1. Řídíte se při psaní recenzí nějakým etickým kodexem? Je váš vlastní, nebo vychází z nějaké předlohy?

2. Do jaké míry si myslíte, že foodkritik může reálně ohrozit existenci restaurace – nebo jí naopak výrazně pomoci?

3. Ovlivňují recenze restaurací vás samotného / samotnou?

Petr Holec, Euro:

1.

Redakční etický kodex pro foodkritiky Euro nemá. Předpokládá se nicméně, že recenzent svou pozici nezneužívá pro soukromé účely. Mimo jiné i tím, že redakce má přehled o účtenkách z restaurací a jídel zmíněných v recenzích.

2.

Určitě může, byť v době módy uživatelských webů mnohem méně než dřív. Je určitě zajímavé, že uživatelské weby, které měly gastronomii osvobodit od vlivu úzké skupiny foodkritiků, vnesly do oboru ještě větší korupci a manipulaci.

3.

V Česku určitě ne, protože je pouze píšu, ale nečtu. V zahraničí se mi ale stalo, že mě třeba ovlivnila recenze nějaké zcela neznámé restaurace (pravda, z méně vážené publikace), a na místě bylo všechno úplně jinak.

Petra Pospěchová, Pospěška u plotny, Reportér, dříve Hospodářské noviny:

1.

Ke gastronomii přistupuji jako k jakémkuliv jinému novinářskému tématu. Základem je maximální nestrannost a znalost problematiky, což umožní tak objektivní zhodnocení, jak to žánr recenze dovoluje. Mým úkolem je zprostředkovat čtenářům co nejpřesněji zážitek, jaký je v daném podniku čeká.

V novinách jsem začínala v době, kdy ještě internet běhal rychlostí želvy a hodnoty, na nichž se stavělo, vycházely z Peroutky a Havlíčka Borovského. Někdo možná vnímá psaní o jídle jako lehčí žánr, já si ale myslím, že si poctivý novinářský přístup zaslouží stejně jako domácí politika.

2.

Vím jen o jednom případu, kdy na základě mé recenze vyhodili šéfkuchaře. Dotyčný měl v daném místě na starosti dva provozy a jeden z nich fungoval opravdu mizerně. Dnes má vlastní menší restauraci a tam se mu daří. Pozitivních případů asi budu mít na triku víc, nová místa objevuji ráda, a když někdo od začátku vede podnik ve všech ohledech dobře, má můj respekt.

Ale těžko odhadnout, jak si lidé text přeberou. Třeba jedna cukrárna na Letné, kterou jsem pohaněla, protože estetikou, zákusky i obsluhou vypadala, jako by zamrzla na začátku devadesátých let, se na čas stala místem, kam lidé vyráželi ze srandy. Vzali si mokasíny s bílými ponožkami, někde splašili fialové sako a vycpávky, a šli si užít retro.

3.

Bezpochyby. Když mám volno, nechávám výběr restaurace i jídla na svých společnících a užívám si, že si o přineseném pokrmu nemusím nic myslet. Což jinak dělám pořád a špatně se mi to vypíná. Mluvit o recenzích jiných autorů je v Česku trochu zbytečné, žádné periodikum nemá člověka, na jehož úsudek bych se spolehla. Což je škoda. Naopak mě občas inspirují blogy: od Cuketky po Vývařovnu.

Klára Donathová, Euro, dříve Lidové noviny a Scuk.cz:

1.

První recenze jsem psala v roce 2010 pro Scuk, který měl a má nastavena etická pravidla, a těmito se do dnešního dne řídím, protože je považuju za rozumná, férová a dostatečná. Myslím ale, že etický kodex je k ničemu, když recenzent nemá etická pravidla v sobě.

2.

Upřímně si myslím, že recenze publikované v českých tištěných médiích, tj. ty, které píšu, nemají takový dosah, aby dokázaly ohrozit existenci restaurace. LN ani Euro nejsou NY Times. Pozitivní recenze ale dokáže zejména do nové restaurace přivést hosty, alespoň na první návštěvu.

3.

Obecně se domnívám, že větší sílu má internet a sociální sítě, a to v dobrém i špatném smyslu. Považuju za úlet, že restaurace pozitivně hodnocené například na Tripadvisoru jsou plné, i když nestojí za nic. Všichni víme, jak taková hodnocení vznikají.

Ovlivňují moji váhu a můj volný čas, protože pořád někde jím. Ale vážně, spíš ovlivňují mé okolí, protože mí blízcí „musí“ chodit do podniků, které vybírám já. Často se je sugestivně snažím přimět k objednání konkrétního jídla a musí mi dát všechno ochutnat.

Martin Kuciel, Cuketka.cz, Scuk.cz:

1.

Ano, vlastním. Vychází z podobných kodexů, které mají zavedená média. Řeší nezávislost kritika (vlastní útrata za jídlo, vyloučení pozvání na jídlo zdarma), ochranu podniků krátce po otevření a případné střety zájmů.

2.

V Česku pro tohle nikdo nemá žádná data, takže tu panuje pouze spousta domněnek. V Česku navíc neexistuje významný, zavedený kritik, který by měl dlouholetou rubriku například v celostátním deníku. Obecně se vliv recenzí spíše přeceňuje. Na úspěchu či neúspěchu podniku se podílí řada faktorů. A po rozvoji sociálních sítí recenze už dávno nejsou jediným zdrojem informací o podnicích. Takže lidi při rozhodování ovlivňuje spíše těžko měřitelný mix kanálů z médií, sociálních sítí a blízkého okolí.

Českému prostředí spíše škodí pozvánky na jídlo zdarma, které restaurace směřují k novinářům a blogerům. A platí to samozřejmě i naopak, hodně podivné jsou žádosti některých blogerů a novinářů, kteří nabízejí sepsání článku výměnou za jídlo zdarma. Pokud o nějakém novém podniku vychází až podezřele mnoho pozitivních článků, pak je úlohou kritika vstoupit do toho a přidat nezávislý pohled.

3.

Ano, sleduji všechny relevantní recenze, které v Česku vycházejí, a mám svoje oblíbené autory, na které dám. Stejně tak ale dám i na názory lidí z okolí.

Milan Ballík, Foodology, Culinary Art of Living, dříve Euro:

1.

Mám jakási pravidla, která jsem si časem sám nastavil. Říkat jim etický kodex je nadnesené, existuje vůbec dnes něco takového?

2.

Nedomnívám se, že by dnes hlas pravověrných foodkritiků měl nějakou sílu. I když ze zkušenosti vím, že opravdu dobré restaurace na ně reagují. Daleko víc se dnes naslouchá hlasu blogerů a rádobykritiků. Stali jsme se zemí deseti milionů expertů na gastronomii.

3.

Určitě. Je-li restaurace setrvale špatná a nejsou patrné snahy po zlepšení, ztratím motivaci ji opakovaně navštěvovat a narážet na stejný stav, byť jakkoliv maskovaný jednorázovou atraktivní nabídkou či bombastickou propagandou.