Karolina Ungerová dům, kde dnes najdeme Lokál Nad Stromovkou, Františkovi Prokůpkovi a jeho choti Anně. Tím se do kaleidoskopu zajímavých osobností spojených s tímto domem, jímž kráčejí společenské, politické a, jak dnes uvidíme, také kulturně-hudební dějiny, dostává nepřehlédnutelná selská rodina Prokůpků z Kutlíř u Kolína.
Ta od poloviny 19. století až do událostí komunistického puče hrála jednu z nejvýznamnějších rolí na naší politické, sociální a hospodářské scéně. Zejména Jan Antonín Prokůpek (1832–1915) a jeho syn Adolf (1868–1934) patřili k výrazným tvářím nejen důležitých politických událostí země, ale také pokrokových zemědělských organizací. Jan Antonín stál u vzniku kdysi nejsilnější politické strany agrárníků, stejně jako za vůbec první továrnou umělých hnojiv v celé monarchii.
Adolf se nemálo zasloužil o vznik Zemědělského muzea a také spolu s Růženou Svobodovou či Renátou Tyršovou zakládal spolek České srdce. Jako poslanec revolučního Národního shromáždění se v roce 1918 též podílel na zrodu první československé ústavy.
Ze stejného rodu pocházel František Prokůpek (1855–1927), jenž se zprvu stejně jako jeho příbuzní věnoval hlavně jednomu ze dvou rodinných statků v Kutlířích, který zvelebil a rozšířil. Svému synu Václavovi jej proto předal v nejlepším pořádku a za ušetřené peníze zakoupil dům s dnešním Lokálem na Letné.
Syn Václav nejenom že pokračoval v úspěšném hospodaření, ale stal se stejně jako několik Prokůpků před ním dlouholetým starostou obce. Ovšem politicky a hospodářsky schopní lidé byli po roce 1948 přímo trnem v oku nově nastoupenému totalitnímu režimu. A Václav pochopitelně nebyl výjimkou.
Politická šikana
V 50. letech komunistický aparát odstavil členy rodiny Prokůpků z veřejných funkcí a obral je o veškerý majetek, nejprve o drahé zemědělské stroje, posléze o celý hospodářský statek i těžce vydělané peníze blokované po válce na vázaných bankovních vkladech (konkrétně Václavovi byl posléze odmítnut i důchod s odůvodněním, že jej mají živit jeho děti). To samo o sobě nestačilo a Prokůpkové byli vystaveni tvrdé politické šikaně.
Václavův syn Miroslav studoval v Praze na Zemědělské fakultě ČVUT a v té době bydlel právě v domě své babičky Anny v ulici Nad Královskou oborou (její manžel František Prokůpek zemřel již roku 1927), tedy v domě s námi sledovaným hostincem. Diplomovou práci obhájil těsně před komunistickým převratem, takže školu stihl úspěšně absolvovat. Jako by se mu za to chtěl nově nastolený řád o to víc pomstít.
Krátce po promoci byl společně s několika přáteli zatčen a obviněn z plánovaného ozbrojeného povstání proti republice. Tak jako v mnoha podobných případech se jednalo o zcela vykonstruovaný případ, naštěstí ale tak nepodložený, že byl Miroslav nakonec osvobozen. Přesto strávil ve vyšetřovací vazbě neuvěřitelných třináct měsíců, a ačkoliv byl shledán nevinným, nepochopitelně si nesl záznam v rejstříku do dalších let.
V těžkých dobách perzekucí a zabavování rodinného majetku se dům na Letné stal pro několik členů rodiny velmi důležitým zázemím, byť pochopitelně ani ten již Prokůpkům nepatřil. Podařilo se jej ale restituovat po roce 1989 a dnes je opět ve vlastnictví rodiny. Právě díky jejímu rozhodnutí zde znovu začal fungovat mezitím zrušený hostinec, protože jej rodina cíleně obnovila s ohledem na starou tradici.
Nová éra U Pavelků
Za Prokůpků došlo také k další významné výměně za výčepem místního hostince. Proběhla pravděpodobně v roce 1935, kdy se objevuje nové jméno hostinského, jímž se stal Ludvík Pavelka. Elegantní muž, který vnesl do restaurace takovou úroveň, že se zde obsluhovalo ve fraku. Hostům hrála k příjemné náladě reprodukovaná muzika v době, kdy to v podobných podnicích nebylo nijak běžné.
