Kristíno, změnil se v průběhu let důvod, proč ses jako malá rozhodla být kuchařkou?
Jak se to vezme. Jako malou mě vaření chytlo, protože jsem jídlem dokázala překvapit a vyvolávat pocity štěstí, když jsem s kamarádkou odnaproti vařila rodičům. Hltala jsem každý díl Masterchefa, vyhledávala jsem si recepty a zkoušela péct i vařit s exotickými surovinami. Dětská radost mi zůstala dodnes, na kuchařinu se ale dívám jinak.

Ze zábavy se stala životní náplň a jídlo vnímám jako umění i nástroj, který může edukovat a propojovat lidi, a to i s přírodou. Velkou roli v tom sehrálo vítězství v Masterchefovi, protože mi otevřelo dveře do gastronomie. Tenkrát jsem začala poznávat obor, chodit na stáže a cestovat za jídlem, ale hlavně – setkávat se s kolegy, kteří mě inspirují.

Zbrzdily tě cestou nějaké překážky?
Žádné si nevybavuju, anebo jsem je překročila a zapomněla. Mám totiž jednu obrovskou výhodu – rodinu, která věří v můj potenciál a podporuje každý můj nápad. Myslím si, že spoustu dětí odvádějí od kuchařiny a gastronomie právě rodiče se svými představami o budoucnosti a společenském žebříčku, ale taky způsob, jakým se obor prezentuje ve školách. Učitelé nám často předhazovali, že na kuchaře se hlásí jen ti, kteří se špatně učí. Když jsem v deváté třídě uvažovala o hotelové škole, koukali na mě jako na blázna.

Proč sis to nakonec rozmyslela?
Odradil mě den otevřených dveří na jedné ze škol. Místo nadšenců jsem tam potkala žáky bez motivace a zájmu o řemeslo. Připadalo mi, že tenhle systém mě k cíli nedovede a bude lepší vystudovat obchodní akademii, pochytit znalost managementu a dál se zlepšovat jako samouk.

Na druhé straně jsem věděla, že mi scházejí kuchařské základy, a tak jsem po Masterchefovi zkoumala možnosti vzdělávání v zahraničí. Volba padla na kulinářský institut Le Cordon Bleu s pobočkami v Tokiu, Paříži a Londýně. Kvůli jazyku a na doporučení některých šéfkuchařů jsem nakonec odjela do Anglie.

Co je potřeba k přijetí na takovou školu?
Podmínkou je plnoletost a motivační dopis. U výběrového řízení pak rozhoduje především odhodlání, které se pozná už jen podle toho, kolik peněz je uchazeč ochotný zaplatit – devítiměsíční studijní program vyjde na víc než milion korun. Někomu se to zdá nespravedlivé, ale podle mě se tak vytřídí ti, kteří své povolání berou skutečně vážně a chtějí se mu věnovat na maximum. Nebyla jsem sama, kdo využil příležitosti studovat kuchařinu i cukrařinu najednou a získat tzv. grand diplome.

Jakou formou probíhá výuka?
Většinu času trávíte u plotny. Absolvovali jsme několik teoretických bloků o historii, technikách a surovinách, ale převážnou část programu vyplňuje praxe. Studijní plán se dělí na tři úrovně od základní po nejvyšší, přičemž do další se postupuje na základě písemného testu a praktické zkoušky.

Školní den začínal prezentací konkrétního receptu, na kterém kuchaři vysvětlovali postup a techniku, zatímco my jsme se mohli ptát a zapisovat si poznámky. Asi po dvou hodinách jsme přešli do kuchyně a vařili probírané jídlo. Bylo to dost intenzivní – doháněli jsme lockdown, a tak jsme se šest dní v týdnu učili od sedmi ráno do půl osmé večer.

Jak vypadá závěrečné přezkoušení?
Podobně jako u postupových zkoušek. Nejdřív se píše test z teorie, potom se vaří. Student dostane čtyři hodiny na přípravu a seznam 38 surovin, ze kterého musí použít minimálně 18 položek. Úkolem je naservírovat předkrm zadaný školou a vlastní hlavní chod. Cukráři mají stejný čas na návrh a pečení dortu, ale z výčtu surovin musí zapojit do receptu alespoň 25 ingrediencí a kromě toho vymyslet restaurační talířový dezert.

