Čemu všemu papír sluší?
My papír, kartony a lepenky používáme proto, aby více či méně ochraňovaly výrobky, pro které je děláme. Papír slouží velmi různorodým produktům, od pralinek přes keramiku a sklo až po vzorníky betonu a kovů. Umí objekt uvnitř ochránit, umí ho doručit k zákazníkovi a zároveň může působit jako estetický rozměr. Třikrát do týdne říkám, že obal musí být tak dobrý jako věc, pro kterou je zhotovovaný. Nesmí být ani horší, ani lepší, jinak se nepropojí s tím, co je uvnitř. Obal má uživatele navést do vnitřku balení. Musíme umět pracovat s tajemstvím. Obal je rozhraní mezi vně a uvnitř.

Pro Ambiente jste vytvořil dvě unikátní papírové obálky na dárkové poukazy. Jaký typ papíru jste použil?
Hojně používáme grafické papíry, snažíme se pracovat s lepším papírem, než je ten křídový nebo tiskový. Grafické papíry jsou barvené ve hmotě, mají strukturu, povrch, zkrátka estetický rozměr. A v tomto případě jsme mohli po takovém papíru sáhnout. V Ambiente ke své zakázce přistoupili s velkou péčí, chtěli více různých návrhů. Díky takovéto profesionalitě se dá i na malém projektu vyzkoušet relativně hodně zajímavých posunů. Často to může být jen linka nebo tvar klopy, které jsou na první pohled třeba nezřetelné, ale podprahově hrají do zážitku.

Co hraje do zážitku v případě nové obálky?
Zadání bylo ve smyslu „oblečený-neoblečený“. V Ambiente si přáli obálku jako desky, ale aby to nebyly ani desky, ani obálka. A tak nový obal na dárkovou kartu funguje bez lepidla. Tvoří ho čtyři klopy, které se postupně otevírají do stran, a dárková poukázka je vložená vně desek. Vrchní cíp je vsunutý do cípu pod ním. Obálka se dá jednoduše složit stejně jako rozložit.

Je papír umění, nebo řemeslo?
Papír jakožto materiál dovoluje pohybovat se v rozmezí těchto dvou pojmů a světů. Část mé práce je víc umění a míň řemeslo, a naopak.

Jak dlouho už s papírem pracujete?
Kdybych měl započítat i střední školu, tak od roku 1976. Tehdy jsem nastoupil na grafickou průmyslovku do oddělení zpracování papíru a od té doby mě papír zajímá. Samozřejmě jsem si prošel menšími i většími peripetiemi a papíru jsem se přibližoval i vzdaloval.

Bylo studium designu za minulého režimu jiné, než je dnes?
Rozdíly určitě existují, ale netýkají se samotné náplně práce na odborné škole. My jsme především neměli naprosto žádnou možnost poměřovat se se zahraničím. Pro nás svět začínal Rujánou a končil Balatonem. Na druhé straně jsme se museli prát o každou informaci a každou zajímavost. Zatímco dnes můžou lidé díky sociálním sítím de facto jen sedět na internetu a vybírat z nesčetných možností.

Studio jste s vaší paní založili v roce 1991, později se k vám do týmu přidal i syn Kryštof. Máte jasně rozdělené role?
Máme. A vnímám to jako jistý hendikep. Naším nedostatkem je něco, co by možná pro mnohé byla velká přednost. A sice fakt, že studio stojí na mně. A já k práci přistupuju hodně osobně a taky hodně výtvarně. Možná občas střílím od boku, zatímco kolegové – syn, manželka i další členové týmu – jsou opatrnější, sázejí na jistotu, nemají tendenci pouštět se do neznámých materiálů a technologií. Já vnímám každou zakázku jako výzvu. Takže si leckdy nabíhám a dostávám se do slepých uliček. Když něco tiskneme, často chci, aby to bylo ještě ostřejší, ještě plnější a sytější. Někdy ve studiu rád zůstávám i po práci a zamýšlím se nad tím, jak jinak nebo lépe by se dalo konkrétní zadání zpracovat. Takže role máme rozdělené tak, že já jsem ta kreativní část, zatímco manželka se synem představují praktickou, technickou stránku.

Dochází při práci se synem i ke generačním střetům?
Jestli je tam nějaký střet, tak je to střet dvou rozdílných nátur. Rád říkám, že starší syn Kryštof je hrubozrnnější. Občas mám pocit, že by něco šlo udělat lépe, ale vyříkáme si to a společně najdeme řešení.