Podnik se sice oficiálně jmenoval U Tunelu, ale v souladu s tradicí se mu začalo říkat – U Pavelků. Pod tímto názvem hostinec figuruje ještě krátce po válce, kdy se zde na počátku 50. let stále scházeli příznivci národních socialistů, nyní ovšem radikálního křídla strany, které se pod novým názvem Československá strana socialistická víceméně přiklonilo ke komunistické ideologii (tento přerod v důsledku znamenal politickou likvidaci některých dosavadních členů strany, včetně poslankyně Milady Horákové).
To už ale na dveře nikoliv klepala, ba přímo bušila nová doba znárodňování a hostinec brzy převzal národní podnik. Několik let ještě fungoval, byť se pochopitelně nemohl jmenovat podle nájemců, resp. nyní už vedoucích provozovny. Roku 1956 byl hostinec uzavřen a přeměněn na sklad zastřešujícího národního kolosu Restaurace a jídelny. Prostory byly zčásti adaptovány na dva byty pro prominentní zaměstnance podniku. Půlstoletí trvající cinkot sklenic nad Stromovkou utichl.
Hudební hnízdo
Počátkem 90. let, kdy se naše republika znovu nadechla svobody, ožilo také soukromé podnikání. A díky němu se restaurace opět otevřela, zprvu pod názvem Nad Královskou oborou. Na podzim roku 1993 zažádala o obnovení hostinské koncese pro daný lokál firma Obora K.
Ožil nejen starý hostinec, ale nabídl místním další atrakci navíc. V jeho prostorách totiž vznikl hudební klub a ve sklepě zkušebna i malé nahrávací studio. A lokál brzy přitáhl skutečně neobyčejnou sestavu milovníků dvanáctitaktového blues a rocku, stejně jako jazzových i folkových hudebníků, vítán byl zkrátka kdokoliv.
Potkat jste tu díky tomu mohli legendy Petra Nováka, Vladimíra Mišíka, Pavla Chrastinu, Vladimíra „Gumu“ Kulhánka, Petra Kalandru, Vlastu Třešňáka, členy Blue Effectu, ale třeba i undergroundové osobnosti jako výtvarníka Jiřího Radu či písničkáře Karla „Charlieho“ Soukupa. Stejně tak nechyběli ani zástupci mladší generace jako Marek Šimůnek či rodící se Čechomor.
Nad veškerým provozem a hudebním zázemím trůnil dnes již legendární hudebník, stavitel kytar a zvukař Jaroslav Horváth, takřka ikona místního života 90. let. Nadaný rytmický hudebník (zejména baskytarista a bubeník), někdejší člen undergroundové Umělé hmoty či Vítkova kvarteta, ale také kapel jako Los Vobos, Buffalo Bill, In Check GP, Ten Beers After aj.
Těžko si provoz lokálu té doby představit bez jeho talentu, organizačních schopností a v neposlední řadě nezaměnitelného a často velmi nekorektního humoru (Jaroslav Horváth byl romského původu). Z mnoha aktivit se dá vyzdvihnout jím propagované otevření podniku jako bezbariérového klubu, což podporoval několik let fungující lokální festiválek Dobrá věc.
Pod vlajkou bohatých aktivit zde vystupovali i divadelníci, ať už v rámci jednorázových projektů (např. pod dohledem režiséra Petra Lébla) nebo členové profesionálních souborů Buchty a loutky, Studia dell’arte a Divadla Járy Cimrmana. Atmosféra zde vládla jedinečná, jam sessions bývaly nekonečné, vzniklo zde bezpočet kapel, byť jiné po nějakém tom pivě na stejném místě také zanikaly.
A zde si dovolím malé autorské vybočení z textu. S Jaroslavem Horváthem jsem se telefonicky spojil jednoho dne někdy koncem února 2023. Jarda, jak se mi hned představil, okamžitě spustil vodopád historek o tom, jaká byla 90. léta divoká a krásná zároveň, jak zde Petr Novák, zpěvák Náhrobního kamene a Klaunovy zpovědi, s oblibou sám stál za pípou a čepoval piva, či třeba i o tom, kterak hostinec původně komunisté zavřeli proto, že byla příliš blízko ruská ambasáda.
Prý mi takových příběhů odvypráví tolik, že to nebude na článek, ale na knihu. Jen musí nejprve dokončit jednu kytaru a pak ještě na skok do nemocnice kvůli nějakému banálnímu vyšetření, ať se ozvu tak za dva týdny.
Za dva týdny bylo číslo již hluché, z té nemocnice se bohužel nevrátil…
Líbil se vám článek?
Sledujte naše novinky. Každý druhý pátek vám je pošleme.
