Kapky z historie Lokálů: Jak německý nobelista zapíjel srpen 68 v Branickém sklípku
Lokál U Jiráta
Sledováním osudu zakladatele hostince Josefa Jiráta jsme opustili historii podniku na konci 19. století. Po Jirátovu odchodu zde pivo čepovalo ještě mnoho hostinských, včetně výčepního modré krve, šlechtice Ottokara z Wasserreichu, svého času spojeného s legendárním hostincem U Kalicha. Humoristické listy dokonce úsměvně kvitovaly podobnost významu jeho jména s názvem ulice Vodičkova.
Damoklův meč nad celým domem visel v 50. letech 20. století, kdy měl být demolován a nahrazen novostavbou, nakonec však situaci přestál jen s několika šrámy, vizuálně největším bylo odbourání čelní části směrem do Vodičkovy, proto dnes dům z ulice opticky ustupuje do pozadí.
Zde fungující hostinec se ještě po válce chvíli jmenoval podle majitelů U Zemanů, ale brzy spadl do znárodňovacích pavučin a stal se součástí národního podniku Restaurací a jídelen. Na počátku 60. let prošel rekonstrukcí a také změnil název podle vrchního dodavatele piva na – Branický sklípek.
Na voňavý bramboráček
„Je krátce po deváté hodině ráno, teplota v pražských, ulicích se motá něco málo nad nulou,“ čteme ve Světě práce z října 1970. „Před Branickým sklípkem stojí malá fronta, stálí zákazníci, náhodní chodci, úřednice z okolních kanceláří, a čekají. Ne na pivo, ale na horký bramborák, který se v této malé místnůstce peče a prodává už několik let. Prodavačka balí po jednom, po dvou, po pěti i šesti. Bramboráky se pečou pomalu, ale šíří ze stánku takovou vůni, že nikdo neodchází a trpělivě čeká. (…) Tak dlouho, dokud se poslední naběračka těsta z dvou obrovských hrnců nepromění v chřupavý bramborák. Beru si jich šest, zaplatím, trochu poodejdu a dívám se, jak si pán hned za mnou nechává zabalit čtyři. Horké bramboráky pálí v dlaních, my oba dva zamíříme do Branického sklípku…“
Poetický popis voňavých bramboráků se sice vzápětí promění v inspekční kontrolu váhy, nicméně přenáší nás do hostince let socialismu, kdy fungoval pod zmíněným názvem Branický sklípek. Navzdory tomu že ve sklepních prostorách žádné posezení nebylo. Do dvou místností se usadilo až kolem osmdesátky hostů a restaurace byla vedle podniku U Supa jedinou v centru Prahy, která nabízela světlý branický speciál a tmavého čtrnáctistupňového Preláta.
Zájemci ve Sklípku dostali i brzkou ranní polévku, vyhlášený ďábelský guláš, kvalitní uzeniny a mohli si zakoupit lahvové pivo domů, a to dokonce už od šesté hodiny ranní. Zejména přes obědy tu bylo nabito z okolních podniků, nesmělo se kouřit, v klasickou pivnici třetí cenové skupiny se hospůdka proměnila až po obědové době. Otevřeno bylo do jedenácté večerní, pouze ve všední dny, na víkend podnik zavíral.
Sklípek se mihl v Kachyňově filmu Naše bláznivá rodina (1968) s Vladimírem Menšíkem, který ostatně patřil k častějším místním hostům. Zejména, když zamířil do nedaleké vyhlášené Jankovského „číny“, zašel si sem potom dát několik čepovaných. Potkat tu mohl také kolegu Oldřicha Kaisera, básníka Petra Lampla, spisovatele Ludvíka Vaculíka či výtvarníka Vladimíra Boudníka. Chodili i hudebníci jako Karel Kahovec, Petr Kalandra, Miloslav Totter nebo houslista František Kacafírek, který prošel kapelami jako Tři sestry nebo Zelenáči.
Nobelista Böll a Bohumil Hrabal
Jak je obecně známo, Bohumil Hrabal, měl pražské hospůdky prochozené jako málokdo. Branický sklípek alias dnešní Lokál U Jiráta v jejich výčtu nemohl chybět. Právě sem zavedl i světoznámého spisovatele a později též nositele Nobelovy ceny Heinricha Bölla. Hrabal tu s ním popíjel v dramatických srpnových dnech 1968.
