V Ambiente jsem byl čtyři a půl roku. Za tu dobu jsme otevřeli deset nových podniků, původní čtyřčlenné Prkno se rozšířilo na desetičlennou poradu náčelníků a marketingový tým se z šesti členů rozrostl na zhruba třicítku odborníků, kteří píšou články, pečují o značky i věrné hosty a starají se o komunikaci celého Ambiente. Jak vidíte, bylo to období velkých změn a hodně z vás, kteří tu dnes stojíte, tyto změny prožívalo společně se mnou.

Dnes ale cítím potřebu mluvit o tom, co poslední více než čtyři roky spojuje, co tu s námi bylo celou dobu a na co bych chtěl upozornit, protože tuto kvalitu už často považujeme za samozřejmou a neuvědomujeme si její přítomnost. Touto kvalitou je důvěra.

Agentura Ipsos letos publikovala obsáhlý výzkum, který mapuje současný fenomén „krize důvěry“. Veřejnost údajně přestává věřit médiím, korporacím, svým politickým zástupcům i elitám. Tento jev výrazně ovlivňuje práci nás marketérů a expertů na komunikaci, protože naším úkolem je komunikovat s hosty a posilovat právě pocit důvěry.

Na začátku analýzy si výzkumníci kladou filosofickou otázku, co vlastně důvěra znamená. Po přečtení mnoha definic našli jejich hlavní spojující prvek – důvěřovat někomu vyžaduje odvahu stát se zranitelným. Pokud chceme důvěřovat, musíme být ochotni podstoupit riziko, čelit možnosti zrady a zklamání.

Důvěru jsem z Ambiente cítil od našeho prvního setkání. Hanka Smítalová důvěřovala svému instinktu a podpoře vedení Ambi, když se nebála zařadit životopis tehdy třiadvacetiletého Filipa Šimoníka do společnosti ostřílených matadorů, kteří usilovali o místo marketingového šéfa Ambiente.

Tomáš Karpíšek s Mírou Bouchalem projevili důvěru v mé schopnosti a odhodlání, když mě po jednom pohovoru v malé zasedačce bez oken vybrali jako nejvhodnějšího kandidáta, a rozhodli tak o tom, že se následujících 1 674 dní budeme potkávat v této kanceláři a společně dělat jídlu dobré jméno.

Tuto projevenou důvěru jsem vnímal jako závazek a zároveň zdroj energie pro svou práci. Marketingový tým mi rostl pod rukama a já hledal způsoby, jak dát jeho členům co největší možnou míru zodpovědnosti, prostor pro přinášení vlastních nápadů a možnost je realizovat. Jednou jsme si tento přístup popsali na Prkně slovy, že role nás náčelníků není motivovat. Že bohatě stačí, když týmům nestojíme v cestě.

Takový způsob vedení ode mě vyžadoval velkou důvěru v můj tým. Musel jsem se smířit s tím, že nevím, kdo se kde v jaký okamžik nachází. Že každý úkol nebude správně evidovaný v Basecampu, že některé projekty budou naprostý punk a že jako šéf týmu nemám patent na správná řešení, často se mýlím a musím neustále přehodnocovat svůj pohled, sbírat a zapracovávat zpětnou vazbu.

S čistým svědomím ale můžu říct, že čím víc důvěry jsem do týmu vložil, tím lepší marketing jsme společně dělali. A naopak – kdykoli mezi námi vznikla bariéra, konflikt nebo neporozumění, které jsem chtěl vyřešit nějakým omezením, příkazy, zákazy, tabulkami nebo pravidly, jemná chemie kreativity, spolupráce a vzájemné důvěry se narušila.

Co si po společně strávených čtyřech a půl letech odnáším s sebou a co bych chtěl, abyste si odnesli z dnešního setkání, je toto – důvěřovat lidem vyžaduje odvahu stát se zranitelným, odložit zbroj a stát před protivníky jako nahý. Tento moment největší zranitelnosti se ale paradoxně stává momentem největší síly. Momentem neporazitelnosti. Jsme v něm totiž věrní sami sobě i tomu, čemu věříme, a ukazujeme, že jsme ochotni riskovat pro to vše.

S touto důvěrou jsme spolupráci v Ambiente začali a tatáž důvěra pomohla mně i Tomáši Karpíškovi domluvit se, že je načase předat štafetový kolík dalšímu běžci. Věřím, že si marketingový tým vybral mého nástupce dobře. A doufám, že budete nadále pečovat o vzájemnou důvěru uvnitř týmů i mezi jednotlivými týmy, ve vztahu k hospodám i k našim hostům.