V jakém ohledu se změnila vaše práce v průběhu téměř pěti desetiletí, co s papírem pracujete?
Změnila se to dramaticky, dennodenně mě to fascinuje. Studio funguje přes třicet let, předtím jsem pracoval jako asistent na Akademii výtvarných umění a ještě předtím jsem studoval střední grafickou školu, o které jsem se už zmiňoval. A tam se všechno kreslilo, rýsovalo, písmenka se vystřihovala, lepila, obkreslovala. I proto se ze mě stal vizuální, haptický typ člověka. Někdo, kdo nejdřív dělá rukama a až pak strojem. Potřebuju mít všechno na papíře, zmuchlat si ho, ohnout, stříhat, ořezat. Tak tahle stránka se pro mě nezměnila. Papír totiž vyžaduje ruku.

Co se změnilo dramaticky, je škála možností a samotný proces zhotovení obalu. Když jsem začínal ještě před revolucí ve Středisku obalového inženýrství Pražských papíren, jako jedinou tiskovou techniku jsme měli sítotisk. Dnes máme – i díky našim synům – široké možnosti jako rolový tiskový plotr, deskový plotr, řezací plotr, a můžeme si tak vyrobit vzorek obalu do hodiny. Technologie jsou fascinující.

Plotr?
To je digitální zařízení, které umí řezat, rýhovat. Umí to, co šikovná ruka s pravítkem, nůžkami, řezákem a knihařskou kostí, ale přesněji a rychleji.

Změnily se s dobou i požadavky klientů?
Spousta lidí bere vývoj technologií jako samozřejmost a myslí si, že ty obaly odněkud padají, z nějakých strojů. A když přijdou k nám do studia a vidí, jak tady fungujeme, jsou zděšení i nadšení zároveň. Zjístí, že tu nemačkáme tlačítka přístrojů, ale že tu děláme věci rukama. Už jen to je pro leckoho zážitek, zvlášť pokud pracuje celý den u počítače. Leccos samozřejmě technologie v naší branži zjednoduší. Už tu nesedíme se štětečkem a lepidlem, neobstříháváme tvary nůžkami. To ne, ale ruční práce zůstává.

Mají lidé o papírové obaly velký zájem? A je papír budoucnost?
Přese všechny současné technologie a média papír nezmizel. Vždyť když si něco koupíte, dostanete šílený papírový návod, který v třiceti jazycích opravdu nepotřebujete. Papír je všudypřítomný. Krásný příklad představují knihy. Dřevo a papír jsou v ruce příjemné a lidé chtějí mít možnost si na ně sáhnout. Papír nezmizí, ale myslím, že stojíme před boomem – a je to otázka pár let –, který vypukne, až se do něj dostanou dnešní technologie. Papír bude měnit barvu, nést informaci, při ohnutí se například rozsvítí. Na experimentální úrovni se s ním takto pracuje už teď. V Japonsku mají třeba papír, který v sobě nese LED technologie.

Vy jste na takovou změnu připraveni?
Nejsem staromilec, chci s technologiemi spolupracovat. Mám rád možnosti. V naší práci hraje značnou roli kooperace s dalšími dodavateli, s tiskárnami a díky technologiím držíme krok.

Mohlo by vás zajímat

Obaly v restauracích – důležitá součást zážitku hosta

Proč nemůžete drahý zákusek zabalit do obyčejné krabičky a jak hledání správného obalu ovlivní provoz celé restaurace? Máme pro vás 4 příklady: z Burger Service, Kantýny, UMu a Myšáka.

Na který projekt vyloženě rád vzpomínáte?
Když byl Václav Havel prezidentem, podíleli jsme se na prezidentských darech pro celou politickou špičku, včetně britské královny. Byla to radostná a pozitivní práce. Obecně se tu snažíme rozdělovat práci na komerční zakázky, ze kterých žijeme, a na ty, které děláme opravdu rádi a někdy i zadarmo.

Kdybyste se nevydal tímto směrem, kudy byste se vydal?
Asi by mě hodně zajímala neurochirurgie. Považuju se za zručného člověka, ruce se mi zatím netřesou. Fascinuje mě, že každá profese má nějaký prostor, ve kterém se pohybuje. Práce očního lékaře se odehrává na pár centimetrech čtverečních, neurochirurg se také pohybuje na malém prostoru. Chirurg ze mě už nebude, ale rád společnosti dávám víc, než si od ní beru. Myslím, že i naše práce tady ve studiu do jisté míry vnáší do společnosti pozitivní atmosféru. Vždyť vytváříme nejen funkční, ale i estetické věci.