Slavný spisovatel celou příhodu literárně zpracoval v románu Proluky (1987), který stylizovaně vypráví očima své ženy. „…můj muž, který musel u všeho být, tak tam dole na Václaváku, jak mi pak vyprávěl, potkal vedoucí zahraničního oddělení Československého spisovatele, do jehož oken teď bylo namířené sovětské dělo, stojící v palebné pozici u vinárny u Uršulek, a ta vedoucí vedla s sebou zbědovaného člověka, a když uviděla mého muže, tak se zaradovala… Milánku, řekla, tady vám představuju slavnýho spisovatele Heinricha Bölla…“
Z Bohumila Hrabala se tak stal průvodce ikony německé literatury obsazenou Prahou, míjeli tady davy mladých lidí, kteří s prapory všichni provolávali slávu Alexandru Dubčekovi a prezidentu Svobodovi, jehož příjmení rezonovalo s nastalou situací více než dobře. „… a spisovatel Heinrich Böll si sypal ze složených papírků prášky do úst a ruce se mu třásly a byl posypaný bílým práškem a vypadal, jak říkal můj muž, jako ukřižovaný sedlák. U svatého Václava se Heinrich Böll otočil a díval se dolů, mladí lidé deroucí se vzhůru do něj strkali a Heinrich si jen opakoval… Jesus Maria… Běda přemoženým… a můj muž ho utěšoval a řekl mu latinsky… Vae victis…“
Dvojice nakonec došla k Branickému sklípku, kde našli místo a oba si u symbolické svíčky dali pivo. Heinrich Böll jen usrkával, protože měl nemocná játra a alkohol takřka nesměl. Nakonec si raději objednal limonádu, zatímco Hrabal jeho zvolna větrající braník dopil sám. „A Heinrich vedl dál rozhovor, ale nebyl to rozhovor se mnou, řekl mi můj muž, spíš sám sebe zpovídal a obviňoval, protože mu došlo, jak vlastně tím, že Heereswaffe prohrála tu druhou válku, jak tou prohrou pozvala Sověty až do Prahy, podruhé do Prahy…“
Ping pong mezi půllitry
Podnik byl znovu renovovaný v roce 1973, kdy se prostory rozšířily ještě o vedlejší menší výčep-formanku, kam se vešla další dvacítka hostů. Štědrodenní tradici v Branickém sklípku držela skupina hráčů stolních tenisu, kteří se již od počátku padesátých let rok co rok scházeli 24. prosince ve 13 hodin, přičemž k tradici patřily také zápisy do speciální Vánoční kroniky. Šéfem Sklípku tehdy byl bývalý sparťanský reprezentant stolního tenisu Karel Nykl.
Mezi hosty nechyběli mnohonásobní mistři světa Ludvík Vyhnanovský nebo Ivan Andreadis, trenér Zdeněk Preissig či volejbalista i stolní tenista Václav Raban. Chodil i Ota Večerník nebo Marcel Orlowski, otec jednoho z nejlepších hráčů historie českého stolního tenisu Milana Orlowski.
„V doslova rodinném kruhu se vzpomíná, každoročně se vyprávějí historky, které již každý zná, ale v podání výborného rétorika a vypravěče Ludvíka Vyhnanovského znovu vyvolávají smích. Libuše Uhrová se jistě i dnes, jako každoročně v minulosti, zeptá Václava Vyhnanovského, který již tři desítky let předseduje oddílu ve Spartě, proč nepřišel v pracovním, kominickém, že by mohl být pro štěstí…“ popisuje náladu odpoledních sezení redaktor Československého sportu Josef Šlajs v roce 1987.
„Stává se v těchto chvílích, že lidé, kteří se od minulého posezení poškorpili, se v těchto okamžicích udobří. Vendulka Švarcová bude spěchat domů mezi prvními, a pak se rozejdeme všichni ostatní i se svými dětmi do svých domovů. Popřejeme si šťastné a veselé, a protože je to setkání v tomto roce poslední, tak i PF 88.“ Tak přejeme vše nejlepší i v roce 2025.
Líbil se vám článek?
Sledujte naše novinky. Každý druhý pátek vám je pošleme.
