O víkendu bude Apetit piknik. Prý to byl začátek vašeho podnikání...?

Je to tak! Psal jsem blog o jídle a jako každý foodie jsem sledoval časopis Apetit. Když se objevila možnost zúčastnit se jako amatér Apetit pikniku, zkusil jsem to. Moje paštiky měly na blogu celkem úspěch, lidi se na ně ptali a vzpomínali na dobu, kdy ještě bývaly k dispozici domácí. Přesto jsem šel na Apetit piknik s obavou, že paštiky nevyprodám a pak je budu rozdávat po známých. Místo toho jsem je vyprodal za pár hodin...

Zrovna paštiky si člověk doma běžně nevyrábí. Jak jste se k tomu dostal?

Manželčin děda byl vesnický řezník. V zimě dělal každý víkend venkovské zabijačky. Učil jsem se od něj a na piknik jsem přišel s paštikami, které jsme společně připravili za dvě soboty. Právě díky téhle akci jsem se rozhodl, že je zkusím vyrábět a prodávat oficiálně.

Firma se tedy jmenuje po dědečkovi vaší ženy?

Ano, děda se jmenuje Štefan Čongrády. Chtěl jsem dát najevo, že receptury jsou původní, ne že jsem si něco vymyslel a teď to začnu vyrábět. Název symbolizuje dědův odkaz.

Co na to dědeček říká?

Samozřejmě je pyšný, když slyší, že byl někdo v Praze a viděl tam naše paštiky, ale do chodu firmy nijak nezasahuje. Spíš spolu přemýšlíme o tom, co zkusit nového, a říkáme si, jak některé věci dělat, a naopak nedělat. Děda taky trochu dohlíží na technologii, podnikatelský typ ale není. Jedna věc je totiž vymyslet produkty a druhá uřídit firmu. Něco vyrobit není zase takový problém; udržovat značku a budovat ji je už náročnější.

Šlo všechno hned hladce, nebo jste v počátcích taky narazil?

Narazil jsem hned první den! Do chlaďáku mi přistálo čtyři sta kilo masa a vyrobit z toho množství paštiky nebyla legrace. První šichta mi trvala osmnáct hodin a pak jsem se z toho čtrnáct dní léčil. Tehdy jsem manželce skoro brečel do telefonu, do čeho jsem se to pustil! Ale v důsledku mě ta první facka vzpružila. Začal jsem uvažovat nad tím, jak postupovat, aby všechno fungovalo. Dnes už jsme schopni navyšovat kapacity podle potřeby.

Z čeho se vaše paštiky skládají?

Jenom z masa a koření. Nic jiného v nich není, jen občas obsahují také rosol a vytavený tuk. Ale to je tím, že do paštik nedáváme emulgátory ani mouku. Naše výrobky jsou hrubozrnné, přírodní, nekutrujeme je, takže mají hrubší strukturu. Třeba játrovka se skládá čistě z jater, sádla a ořezu, do vepřového ve vlastní šťávě dáváme jenom vepřovou plec a sůl. V jednoduchosti je síla.

Kde se dají vaše výrobky koupit?

Na farmářských trzích, v Našem mase a dalších malých prodejnách. Postupně nás kromě nich začaly oslovovat i agentury. Ty požadují třeba to, abychom šli do skla, na čemž teď pracujeme. V technologii ale žádná změna nenastane.

Uvažujete o rozšíření nabídky?

Rozhodně. Při výrobě nám zůstával ořez a my nevěděli, co s ním, tak jsme podle dědovy receptury zkusili paprikové klobásy, které jsme si nechali zaudit. Zatím jde spíš o podpultovku. Oficiálně děláme salciccie a čerstvé klobásy na gril. Ale nedávno jsme stěhovali výrobu, a i proto se teď věnujeme hlavně paštice; klobáskám jen okrajově, ještě je musíme vychytat.

Jak jste se dostali ke spolupráci s Naším masem?

To byla náhoda. Když jsem rozbíhal firmu, pracoval jsem v časopise F.O.O.D. a Anička Grosmanová, která dnes vede firmu Silák, mě seznámila s Františkem Kšánou. Padli jsme si do noty, naše výrobky ho zaujaly a postupně jsme se skamarádili. Naše maso v té době ještě neexistovalo. Když pak začínali, řekli jsme si, že pro ně uděláme retro paštiky.

Na Apetit piknik, kde to vše začalo, se vždycky vracíte?

Jasně! Byl to pro nás start, takže je to něco jako výroční party. Za ty čtyři roky jsme nechyběli ani jednou. Letos přijede i kolega, který se nám stará o slovenský trh. Budeme prodávat, grilovat… Přijďte ochutnat!