V mé třídě obstáli všichni. Zajímalo nás, jestli občas někoho vyhodí i přesto, že se platí tak vysoké školné. I to se prý stává, ale jen v případě, že student nedodrží časový limit, nebo to vzdá a nic neodprezentuje, což je zbytečná rezignace. Zkoušející totiž posuzují nejen jídlo, ale taky jednotlivé komponenty a další aspekty jako například organizaci práce, hygienu nebo správnou teplotu talíře.

Co jsi ve finále předvedla ty?
Součástí hlavního chodu měl být mořský vlk. Chtěla jsem se trochu odlišit od spolužáků a ukázat na talíři víc technik, a tak jsem udělala roládu z filetu a rybí pěny, mušlí a bylinek. Tu jsem vařila ve vakuu, zamotala do tenké oplatky a nakonec opekla. U zkoušky z patisserie jsme tvořili klasický francouzský dort entremet z pěny, krému a zrcadlové polevy – můj recept obsahoval kokosovou pěnu s citronovou trávou, limetkovo-karamelový creméux a kakaový korpus z odpalovaného těsta, čokoládovou ganáž, bílkové pusinky a limetkový gel.

Splnila škola tvoje očekávání?
Určitě ano. Naučila mě základy a zodpověděla mi důležité „proč“ – kontext, který by měl chápat každý kuchař. Jakmile porozumí tomu, co se děje v hrnci nebo v samotné surovině, dovede uvařit cokoli. Došlo mi, že díky zvládnutým technikám a ucelenému konceptu jídla můžu dosáhnout skvělého výsledku, a navíc lidem snáz předat určitou myšlenku, třeba když přetvářím staré recepty.

Za největší přínos ale považuju kontakty na spolužáky, profesory a kuchaře. Během několika měsíců jsme společně nahlédli do světové gastronomie očima různých kultur, a to je asi to nejvíc, co jsem si mohla odnést ze školy i z Londýna – současné gastronomické mekky.

Udělal z tebe diplom kuchařku?
Mám větší sebevědomí než dřív, ale kuchařkou se nenazývám. Ještě jsem totiž nebyla zaměstnaná v profesionální kuchyni a chybí mi praxe. Z toho důvodu jsem si v Londýně napsala seznam restaurací, kde bych ráda zažila realitu, a na prvním místě byl michelinský podnik Story. O pár týdnů později jsem se přes kamarádku seznámila s manažerem a krátce nato s šéfkuchařem Tomem Phillipsem, který souhlasil s tím, abych po nedělích docházela jako stážistka. V den závěrečných zkoušek mi zavolal a nabídl stálé místo, takže se v září vracím do Londýna. Tentokrát na několik let.

Proč tě láká poměrně stresující práce v restauraci?
Odmala se těším na pravý adrenalin a vojnu v kuchyni, a proto jsem si vybrala Story. Vedou tým férově, ale tvrdě, panuje tam klasická hierarchie a dost se křičí, tedy pokud je k tomu důvod. Hned na první směně mě upozornili, že mám zavírat šuplíky potichu, jinak bude zle – dávají tak najevo respekt k surovině i lidem okolo sebe. Vím, že práce bude mnohem náročnější než stáž, ale věřím, že tahle zkušenost mě připraví na další a vychová ze mě sebejistou kuchařku.

Mohlo by vás zajímat

Ten šéfkuchař je žena

Žádný Mars, žádná Venuše. Rozdíly mezi šéfkuchařkou a šéfkuchařem vytvářejí hlavně předsudky a konvence. Proč je v profesionálních kuchyních tak málo žen?

Co bys ještě ráda připsala do své „story“?
Hodně vzdálenou metou je pro mě michelinská hvězda. Nevím, jestli na ni někdy dosáhnu, a neženu se za ní. Přesto mi udává směr.

A co si objednáš k jídlu, když se po cestě zastavíš doma?
Pokaždé si řeknu o máminy lasagne a krtkův dort z krabičky. To jsou dvě vzpomínky spojené s dětstvím, kterých se nevzdám. Jako kuchařka se ještě hledám, ale silné propojení cítím právě s jídlem a surovinami, které jsem jedla jako dítě. Když se mě někdo zeptá, kdo jsem, umím to nejlépe vyjádřit prostřednictvím české a slovenské kuchyně, které mi obě kolují v krvi.