Setkáváme se v Lokále v Dlouhé, shodou okolností i s Františkem Kšánou, který sem s Martinem zašel po směně „na jedno“. Nakonec zůstal, aby si vyposlechl celý kolegův příběh. „To je tedy síla,“ glosoval dramatické životní peripetie parťáka z řeznictví. Během našeho vyprávění František zvládl předkrm, hlavní jídlo, slaný dezert, a ještě se podělil o tatarák. Pak nasedl na kolo a spokojeně odjel domů, s „výslužkou“ na večer. „Fanda je super,“ pochválil Martin Blum zkušeného řezníka – svůj nynější vzor.

Martine, jak jste se vlastně dostal do Rakouska?

Narodil jsem se v Praze v Podolí, a když mi bylo šest, v roce 1987, se rodiče rozhodli emigrovat do Rakouska. Naložili jsme se do malého „polského“ fiatu a jeli jsme jakoby do Jugoslávie. Těšil jsem se k moři. Když jsme přejeli hranici, máma mi řekla, že pojedeme do Itálie, že tam také bude moře. Z Itálie jsme se dostali do Rakouska, takže jsem se ocitl v uprchlickém táboře blízko Vídně. Asi po třech měsících jsme se na dva roky přestěhovali do jiného menšího tábora mezi Salcburkem a Lincem. Poté do Salcburku, kde jsme dostali byt a kde jsem vyrůstal.

Takže vzdělání máte kompletně z Rakouska?

Ano, chodil jsem tam na základní školu, pak na sportovní gymnázium. Po něm jsem začal studovat psychologii a ve druhé polovině studia jsem si řekl, že Salcburk je pro mě moc malý, a přestěhoval jsem se do Vídně, kde jsem studium dokončil. A začal jsem pracovat právě v tom uprchlickém táboře, kde jsem byl jako šestiletý kluk. Byla to pro mě srdeční záležitost. Když jsem byl malý, velice dobře se o nás starali a rychle jsme dostali rakouské občanství, tak jsem jim chtěl dát něco nazpátek. Zajímalo mě, jak vypadá uprchlická krize, sám jsem emigrant, tak jsem měl s těmi lidmi soucit. Skoro čtyři roky jsem se staral o uprchlíky z Afghánistánu, z Iráku a teď v posledních dvou letech hlavně ze Sýrie.

Jak jste s nimi komunikoval?

Každý den přijížděli tlumočníci, kteří mluvili arabsky. S některými uprchlíky jsem se bavil francouzsky nebo anglicky. Problém byl v tom, že ten tábor byl v Rakousku první stanicí a všichni jím museli projít, než se rozdělili do malinkých penzionů a táborů v různých spolkových zemích. Lidé tam zůstali v průměru tak pět dní, maximálně tři měsíce. Na hluboké psychologické analýzy nebyl čas, šlo spíš o akutní ošetření lidí s traumaty z války. Postarali jsme se o ně, byli jsme na ně milí, vysvětlili jsme jim, jak v Rakousku funguje azylový systém; jak se ucházet o azyl, jak dlouho to trvá, co smějí a co nesmějí... Byla to taková ambulantní služba uprchlíkům. Někdy jsme s nimi třeba jen hráli fotbal, kriket nebo basketbal. Aspoň chvíli tak mohli myslet na něco jiného než na vlastní problémy.

Nás v České republice zatím migrační krize víceméně míjí, takže: Jací jsou to lidé?

Musí se rozlišovat, ze které země přijdou. Samozřejmě mezi nimi byli i ekonomičtí migranti – z Bangladéše, Indie, Pákistánu, Afriky nebo Kosova –, ale tvořili jenom malou část. V poslední době byla většina uprchlíků ze Sýrie; ti lidé prožili strašné věci. Ve válce přišli třeba o celou rodinu, už neměli co ztratit, tak si řekli, že v Evropě začnou nový a lepší život. Hodně Syřanů byli doktoři nebo právníci, stejně tak jsem potkal vystudované lidi z Iráku nebo Afghánistánu, kteří hledali život v klidu. Válka v Sýrii trvá už řadu let.

