Deset let na jednom místě, to je úctyhodné… Pořád vás práce baví?

Jistě, jinak by to ani nešlo. S kolegou Fabricem, který pracuje ve Slovanském domě, jsme byli jedni z prvních zaměstnanců Brasileira. Já jsem ale měl několik pauz. Nějakou dobu jsem pracoval v Británii, abych si zlepšil angličtinu – vedl jsem sekci snídaní v Hiltonu. Ale moje žena Monika je Češka, tak jsem se vrátil. A teď jsem strávil rok v Brazílii, protože mi umřeli rodiče a musel jsem zařídit různé rodinné záležitosti.

Takže část rodiny máte tady a část v Brazílii. Odkud přesně pocházíte?

Ze São Paula, největšího brazilského města ve státě São Paulo. Je nás pět sourozenců, tři sestry a dva bratři. Já jsem nejmladší. Jedna sestra žije právě v Británii, ostatní zůstali v Brazílii.

Mluvíme spolu anglicky. Čeština vám nesedla?

Já česky trochu umím, ale není to ono… Doma se ženou a dcerou – jmenuje se Ivana Cecilia po našich matkách – mluvím portugalsky, kromě toho ovládám i španělštinu. Ale když k nám třeba přijde manželčina matka, musíme se dorozumět česky, protože ona jiným jazykem nemluví.

Dcera je bilingvní?

Ano, mluví výborně česky i portugalsky, trochu i anglicky. Nechci, aby portugalštinu ztratila, protože kdyby se nám tady přestalo dařit nebo líbit, vždycky se můžeme přestěhovat do Brazílie. Vím, že tam kdykoli najdu práci. Teď ale nic takového neplánuju, protože dcera právě začala chodit do školy. Do české.

V Brasileiru děláte passadora. I v Brazílii jste pracoval v restauracích?

Také. Jsem původně kuchař, i když tu profesi už léta nedělám. Ala protože vím, jak mají brazilská jídla správně chutnat, často chodím za našimi kuchaři a vysvětluju, co jak dochutit nebo vylepšit. Ostatně někdy se o tom bavím i s brazilskými hosty, nedávno jsme třeba rozebírali, jestli se fazole mají podávat s omáčkou, nebo bez ní…

Vyhledáváte společnost krajanů?

Já vyjdu s každým, všude je to tak, že někdo vás má rád, a někdo vás naopak nesnáší. Ale je samozřejmě příjemné bavit se s člověkem, který má rád stejné jídlo a pití jako vy, prošel podobnou výchovou a má podobné zkušenosti. Já mám ale rád svůj klid, takže mi stačí pár nejbližších přátel, rodina… jen tak si dát pivo a poslouchat sambu.

Jen poslouchat, nebo i tančit?

Když je nálada, klidně si zatančit anebo zazpívat s ostatními. Mám rád brazilskou hudbu, bossanovu, sambu, ale tu starší, kterou poslouchala moje máma a na které jsem vyrůstal. To, co pouštíme hostům v Brasileiru, je brazilské country. Přiznávám, že i když jsem tu spokojený, někdy mi Brazílie chybí. Všechny ty bary s venkovním posezením, jeden vedle druhého, ta směs zvuků – lidé, hudba, auta… Už se těším, až tam zase budu, dám si caipirinhu a budu se dívat, jak se lidé baví. Protože to Brazilci fakt umějí.