Bylo to psychicky hodně náročné období?

Samozřejmě. Ale naučil jsem se tyto věci dávat stranou. Motivoval mě altruistický pocit, že pomáhám lidem, kteří to opravdu potřebují. Byli vděční, že se o ně někdo stará. Ale když jsem odešel z areálu, vypnul jsem a už jsem na pracovní záležitosti nemyslel. Hodně lidí si ty příběhy a tragické osudy nosilo domů a měli z toho permanentní stres. Je potřeba umět „cizí“ problémy vytěsnit, i když je to těžké. Byly tam traumatizované děti, matky, které by potřebovaly péči psychologa několik let…

Byl právě tohle důvod, proč jste odešel?

Už jsem byl trochu vyhořelý a chtěl jsem zkusit něco jiného. Vždycky jsem rád jezdil do Prahy za babičkou, tak jsem si řekl, proč se nepřestěhovat nazpátek do vlasti, kde jsem se narodil? Moji rodiče se také po emigraci vrátili. Chtěl jsem si zkusit život v rodném městě. Loni v létě jsem to udělal a začal jsem si hledat práci.

Nakonec jste zakotvil v Našem mase.

Vždycky jsem sem hrozně rád chodil. Jsem na jídlo, jak se dnes říká – foodie. Cestuju za ním, dobré jídlo mě zajímalo odjakživa. Když jsem byl v Praze, pokaždé jsem nejdřív ze všeho jel metrem do centra a zašel do Našeho masa. Při každé návštěvě mě bavil přístup Fandy Kšány a celého kolektivu, cítil jsem se tady dobře. Do toho, co dělají, dávají úžasnou energii a líbí se mi i celkový koncept. V listopadu jsem si přečetl na Facebooku, že hledají posilu, a jenom tak z legrace jsem napsal manažerovi Našeho masa Radku Chaloupkovi. Říkal jsem si, že z toho nic nebude. Ale on se příští den ozval, že se sejdeme – a dopadlo to tak, že jsem nastoupil. I když jsem psycholog, který v kuchyni nikdy nemakal, začalo mě to ohromně bavit. Je fakt, že hrozně rád vařím… Vpadl jsem do toho a od té doby jsem zapálený srdcař Našeho masa.

Adaptoval jste se na úplně nový obor bez problémů?

Jsem sám sebou překvapený, jak jsem se to rychle naučil. Máme v řeznictví celkem málo místa, navíc je to tady hodně rychlé, někdy až hektické. Netušil jsem, že mě tenhle typ práce může tak bavit. Vyhovuje mi, že to jede, odsýpá. Po práci se cítím spokojený, jsem pozitivně vyčerpaný. Baví mě, že lidem u nás chutná. Dělám skoro všechno: od grilu a uzenin přes kasu až po vydávání. U masa si zatím ještě ujasňuju, na co se hodí které partie, ale už toho hodně vím. Teorii se naučíte praxí. Když stojím u kasy, slyším, co Fanda Kšána ke každému masu říká… Takhle se dozvídám spoustu věcí, ani se nemusím nijak namáhat. Hodně mě také baví mluvit s lidmi z celého světa. Bavím se s nimi německy, anglicky i francouzsky.

Takže do Rakouska se už nevrátíte?

Mám v plánu tady zůstat. Je mi tu dobře. Ve Vídni nebo v Salcburku jsem se taky cítil dobře, ale ne doma. Těžko ten pocit popsat. Asi ho dovede pochopit jen člověk, který byl jako já odtržený od domova. Máme hodně kamarádů a známých z Česka po celém světě. Všichni se shodnou na tom, že doma je doma, a hodně se jich taky po revoluci vrátilo. Zpátky do Rakouska se můžu přestěhovat vždycky, mám dvojí občanství a mluvím asi líp německy než česky. Ale tamní mentalita je jiná. Češi mají lepší humor a hezčí holky – a já jsem doma tady.

www.zapojse.cz